Na otázky týkající se vybraných stránek dnešní spisovatelské praxe odpovídá spisovatelka a překladatelka Alena Mornštajnová (nar. 1963). Jedna z nejúspěšnějších současných českých autorek si získala přízeň tuzemských čtenářů především svými romány Hana a Tiché roky. První z nich se již dostal i na divadelní prkna (od června 2019 v Národním divadle Brno) a vynesl jí literární cenu Česká kniha 2018.

iLiteratura: Co vás nasměrovalo na literární dráhu?
Alena Mornštajnová: Vyrůstala jsem v rodině, kde se hodně četlo, a protože v mém okolí nebylo mnoho mých vrstevníků a já jsem vyrůstala obklopená dospělými, trávila jsem čas s knihami. Příběhy na jejich stránkách mi často nahrazovaly příběhy, které jsem já sama prožít nemohla, vzbuzovaly mou zvědavost i fantazii, a tehdy zřejmě vznikla touha příběhy nejen číst, ale i psát.

iLiteratura: Jak jste hledala nakladatele pro svůj první rukopis?
Alena Mornštajnová: Poslala jsem knihu do nakladatelství, obratem jsem dostala e-mail o obdržení a předání rukopisu panu šéfredaktorovi a po půl roce e-mail o přijetí knihy k vydání. Slepá mapa vyšla rok poté.

iLiteratura: Probíhalo to podobně hladce i v případě dalších titulů? Včetně vaší dosud jediné knihy pro děti?
Alena Mornštajnová: Vydání dalších knih pak bylo rychlejší. Čas od odeslání rukopisu k vydání se knihu od knihy zkracoval. Strašidýlko Strášu jsem poslala do nakladatelství, které se specializuje na dětskou literaturu. Na vydání jsme se dohodli hned, ale protože jsem chtěla, aby knihu ilustrovala Galina Miklínová, musela jsem počkat, až bude mít čas. Ale počkala jsem si ráda a rozhodně nelituji.

iLiteratura: Kdy a kde nejčastěji píšete?
Alena Mornštajnová: Dopoledne a v podvečer, většinou doma, výborné jsou rezidenční pobyty. Člověk se odřízne od běžných problémů a může se víc soustředit. Nebo alespoň v mém případě tomu tak je. A tvůrčí prostředí rezidenčních pobytů psaní dost pomáhá. Během šestitýdenního pobytu v Krakově jsem pracovala na Haně a v Praze pak na Tichých rocích.

iLiteratura: Jste členkou nějaké spisovatelské organizace?
Alena Mornštajnová: Ano, PEN klubu.

iLiteratura: A co konkrétně to ve vašem případě obnáší?
Alena Mornštajnová: Snažím se do jeho činnosti podle svých omezených možností daných tím, že bydlím daleko od Prahy, co nejvíce zapojovat. Třeba tak, že v rámci PENu pořádám besedy a čtení.

iLiteratura: Takže osobnímu kontaktu se svými čtenáři se nijak nebráníte?
Alena Mornštajnová: Pokud je to v mých časových možnostech, tak rozhodně ne, přestože besedy jsou náročné v tom, že mluvím o knize, která už je pro mě uzavřená a zpracovávám jiné téma. Ale těší mě, že lidé čtou a chtějí si o knihách povídat. Mám radost, že témata, která mě zajímají a o kterých píšu, zajímají i někoho jiného. A je zajímavé vnímat, jak každý čtenář čte text na základě vlastních zážitků a životních zkušeností a vidí příběh jinak.

iLiteratura: Jaké množství knih za rok přečtete? A kterým žánrům dáváte přednost?
Alena Mornštajnová: Asi třicet. Většinou čtu knihy o tématu, o kterém právě píši. Snažím se také sledovat knihy českých autorů a obecně tíhnu k angloamerické literatuře.

iLiteratura: Vím, že stále překládáte, ale uživila byste se hypoteticky coby jedna z nejčtenějších současných autorek pouze psaním?
Alena Mornštajnová: Ano, ale takhle nechci o psaní vůbec uvažovat a naštěstí nemusím. Umím se uživit i jinak, nepotřebuji psát proto, abych knihami vydělávala. Být pod tlakem termínů a prodaných výtisků považuji za cestu do pekel.

iLiteratura: Na nepřízeň čtenářů si nemůžete stěžovat, zato mnozí literární kritici s vámi mají problém. Jak vnímáte ty věčné diskuse o mainstreamu a „fenoménu Mornštajnová“?
Alena Mornštajnová: To je ale opravdu jejich problém. Respektuji, že čtenáři mají různé názory, tím spíše kritici, ale diskuse o tom, jestli jsem fenomén nebo patřím do toho nebo onoho proudu, nemá pro moje vlastní psaní žádný význam.

iLiteratura: A na čem právě pracujete?
Alena Mornštajnová: Mám rozepsaný další román a povídku. Víc neprozradím.

iLiteratura: Tak alespoň řekněte, co se vám píše lehčeji?
Alena Mornštajnová: Nic se mi nepíše lehčeji. Já lehce nepíšu, pokud to tak vypadá, je to výsledek neustálého pročítání a proškrtávání. Nad textem hodně přemýšlím, snažím se, aby plynul, ale přitom byl výstižný. Když za den napíšu dvě stránky, považuji to za velice plodný den.