Ladislav Zedník (1977) není v české literatuře ani nováčkem, ani někým, kdo k úspěchu – na mysli máme letošní vítězství Magnesie Litery v kategorii poezie – přišel snadno a rychle. Redaktor kulturního magazínu Totem a bývalý garant rubriky Hostinec v časopisu Host publikoval před oceněnou sbírkou básnické soubory Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly (Argo, 2006; nominace na Magnesii Literu) a Neosvitly (Argo, 2012). Texty ale rozličnými způsoby zveřejňoval mnohem dříve. Třeba v roce 2003 se podílel na přípravě sborníku Cestou (Weles), díky čemuž se jeho práce ocitly vedle textů Petra Borkovce, Petra Hrušky nebo Radka Fridricha.

Na nové sbírce začal autor pracovat krátce před vydáním Neosvitlů. Bylo to v létě, kdy se jakožto pedagog vyrovnával s uplynulým školním rokem. Podle svých slov během necelých prázdnin pod nutkavou touhou psát překotně vyprodukoval kostru celé sbírky, načež ji v dalších letech ani ne strukturoval, protože struktura vznikala prý podvědomě, jako spíš ladil, upravoval a editoval.

Sbírka Město jeden kámen, v níž je patrný mimořádně silný odkaz k autorovu studiu paleontologie, je členěna do čtyř oddílů: Barrandeum, Skákací panák, Recyklace a Tělo/Město jeden kámen. Segmentace básnických sbírek je nejen v českém literárním prostředí častá, ale ne vždy je dosaženo tak silného efektu jako právě u Zedníka. Můžeme v této souvislosti připomenout Bouškův Oheň po slavnosti (Fra, 2011), jehož čtyři oddíly Nikde, Nikdo, Nikdy a Pornografie působily poněkud prvoplánově a násilně a komparované texty z jakýchkoliv dvou oddílů byly do určité míry nekoherentní.

Oproti tomu Zedníkovy básně mezi sebou komunikují a společně vytvářejí nový fikční svět i přesto, že každý oddíl nabízí tak trochu jinou poetiku, jiný rytmus, jinak rozehranou variaci témat a motivů. První oddíl zpětně přezkoumává dětství a mládí, vyznačuje se existenciálním nádechem, není přitom prostý civilnosti a vtipu. Úvodní báseň Barrandea a současně celé sbírky Čas, jaký čas, tematizuje a poetizuje existenciální těžkosti („Jindy jsme zkoušeli různé hry Na lidi“), které jsou záhy zlehčeny jazykovým humorem („postavit dům nebo na čaj“ nebo „vyrazit ven nebo zuby někomu“). Báseň Natvrdo („Rozhrnout chlupy. / Prudce se rozmáchnout. Úder… Čas / rozšklebí kůži a pokyne žebrem: […]“) pak něčím připomíná estetické vidění, nebo spíš motivickou volbu již zmíněného Kamila Boušky („Ser na sklo a sáhni dolů, níž do chlupů / kůže, kosti a míchej krev“) ve sbírce Hemisféry (Fra, 2015), přičemž v obou případech jde o mimořádně zdařilé básně.

Ve druhém oddílu Skákací panák se poukazuje na to, jak je člověk v kontextu světa – ve srovnání s prastarým trilobitem nebo prastarou fosilií – nicotný. Malicherné není jen celé člověčenství, malicherný je i každý člen lidského druhu („ty jsi mě na chodník načmáral křídou. / Radši být čárový kód / na boku kostičky másla“).

V oddílu Recyklace, jakémsi poetickém záznamu a následném výslechu zbylých, respektive pozůstalých věcí, autor personifikuje věc a věcnost a člověku nedává než rozměr předmětu („Třeba z něj vypadne máma, anebo / před týdnem ztracená rukavice“). Vyskytují se tu někdy kýčovité a spíš nezvládnuté obraty („srdce je boxerská rukavice“), jindy spojení s takřka identickou poetikou, která ale v daném kontextu fungují a jsou navíc vtipná („svalnatá jablka“).

Závěrečná čtvrtina Tělo/Město jeden kámen jako by si ze všech ostatních oddílů vzala trochu. Oproti předchozím částem se však vyznačuje rychlým rytmem, verše se čtou skoro samy, vytvářejí dojem písňovosti („V ústí cesty / stála voda po kolena… / Šlo pět smyslů, nesly šestý / na nosítkách z oční řasy, / zela rána posolená“), čtenář se k nim musí po „zhltnutí“ vracet a znovu je poznávat a uchopovat. A dělá to, myslím, velmi rád.

Nejen prázdninová koncentrace na text se zkrátka vyplatila. Zde stojí za zmínku Zedníkův výrok o tom, že když vědec nemá fantazii, plodí ničím nepotaženou kostru, a když básník postrádá logiku, rodí jen beztvaré hroudy masa. Zedníkova odborná vědecká práce je už jiná kapitola. Můžeme ale říct, že ideální konstrukt přemýšlivého a hluboce přemýšlejícího básníka naplnil zcela. Pochvalu si také zaslouží redakce Olgy Stehlíkové, která má mimo jiné na svědomí nijak častou, ale o to zajímavější nebo zábavnější hru s typografií a grafickými znaménky.