Mihaela Iancu
Iancu, Mihaela

Mihaela Iancu

Odjakživa mě přitahovala odvrácená strana věcí a zajímalo mě, proč je skrytá nebo nevyslovená. LiterNet mě popostrčil k divadlu a literatuře. Díky němu jsem si dovolila přiblížit se k sobě s veškerou volností, jakou jsem potřebovala. Všechno ostatní šlo stranou a už to tak zůstalo.

Odjakživa mě přitahovala odvrácená strana věcí a zajímalo mě, proč je skrytá nebo nevyslovená. Když jsem byla malá, nikdy jsme se doma nenudili, což jsem si vysvětlovala tím, že jsme měli sladkostí, co hrdlo ráčilo, a mohli jsme je jíst podle libosti, aniž se kvůli tomu někdo zlobil. Ačkoliv dospělí i děti měli svoje oddělené pokoje, po určité hodině už rodiče nevěnovali pozornost tomu, že jsem je sledovala a poslouchala. Moji rodiče byli pravděpodobně první lidé, u nichž jsem pozorovala neustálé proměny tváří. Odněkud z jejich nitra se vynořovaly různé podoby, takže jsem záhy nedokázala říct o jednom ani o druhém, že je takový a makový, ale spíše že je takový i onaký. Často si jedna podoba protiřečila s druhou, přitom však obě patřily jednomu člověku. A nacházela se v něm i celá řada dalších protichůdných párů. Teď tedy sleduji sama sebe, jak se měním a přitom zůstávám stále stejná.

LiterNet mě popostrčil k divadlu a literatuře. Díky němu jsem si dovolila přiblížit se k sobě s veškerou volností, jakou jsem potřebovala. Všechno ostatní šlo stranou a už to tak zůstalo. Začala jsem tím, že jsem napsala divadelní hru plnou radosti a překvapení, jaké od hry očekáváme. Pustila jsem se do textů o svých diváckých zážitcích z divadelních sálů a kin, pak jsem chtěla jít dát na divadelní a filmové workshopy a lekce z narativní žurnalistiky. Častokrát jsem v noci usínala s krátkými povídkami v audio formátu z The New Yorker nebo s načtenými básněmi Gellu Nauma. Dobře si pamatuji, jak jsem na podzim roku 2008 jedla pečené kaštany v Târgu-Mureși poté, co moje monodrama Pe mâine (Zítra na viděnou) získalo stipendium na Dramafestu za objev roku. Pamatuji si tu noc, kdy jsem seděla u rádia, abych si vyslechla jeho rozhlasové podání.

Od začátku jsem cítila, že psaní je spojeno s mojí podstatou. Přichází, odchází a stále se kolem mě potlouká. Vím, že příběhy potřebuji, neustále hledám lidi, kteří mi řeknou svůj příběh, a naučila jsem se, že když se člověk obrní trpělivostí, tak dříve nebo později se kolem něj mihnou postavy s mnoha rozdílnými, ale přitom nádhernými tvářemi.

Na LiterNetu vedu rubriku krátkých textů Drumul spre Oz (Cesta do země Oz) a rubriku rozhovorů Autismul, din interior (Autismus, pohled zevnitř) a dále tam přispívám divadelními a filmovými novinkami a recenzemi.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse