„Když se můj muž dověděl, že se chystám pracovat na vzpomínkách, příliš toho neřekl. Jen utrousil: ‚No, uvidíme, co z toho vzejde.‘ Co naplat, on se prostě k některým věcem staví skepticky.“

Autobiografie státníků a politiků jsou v dnešní době poměrně rozšířený jev. S tímto druhem literatury, jakkoli mnohdy ne příliš vysoké kvality, se lze bez problému setkat ve většině knihkupectví. Publikace, které by vznikly rukou jejich životních partnerů, však již tak časté nejsou.

Když v roce 2011 vydala manželka někdejšího polského prezidenta Lecha Wałęsy Danuta svoji autobiografii, prodej tohoto titulu (v originále Marzenia i tajemnice) překročil během prvních měsíců 300 000 kusů a kniha se v Polsku stala doslova bestsellerem. Důvody, díky nimž toto dílo dosáhlo v polském prostředí tak mohutného úspěchu, jsou velmi prozaické. Kromě svého barvitého života se zde totiž autorka dotkla i poměrně citlivého, až kontroverzního tématu, totiž vztahu ke svému slavnému muži. Nejen pohled na polskou společnost druhé poloviny 20. století optikou Danuty Wałęsové jako ženy a matky, ale v neposlední řadě také celkový obraz zakladatele Solidarity z perspektivy jeho manželky – to jsou důvody, jež činí Touhy a tajemství neobyčejně zajímavé a čtivé dílo.

Svoji životní pouť autorka na několika místech metaforicky přirovnává k životu stromu – stejně jako strom i ona, obrazně řečeno, zapouští kořeny, i ona jako strom chřadne, či naopak rozkvétá. Tento příhodný symbol je pouze jeden z mnoha, jež Wałęsová ve své knize využívá. Čtenář, který je více či méně obeznámen s memoáry /Clanek/34431/waesa-lech-cesta-k-pravde-in-slovansky-prehled a celkovým naturelem jejího muže, se tak po prvních stránkách neubrání komparaci. Na první pohled dílo upoutá mnohem větší lyričností a poetičností, než je tomu u Cesty k pravdě jejího muže. Přirozeným důsledkem této zvýšené citovosti autorky je tak i bližší vztah ke čtenáři, než tomu je u memoárů Lecha Wałęsy, jenž je svojí uzavřeností znám. Seznamování čtenáře s autorčinými nejniternějšími pocity, které v určitých fázích svého života prožívala, jsou důkazem, že se jedná o velmi senzitivní a vnímavou osobu, která se za své pocity nestydí a nebojí se o ně podělit s jinými (je-li s kým).

Tok autorčiných vzpomínek má převážně chronologický charakter – bezesporu to platí o prvních dvanácti kapitolách, zabírajících valnou většinu knihy. Po poslední z těchto kapitol s názvem Má rodina, kde mluví o svých dětech, následuje krátký rozhovor Piotra Adamowicze (novinář, jenž byl Wałęsové při psaní nápomocen) s Danutiným synem Bogdanem a dcerou Magdou. Celé dílo se následně uzavírá kapitolou Danuta, Danka, Danusia, kde je autorčina osobnost nahlížena perspektivou jejích známých, rodiny a přátel, a obligátním poděkováním.

Svůj příběh začíná Danuta Wałęsová obdobím dětství v kolonii Krypy v Mazovsku. Přestože si nevzpomíná, že by kdy trpěla hladem či bídou, život s osmi sourozenci v nemajetném prostředí plném dřiny doslova nesnášela. „Sice jsem tam žila, ale jako bych tam vůbec nebyla. Jako by mě všechno míjelo. Proto o svém dětství a mládí na vesnici vyprávím tak lhostejně,“ vzpomíná autorka. Její odpor k tomuto způsobu života vykrystalizoval v roce 1968. Tehdy díky šťastné přízni osudu odešla do Gdaňsku, kde začala pracovat jako květinářka a kde již zůstala natrvalo. Tam se o několik měsíců později seznámila s mladým charismatickým elektrikářem z místních loděnic, jehož si zanedlouho vzala za manžela a který ji přes těžké dvacetileté období politických perzekucí dovedl až do přijímacích salonů světových politiků. Byla to ona, kdo při něm za každé situace neochvějně stál (ať už v dobách totality, nebo po pádu komunismu), kdo nejvíce strádal jeho stálými internacemi, na kom plně ležela výchova jejich osmi dětí a chod domácnosti. Touhy a tajemství tak mimo jiné poskytují i výborný vhled do soukromého života a povahy Lecha Wałęsy – zatímco on toho ve své autobiografii na sebe a svůj soukromý život mnoho neprozradil, jeho žena to zdatně napravuje. Barvitě popisuje vývoj vztahu, brzkou svatbu a těžké začátky v malých, nuzných bytech (a k tomu se stále se zvyšujícím počtem dětí). V dalších kapitolách již přechází k prvnímu manželovu zatčení v roce 1970 při gdaňských stávkách a přes nádhernou euforii srpna 1980 (nejhezčího období jejího života, jak sama několikrát uvádí) se dostává do těžkých let osmdesátých. V závěrečných kapitolách pak líčí 90. léta, kdy se potýkala s úlohou první dámy Polska a dostává se až k době současné (konkrétně do roku 2011).

Jak je z výše uvedeného patrno, kniha Danuty Wałęsové se v žádném případě neomezuje na výčet časově posloupných reálií, jako je tomu v autobiografii jejího muže. Mozaiku svého života autorka permanentně prokládá nejen stránkou emotivní, ale i vlastními úsudky a myšlenkami. Průběžně tak čtenáře seznamuje s vlastními náhledy na celou řadu otázek a problémů, a to jak celospolečenských, tak i ryze osobních – v jedné chvíli tak rozjímá např. nad vírou, smyslem lásky a života, jinde se pak dotýká kontroverznějších bodů, když hodnotí Radio Maryja či polskou společnost obecně, a nevyhýbá se ani takovým tématům, jako je kupř. její osobní vztah k soudobé elektronické komunikaci. Velmi inspirativní se může pro čtenáře stát autorčina celoživotní klidnost – jak totiž sama několikrát podotýká, jen zřídkakdy ji v životě něco vyvedlo z míry. Ani ve chvíli, kdy se v roce 1983 dostala při přebírání Nobelovy ceny míru do zorného pole všech světových médií, ani když jí vláda neustále internovala manžela a různými způsoby ztrpčovala život. „Některé ženy by se možná posadily na židli, lomily by rukama a z očí by se jim řinuly slzy, čekaly by, až někdo přijde a pomůže jim. Já ale ne. Mě život připravil na pořádné dávky překvapení a svízelné situace.“ Sama v knize několikrát podotkne, jak má složité situace ráda, a soudě podle jejího života není toto prohlášení pouhá autorská póza. Nezlomná vytrvalost a houževnatá životní síla nesporně patří mezi autorčiny nejvíce záviděníhodné vlastnosti – to ostatně v kapitole Danuta, Danka, Danusia potvrzují i její známí a rodina. Wałęsová si je tohoto svého kladu velmi dobře vědoma; přestože je jako osobnost nepochybně skromná a těžko bychom u ní našli známky egoismu či povýšenosti, na svou odvahu ve vyhrocených situacích ráda a poměrně často upozorňuje. Nutno však říci, že plným právem.

„Dokud jsme byli spolu, tedy než vznikla Solidarita, můj muž žil s rodinou, hodně času věnoval jak dětem, tak mně. Chodili jsme na procházky, povídali jsme si (…). Ale když vznikla Solidarita, možná ne hned, ale zakrátko, zmizel jako otec i jako manžel. Existoval jeho svět, jeho politika, a já – jsem byla sama.“

Titul Touhy a tajemství vzbudil ohlasy nejvíce díky autorčinu nevybíravě upřímnému hodnocení jejího slavného manžela. To je, popravdě řečeno, místy skutečně dost kritické, někdy možná více, než se v dané situaci hodí. Nedělejme si iluze – u většiny čtenářů, kteří po knize sáhli, bylo hlavním důvodem právě toto veřejné rozkrytí osobnosti Lecha Wałęsy v celé její šíři. Že se autorka skutečně pustila na tenký led, o tom svědčí i fakt, že jí manžel tento spisovatelský počin doteď nemůže odpustit (jak po vydání knihy Wałęsová několikrát podotkla). Není se co divit, málokdo z nás by tak otevřenou a odvážnou kritiku z úst svého partnera (a ještě k tomu veřejně) snesl.

