Tadeusz Różewicz
Różewicz, Tadeusz

Tadeusz Różewicz

Tadeusz Różewicz náležel ke generaci autorů poznamenaných druhou světovou válkou. Stal se jedním z nejvšestrannějších a nejpřekládanějších polských básníků. Za života byl několikrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu.

Polský básník, dramatik, scenárista a prozaik Tadeusz Różewicz se narodil se 9. října 1921 v Radomsku nedaleko Čenstochové a zemřel 24. dubna 2014 ve Vratislavi, je pochovaný v krkonošském městečku Karpacz, na hřbitově kostela Wang.

Prvním Różewiczovým literárním mentorem byl jeho starší bratr Janusz, díky kterému si literaturu zamiloval natolik, že se ji věnoval po zbytek svého života. Za druhé světové války bojoval v partyzánském oddílu Zemské armády a přispíval do konspiračního tisku. Spolu s bratrem Januszem vydal v roce 1944 sbírku básní Echa leśne (Lesní echa), podporující vlasteneckého ducha. Ve stejném roce jeho starší bratr padl. Po válce začal Różewicz studovat dějiny umění na Jagellonské univerzitě v Krakově, kde mimo jiné spolupracoval s neoavantgardní skupinou Grupa Krakowska.

Po druhé světové válce se Różewicz snažil svou tvorbou odpovědět na otázku, zda je možné psát poezii po Osvětimi. Odpověď našel ve změně nejen obsahu, ale i formy své poezie. Vytvořil nový typ vázaného verše, známého jako čtvrtý veršový systém polské literatury. Své básně odpoetizoval, zavrhl rýmy, metafory nebo jakékoliv jiné ozdoby. Zaměřil se na konkrétní, prostý jazyk. V roce 1947 již samostatně debutoval sbírkou básní Niepokój (Neklid). Inspirován pařížskou avantgardou napsal v letech 1958–1959 své první drama Kartoteka (Kartotéka). Zpočátku bylo dílo přijato rozpačitě, posléze se však dočkalo mimořádného úspěchu nejen na polské, ale i na mezinárodní scéně. Ve svých absurdních dramatech překračoval konvence tehdejšího divadelního jazyka. Hraje si s ironií, groteskním a absurdním srovnáním, střídá komické scény s těmi katastrofickými. Ve svých dílech se snaží zachytit celou pravdu o současnosti – někdy bývá označován až za nihilistu. Różewiczova díla často dráždí a provokují. I po letech se inscenují nejen v polských, ale i zahraničních divadlech. V roce 1962 byla vydána jeho hra Świadkowie albo nasza mała stabilizacja (Svědkové aneb naše malá stabilizace), jejíž název zlidověl jako označení tzv. gomułkovské éry v Polsku. Jako příklad dalšího kontroverzního dramatu můžeme uvést Białe małżeństwo (Bílé manželství), publikované v roce 1975. Filmové scénáře psal spolu s Kornelem Filipowiczema a Stanisławem Różewiczem.

V osmdesátých letech se stáhl do ústraní, nijak se nepodílel na tehdejším politickém životě, za což býval kritizován. Na počátku devadesátých let ve svých dílech bilancuje vlastní život a reflektuje současnost. Za svou tvorbu byl Różewicz mnohokrát oceněn. V roce 2000 získal literární cenu Nike za básnickou sbírku Matka odchodzi (Matka odchází). V roce 2008 se stal prvním laureátem vratislavského ocenění Nagroda Poetycka Silesius za celoživotní dílo. Nobelovu cenu za literaturu však přes několik nominací nezískal. Podle literárních kritiků jeho smůlou bylo to, že žil a tvořil ve stejném období jako Czesław Miłosz a Wisława Szymborska.

Do češtiny přeložila Różewiczovy básně Vlasta Dvořáčková: jde o sbírky Uprostřed života (1958), V nejkrásnějším městě světa (1964, spolu s dalšími překladateli), Rozhovor (1962), Jak světlo pavučinou (1995) nebo poslední výbor básní Mezi apokalypsou a… (2004), hry pak opět Dvořáčková (Sousoší Laokoon a Směšný stařeček, 1965; Hry, 1983; Bílé manželství, 1992), Jaroslav Simonides (Dceruška a Tenata, 1970), Irena Lexová (Po čtyřech, 1986). Česky vyšel jediný jeho román – Smrt v starých kulisách (Śmierć w starych dekoracjach; 1972, přel. Vlasta Dvořáčková).

Bibliografie autora je dostupná na webu Culture.pl.

Portrét

Spisovatel:

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse