Čekám, až se ozve Spielberg nebo Tarantino
Rozhovor s norským autorem Rogerem Pihlem o typicky norském humoru, stoupající oblibě stand-up komiků, ale i o tom, proč se nakonec nezapsal do Guinnessovy knihy rekordů.
Roger Pihl (nar. 1954) zavítal do Česka v rámci Týdnů norské literatury 2019, kde představil svůj poslední a zatím jediný do češtiny přeložený román Muž, který se nechtěl vrátit domů. Vedle toho, že se věnuje literatuře, je autor například spoluzakladatelem Norské kartozoologické společnosti, jejíž činnost spočívá ve vyhledávání obrysů zvířat v mapách měst. Láska ke zvířatům, ale i k dánským horám vyvstala jako téma i při rozhovoru.
iLiteratura: Muž, který se nechtěl vrátit domů je první z vašich čtyř románů, který prorazil do zahraničí. Čím je podle vás výjimečný?
Roger Pihl: To nevím, ale pro mě je výjimečný právě tím, že se překládá. Kromě norštiny vyšel ve čtyřech dalších jazycích a je to první norský román, který byl představen na filmovém festivalu v Berlíně. Teď jen čekám, až se ozve Steven Spielberg nebo Quentin Tarantino.
iLiteratura: Zatím žádné zprávy?
Roger Pihl: Vím o lidech, kteří adaptaci románu zvažují. Jenže ve filmové branži všechno postupuje výrazně pomaleji než v literatuře. Já jsem zvyklý na rychlé tempo v prostředí reklamy, takže je pro mě těžké si na to zvyknout. Ale doufám, že můj román někdo zfilmuje. Myslím, že by z něj mohl vzniknout pěkný snímek, pokud by v něm hrál ten správný herec.
iLiteratura: Máte na mysli někoho konkrétního?
Roger Pihl: V hlavní roli Valdemara bych si uměl představit Hugha Granta, ale asi už je na to moc starý, možná kdyby byl tak o deset let mladší. Líbil by se mi i Benedict Cumberbatch. Skvělý by byl také Rowan Atkinson, má výtečnou mimiku.
iLiteratura: Co vás k napsání románu inspirovalo?
Roger Pihl: Muž, který se nechtěl vrátit domů vlastně vznikl proto, že jsem chtěl napsat něco hezkého o personálu nemocnic. Vždycky, když se v nemocnici přihodí něco špatného, píše se o tom v novinách. Ale na jeden takový případ je 10 000 případů, kdy se jim naopak něco povede. Chtěl jsem tedy napsat něco pozitivního především o sestřičkách. S tímhle nápadem jsem si sednul a přemýšlel, co by se tak v nemocnici mohlo stát.
iLiteratura: Klíčové postavy v knize jsou vyhořelí a životem zlomení lidé. Mají své předobrazy v reálném světě?
Roger Pihl: Do všech postav dávám něco ze sebe. Například bouchač Rafan, ten s baseballovou pálkou, dělá věci, které bych rád dokázal já sám. Někteří lidé se chovají tak nesnesitelně, že je rodiče očividně nenaučili slušnému vychování. Někdo by je to naučit měl a to přesně dělá Rafan. Byl bych rád jako on, ale jsem na to moc hodný. Jinak jsem se konkrétními lidmi neinspiroval, spíš jsem se kvůli příběhu snažil přijít na různé důvody, proč by se postavy chtěly na svoje životy vykašlat.
iLiteratura: Proč mezi těmito odpadlíky není žádná žena? Ty vyhořet nemůžou?
Roger Pihl: Myslím, že to je typičtější pro muže. Dívky podle mě nejsou tak jednostranně zaměřené, mají širší záběr, co se myšlení a soustředění týče. Muž se vždy zaměří na jednu jedinou věc. Například když rybaří, nic jiného nevnímá. Zatímco žena, když plete, bude těžko jen sedět a plést. Proto by společnost nefungovala, kdyby v ní byli jen muži.
iLiteratura: Vy ale typický mužský případ nejste, pracujete vždy na několika knihách současně.
Roger Pihl: Ano, když přeskočím od jedné knihy ke druhé, na té první stále podvědomě pracuji. Například když nemůžu přijít na vyústění nějakého problému, při jiné práci mě časem rozuzlení napadne. Pomáhá mi taky přestat se psaním, když vím, jak budu další den pokračovat. Tak postupoval i Ernest Hemingway. Stačí nechat si v hlavě třeba jen stránku, navazuje se pak lépe, než když si ráno sednete a nevíte, jak začít.
iLiteratura: Váš hlavní hrdina Valdemar si v nemocnici chodí povídat s holubicí Palomou – má nějaký konkrétní symbolický význam?
Roger Pihl: Chtěl jsem připomenout, že jsme tak strašně civilizovaní, až jsme zapomněli mluvit se zvířaty. Já si třeba povídám se svými kočkami.
iLiteratura: Rozumějí vám?
