Analfabetka jako autorka románu
Lalo, Oscar

Analfabetka jako autorka románu

Proč je osmdesátiletá Hildegard analfabetka? Proč jí vadí, že nepoznala otce ani matku? Švýcarský spisovatel ve svém románu Rasa sirotků vyprávěl o tom, jak nacisté „vyráběli“ děti zaručeně čisté rasy, a zajímalo ho hlavně to, co se s nimi stalo po válce. V našem rozhovoru jsme se chtěli dozvědet více o tom, jak se kniha zrodila a jak na ní autor pracoval.

Oscar Lalo vydal román La race des orphelins (Rasa sirotků) před rokem. V současné době jsou k vydání připraveny nebo se chystají švédská, italská, německá a korejská verze, norský a finský překlad je v jednání, námět zaujal jistého filmového producenta, který nechal přeložit část textu do angličtiny a údajně uvažuje o spolupráci s rakouským režisérem a scenáristou Michaelem Hanekem.

iLiteratura: V románu La race des orphelins se vracíte k problematice nacistických porodnic „Lebensborn“. Vybral jste si tento námět, protože máte dojem, že jde o obecně málo známý fenomén, nebo dokonce o zapomenutou skutečnost?
Oscar Lalo: Oba tyhle momenty se myslím protínají, o Lebensborn se moc neví: ani ve své době se o něm mnoho nevědělo, proto je takřka zapomenutý, a protože už se na něj zapomnělo, je dnes málo známý. Hlubší a političtější otázka, kterou máme právo si pokládat, se ptá po příčinách, proč je Lebensborn jev tak málo známý a proč by se na něj mělo zapomenout. Když víte, jak vysoce důležitý ten projekt byl pro druhou postavu nacistického státu, Heinricha Himmlera, opravdu vás udivuje a vlastně šokuje, proč se tím historici nezabývají víc. Je ovšem třeba uznat, že nemají k dispozici (téměř) žádné stopy, které by umožnily vědecký výzkum na toto téma, jediným pramenem jsou výpovědi zúčastněných. Děti ovšem vzhledem k jejich nízkému věku nelze považovat za svědky. Problém s ostatními svědky je v tom, že když stanuli před norimberským tribunálem, ostudně umenšovali své skutky. Pokud by svědčili se záměrem říkat pravdu o tom, co se doopravdy dělo, znamenalo by to, že se sami označí za viníky. Ten soud přispěl k tomu, že se postupně zapomíná, že se ztrácí povědomí o určité části historie, tedy druhé světové válce, části, která měla obrovský význam, nejen pro děti z projektu Lebensborn, ale i pro vysoce postavené nacisty. Šlo samozřejmě o rub mince, kterou představuje vyhlazení evropských Židů a národů označených za nižší (Romů, Slovanů atd.). Děti z Lebensborn měly nahradit ty, které nacistický režim po milionech vyhlazoval. Tak velký rozměr to celé mělo. A ještě trochu patetický dovětek: historické „zapomnění“ je také nechutně spojené s financemi; pokud by byly děti z porodnic Lebensborn prohlášeny za oběti, musely by být odškodněny, což německá vláda od začátku odmítala. Princip odškodnění pak mnohem později přijala vláda norská.

iLiteratura: Měl jste jako právník výhodu při shánění dokumentace ke svému tématu? Možná lepší přístup do archivů, možná jste se v těch dobových právních spisech uměl lépe vyznat, lépe je číst?
Oscar Lalo: Když jsem se ponořil do archivů právních dokumentů spojených s norimberským procesem, přesněji procesy, právnické vzdělání mi užitečné bylo. Věděl jsem zřejmě lépe než někdo jiný, jak se dostat k tomu podstatnému. Já jsem navíc už jako hotový advokát ještě získal diplom D. E. A. (Diplôme d’Études Appliquées) na Sorbonně, takže moc dobře vím, jak se vede systematický vědecký výzkum. A na druhé straně to, že nejsem historik, mi zase umožnilo přistoupit k té problematice volněji, dovolit si svobodnější přístup k faktům, jaký by historik profesionál nikdy nemohl aplikovat. Pro mé pátrání po historických okolnostech projektu Lebensborn to bylo štěstí, už proto, že přímých dokladů se dochovalo jen hodně málo.