Čtenáře již po několika stranách upoutá, že mluví-li autorka o svém muži, v drtivé většině ho nazývá „Wałęsou“, případně „manželem“. Jeho křestnímu jménu se vyhýbá… Již to je příznak, že je zde pomyslný seznam Wałęsových nedostatků delší než výčet jeho pozitivních vlastností. Jeho žena mu např. vyčítá jistý stupeň autoritářství: když spolu chodili, zakazoval jí prý kouřit, ačkoli on sám byl silný kuřák. Typický Wałęsův charakterový rys, který tu byl již jednou uveden a který autorce vadí snad nejvíce, je jeho neschopnost (či neochota) projevovat city („… nevzpomínám si, že by mi kupoval kytky… snad nikdy mi nekoupil kytici jen tak, spontánně“) a ignorování potřeb a pocitů svých nejbližších („Vždycky se domníval, že bychom jako štěstí měli vnímat to, co dělá on“). S tím nepřímo souvisí i minimální projevy radosti a štěstí. Zde však autorka (patrně nevědomky) sama sebe vyvrací, když v jednu chvíli tvrdí, že nedával najevo radost ani tehdy, když přicházeli na svět jeho děti a vnuci, avšak později vzpomíná, jak nadšeně líbal všechny sousedky v domě ve chvíli, kdy se dozvěděl o narození své první dcery Magdy. Dále se autorka dotýká manželovy žárlivosti na její úspěchy, které chápe jako „snahu o emancipaci, někdy dokonce soupeření“. A tak dále.

Tento kritický náhled na Lecha Wałęsu však místy působí dojmem strojenosti. Někomu tato nepřímá forma zúčtování ovšem nemusí přijít zcela čestná a správná. Wałęsová si je své submisivity vůči manželovi plně vědoma a nepopiratelně má tendenci s ní bojovat. To je i důvod, proč např. etapy svého života dělí na období větší či menší manželské emancipace: „S odstupem času dnes mohu říci, že bych ve svém životě změnila jediné – měla jsem si více stát za svým názorem (…) a ode všech víc vyžadovat. To se týká i manžela.“

Nic však není pouze bílé nebo černé, proto se čtenář o bývalém polském prezidentovi dozví i celou řadu pozitiv. Přes veškerou kritiku tak lze poznat, že je autorka svému muži oddána a má ho velmi ráda. Přiznává mu mnoho veskrze kladných vlastností, od pevnosti slova a charakteru po obětování se ve prospěch společnosti. To však nic nemění na tom, že se od roku 1980 začali, dle jejích slov, vzájemně odcizovat a z manželství se začala stávat „ruina“. Nikdy té „příšerné politice“ (v originále „cholerna polityka“) neodpustí, že jí navždy odvedla manžela. V závěru, kdy hodnotí svůj život, tak skromně vysloví smutné přání, „aby se k nám vrátil manžel a otec“.

Jakkoliv teď může vypadat jejich vztah ne zcela harmonicky, čtenář v knize najde také mnoho humorných momentů, jež společně zažili a zažívají. Jedním z názorných příkladů je kupř. to, když autorka hovoří o pověstné vlastnosti svého muže, tedy o jeho potřebě komentovat jakékoliv téma. Když do jejich domu zavolá novinář s tím, že by chtěl znát Wałęsův názor, Danuta vždy odpoví, že se manžel k tomuto problému nebude vyjadřovat. „Ale když vezme telefon on, okomentuje v podstatě všechno. Snažím se to omezit, protože mám o manžela starost…“

Kniha představuje zdařilé vyznání jak ženy někdejšího politického disidenta číslo jedna, tak také výpověď řadové polské občanky a matky. Je přínosné přečíst si např. o nejvyšších patrech světové politiky (kupř. o setkání se Svatým otcem Janem Pavlem II., jemuž je věnována jedna samostatná kapitola) či o praktikách komunistické tajné policie optikou obyčejné ženy s přirozenou inteligencí, noblesou a pevným charakterem. Dílo upoutá příznivce literatury faktu, politiky, ale i dějin všedního dne. Je napsáno velmi nenásilným a čtivým stylem, poměrně hezkým jazykem (jehož půvab je samozřejmě více patrný z originálu). Touhy a tajemství tak, přes zanedbatelný počet výhrad, přinášejí ve všech ohledech silnou osobní výpověď člověka, jenž se nepřímo podílel na běhu dějin druhé poloviny 20. století.

„Jsem vděčná osudu za to, co mi dal. Jsem vděčná, že já, Danuta z vesnice, na niž málem i Bůh zapomněl, jsem dokázala vyrazit do světa, jednat intuitivně a postavit se čelem všem výzvám, aniž by mi to stouplo do hlavy nebo aniž bych zešílela. Za to vděčím svému Andělu Strážnému, jenž kráčí vedle mne.“