iLiteratura: Záludná otázka… Ačkoli odpovědi jsou kladné i záporné, v podstatě se shodují, protože velmi záleží na tom, jak si takto stručně (a pro někoho nevhodně) položenou otázku interpretujeme:

iLiteratura: Lze odpovědět „Ano“:
Poslední dobou jsem četla řadu zajímavých kritik, takže bych řekla, že ano. Samozřejmě tu také funguje vyřizování účtů mezi jednotlivými „klany“, ale to je snad všude. (Eva Voldřichová Beránková)
Ve svém souhrnu snad ano. Jednotliví kritici mají své meze a favority, ale to člověk časem prohlédne a počítá s tím. (Alena Zemančíková)
Chce se mi odpovědět „bohužel někdy ano“ a myslím to tak: Správně by objektivita měla být samozřejmým standardem, ze kterého by se vydělovalo pár špičkových kritiků svou všem srozumitelnou a jimi samými reflektovanou subjektivitou, o kterou hlavně jde. Ale u nás je objektivita metou. Vaše otázka by měla být absurdní. Ale není, bohužel. (Pavel Kosatík)
Jako vždy: každý kritik má také vlastní preference, ale dokáže, chce-li. (Anna Kareninová)
Ano, dokáže, ale mám pocit, že stále převažuje ta subjektivně zabarvená. (Miroslav Olšovský)
[...] V jistém smyslu „objektivní“ je – těch pět lidí, kteří umějí psát, jsou natolik mistry svého oboru, že takový pohled dovedou zvládnout. (Jindřich Jůzl)
Vesměs ne, ale existují řídké výjimky. (respondent si nepřeje být jmenován)
Občas ano. (Antonín Bajaja)

iLiteratura: Někteří z respondentů mají však pocit, že takto se nelze ptát, případně nelze odpovědět jednoznačně:
Pokusy zavést nějaká exaktní kritéria (např. ruský formalismus) vesměs selhaly. Podstatnou je podle mne šíře osobní zkušenosti, nejen čtenářské. Některá díla mne při četbě okouzlí, jiná se mi příčí, ale proč tomu tak je, to si většinou namáhavě vyjasňuji až při psaní recenze. (Viktor Šlajchrt)
To je individuální... (Klára Kolčavová)
Hodnocení uměleckého díla je vždycky subjektivní, ale autor musí mít snahu o objektivitu. A také by měl umět ocenit (řemeslnou i myšlenkovou) hodnotu i takového díla, jehož žánr mu třeba zrovna nesedí. (Pavel Mandys)

iLiteratura: Většina respondentů se shoduje na negativní odpovědi s tím, že je to tak dobře:
Sotva. Posuzování uměleckého díla je vždycky individuální. Umělecký výkon se nedá měřit jako skok do dálky. Záleží na subjektu, vybavení a prozíravosti kritika. (Ivan Binar)
Kritika může a má být subjektivní, což ovšem neznamená svévoli a argumentační libovůli. (Lubomír Machala)
Naštěstí ne. Kritika nemá být objektivní, ale tvůrčí. Naše literární kritika není ovšem ani jedno. (Karel Piorecký)
Ne, ani to není jejím úkolem. Čtenáři kritik by měli mít zájem slyšet subjektivní mínění někoho, koho si váží, cení, jehož názor něco znamená a lze se na něj spolehnout. (Olina Stehlíková)
Ne a ani by být neměla. Dokáže být zajímavá a objevná, byť rozhodně ne vždy. (Štefan Švec)
Literární kritika snad ano, jednotliví recenzenti již z podstaty lidské rozhodně nikoliv. (Jiří Padevět)
Literární kritika není a nemůže být objektivní. V její podstatě je subjektivita. Pokud by byla „objektivní“, můze se spokojit s údaji v tiráži knihy. [...] (Jindřich Jůzl)
Spojení kritika + objektivní je nesmysl. Ani nepředpokládám, že ji takovou někdo očekává. (Jaroslav Tvrdoň)
Literární kritika musí být tvůrčí, tedy ryze subjektivní, objektivní kritika je stejná blbost jako fotbal bez branek. (Daniel Podhradský)
Žádná literární kritika není objektivní, to je trivialita. A tedy záleží na osobnosti kritika, zda je jeho kritický subjektivismus (ono „karáskovské“ pojetí kritiky) kladem, či záporem jeho práce. Totéž platí v případě opačném, tedy o metodologické snaze zaujímat soudy relativně objektivistické – osobnost kritika tu hraje roli klíčovou. Nikoli Klíčovou. (František Dryje)
Co to je ta objektivita? Literární kritika by snad ani taková být neměla. Chybí mi v ní však větší intelektuální poctivost a spolehlivý řemeslný standard, jaký je běžný v jiných zemích. (Jiří Trávníček)
Nerozumím této kategorii. Aspirovala někdy kritika na objektivitu, kromě období totalitních režimů? Kritika musí být argumentovaná, tzn. pracovat s textem na základě přiznaných a vědomých nástrojů interpretace, aby se vyvarovala neurčitosti. Kritici rádi užívají slova jako „opravdový“, „skutečný“, „originální“ či „neautentický“. Užívání těchto slov je jistě možné, ale pak by zároveň měli být schopni v recenzi čtenáři nastínit, proč toho slova užívají a co jím přesně myslí. Tam začíná skutečný metodologický problém. Tato slova jsou svou vágností nebezpečná jako nášlapné miny – dokáží text kritiky sémanticky naprosto rozmetat. (Petr Šimák)
Literární kritika nikdy nebyla objektivní, to není v její podstatě! Pokud by existovala ve svobodném prostoru, jistě by byla pestrá, různorodá, všestranná. Literární kritika je také „jen“ dobová, čímž je dána její objektivita – nadčasovost. Nadobjektivnost asi neexistuje, ale smysl je právě v její subjektivitě a časnosti! (Milena M. Marešová)
Literární kritika nemůže být nikdy objektivní. Jednoduše proto, že ji nepíše objekt, ale subjekt. Pokud se to snaží dokazovat, není to kritika, ale ideologie. (Radim Kopáč)
To je jaksi protimluv. Jen člověk neznalý podstaty věci a definice žánru by si mohl myslet, že objektivita v literární kritice existuje. Ostatně o tom, že žádná objektivita není možná ani ve zpravodajských žánrech, se učí už studenti v prvním ročníku žurnalistiky na VŠ. Navíc, koho by bavilo číst „objektivní“ texty – dnes, kdy má v tištěné žurnalistice s předstihem největší smysl i čtenost ta názorová? (Kateřina Kadlecová)

iLiteratura: Na problém se lze podívat ještě jinak...:
Záleží na kritikovi. Jako všude jinde ve světě. (Marcel Arbeit)
Na rozdíl od anglosaské tradice, kde pozitivní recenze zdaleka převažují, je česká kritika mnohem negativnější. Pro kritika jako by bylo zajímavější „udělat se na sejmutí autora“, než se věnovat upozorňování na knihy, které stojí za to číst. (Petra Hůlová)
Záleží na autorovi. Nedomnívám se, že to lze zodpovědět obecně. Samozřejmě, zdá se mi, že zvláště někteří začínající kritikové tendují k jisté senzačnosti, povrchním – a přitom někdy zbytečně příkrým – soudům. (Luisa Nováková)
Chybí mi hlubší, zasvěcenější pohled, uvedení díla do kontextu, často i hodnocení, osobní zaujetí. Většinou navíc se vůbec nepracuje s textem daného díla. V čem se třeba liší od předchozího, co přináší nového, v čem je ojedinělé. Samozřejmě existují kritici, které si vždy rád a se zaujetím přečtu, jako je třeba Jan Štolba nebo Petr Král. (Jan Gabriel)