Roger Pihl: Samozřejmě. Se svým nejstarším kocourem jsem zkusil takovou věc. Když jsem ho jednou pouštěl ven, řekl jsem mu, aby přišel v jednu. A on se přesně v jednu vrátil. Další den jsem mu řekl, aby se vrátil za hodinu a půl, a on mě opět poslechl. Dělal jsem s ním takové pokusy a v devíti z deseti případů opravdu přišel, kdy jsem mu řekl. Taky jsem kočkám zakázal lovit ptáky, v zimě totiž máme na zahradě spoustu krmítek. A ony je loví u sousedů, zatímco u nás se na ně jen dívají. Podle mě si myslí, že jelikož ty ptáky krmím, znamená to, že tam bydlí s námi.
iLiteratura: Rozumíte také vy jim?
Roger Pihl: Ano, není tak těžké pochopit, co chtějí, většinou mají buď hlad, žízeň, nebo potřebují jít ven. V Norsku máme slavnou zvířecí tlumočnici, jmenuje se Sissel Grana. Zhruba před třemi čtyřmi lety šla kolem jednoho koně a zaslechla, že křičí o pomoc. Vyprávěl jí, jak špatně u nich na statku zacházejí se zvířaty, a potom se přišlo na to, že to byla pravda. Jak by to jinak mohla vědět? I já jsem byl s kočkami u zvířecí tlumočnice a řekla mi věci, které nemohla uhádnout. Například, že jedna z mých koček doma ráda lehává na určitém místě nebo že jiná si pamatuje na jistého muže, který u nás kdysi bydlel. Možná by se takové informace daly najít na Facebooku, ale trvalo by to alespoň týden.
iLiteratura: Myslíte, že existuje něco jako typicky norský humor?
Roger Pihl: Máme dost humoristů, kteří udávají tón, ze spisovatelů je to například Are Kalvø. V poslední době se v Norsku rozvinula scéna stand-up komedie. Možná až moc, všichni by teď rádi dělali stand-up, i když na to úplně nemají. Ale tak je to se vším. Ne každý, kdo chce, může dělat muziku nebo psát knihy. Zkrátka když je stand-up komiků tolik, kvalita představení je různá. Jejich humor je velmi politický, ale taky čím dál tím brutálnější. Ještě před čtyřiceti lety si nikdo nemohl dělat legraci z královské rodiny – to už dnes není žádné tabu. Asi už tolik nezáleží na tom být vtipný, ale spíš vybojovat si pozornost. Co se týče lidového humoru, okamžitě mi přijde na mysl severní Norsko, pro které je typický drsný humor. Jde o takové ty vtipy, které člověk většinou říká, když se trochu napije. S humorem taky bereme velké národní skandály: například ten s novým muzeem Edvarda Muncha, které vypadá jako náhrobní kámen. To je takový rezignovaný humor.
iLiteratura: Očekávají lidé od humoristického autora, že bude pořád zábavný?
Roger Pihl: Já osobně to tak necítím, což je možná dáno tím, že moje knihy mají i seriózní aspekt. Napsal jsem například několik knih o dánských horách. To zní samo o sobě jako vtip (norský nejvyšší bod Galdhøpiggen má 2 468 m, zatímco dánský Møllehøj 170 m, pozn. red.), a původně jsem opravdu měl napsat vtipný lezecký průvodce. Zjistil jsem ale, že se k dánským horám pojí spousta příběhů hodných vyprávění, takže by nešlo dělat si z nich jen legraci. Navíc by mi humor vystačil tak na čtyři stránky. Vzešla z toho tedy směs humoru a vážnosti, díky které jsou tyto knihy úspěšné. Dočtete se v nich například, že Himmelbjerget, který mnozí mylně považují za nejvyšší bod Dánska, je zásadní pro národní dějiny. Začala se tam pořádat lidová shromáždění, která v podstatě vedla k ukončení absolutistické monarchie. Diskusní kluby byly v Dánsku do té doby zakázané, bylo nežádoucí, aby lidé uměli argumentovat proti vrchnosti. Na Himmelbjergetu se v 19. století zrodila dánská demokracie.
iLiteratura: Chápete tedy humor spíše jako průvodní jev vaší tvorby?
Roger Pihl: Ano, humor provází většinu mých aktivit, i když to není jejich základ. Zajímal jsem se například, jestli jsem první, kdo vylezl na všechny dánské hory nad 100 metrů, abych se mohl dostat do Guinnessovy knihy rekordů. Dostal jsem odpověď, ve které se psalo, že je to sice zajímavé, ale pointa rekordů spočívá v tom, že musí být překonatelné – jinak by nemohli vydávat a hlavně prodávat stále další knihy.
Foto © Skandinávský dům