iLiteratura: O fenoménu Lebensborn mluvíte s určitým odstupem, po dlouhé době. Přineslo vám to nějakou výhodu?
Oscar Lalo: Tak už to v literatuře chodí, v tom má neskutečnou výhodu. U druhé světové války zejména. Ještě pořád se zpřístupňují nové archivy, zejména v době po pádu komunismu. Dnes se mohu pustit do témat, o nichž brzy po válce nikdo nechtěl ani slyšet; tehdy lidé i celé národy potřebovali mluvit o něčem jiném.

iLiteratura: Protagonistka románu Hildegard Müller je analfabetka. Vy jako autor tak máte možnost „najmout“ pro ni zapisovatele, a tím pádem sám vstoupit do textu, otevřeně se účastnit vyprávění. Byl analfabetismus u dětí z porodnic Lebensborn častým jevem?
Oscar Lalo: Ano a je to opravdu hluboký problém. Právě v Norsku se hanba z toho, že měli kolaborantskou, pronacistickou vládu, promítla do přijetí neuvěřitelných opatření ohledně těch ubohých dětí, často nízkého věku, a to z iniciativy jak vlád, tak samotných občanů, a dokonce i rodin, které ty děti adoptovaly. Což je naprosto tragické. Spousta z nich byla umístěna do ústavů pro hendikepované děti, kam byly jen odloženy, žádná výuka tam vůbec neprobíhala.

iLiteratura: Jak jste se cítil, když jste román psal, když jste se musel vžít do Hildegard, vidět svět jejíma očima? Nepopisujete přece jen dějiny, zachycujete i její pocity, strachy, vzteky, smutky?
Oscar Lalo: Tady se dostáváme k tomu, že při psaní románů dochází k neuvěřitelnému prolnutí autora s jeho hlavní postavou. Jsem muž, jsem Švýcar, mým rodným jazykem je francouzština, a přesto jsem se postupně, pomaličku, na celý den, a dokonce i na noc stával tou šestasedmdesátiletou ženou, Němkou, se stigmatem nacistky. Jednou jsem zažil i zábavnou chvilku, vracel jsem se z Paříže, a když jsem měl vystoupit z vlaku, všiml jsem si, že jsou schůdky hodně vysoké, a najednou mě napadlo: „Tohle v těch svých šatech asi nezlezu.“ V tu chvíli mi došlo, do jaké míry se mi ta postava dostala pod kůži.

iLiteratura: Jak dlouho jste knihu psal?
Oscar Lalo: Na to je těžké odpovědět. Kdy začneme knihu psát a kdy je hotová? Já mám takové „nažhavené“ začátky. První část knihy, může to být osm nebo i čtyřicet stránek, napíšu tak, jak samy přijdou, protože najednou cítím tu potřebu. Je to velmi autentické, a právě proto téhle technice hodně věřím: jako by mi najednou nějaký hlas diktoval celé věty, vlastně v tu chvíli ani přesně nevím, o co jde ani kam to směřuje. Těsně předtím, než jsem začal psát Rasu sirotků, jsem prošel dlouhou, třicetidenní meditací a v jejím závěru se takhle „zrodilo“ prvních deset stránek. A až nějakých deset let poté mi napsala moje nakladatelka, které občas tyhle nahozené začátky textů posílám, a navrhla: „Tohle bys měl napsat.“ Bylo to koncem června 2019. V té době jsem žil sám a dostal jsem se do jakéhosi naprostého odloučení od okolního světa. Pracoval jsem od rána do večera, většina té práce spočívala v historickém bádání, a to značného rozsahu, protože paradoxně prakticky jakékoli zdroje chyběly. Musel jsem hledat, kde to šlo. Bylo to nesmírně zajímavé, ale i vysilující. Celý červenec a srpen jsem se nezastavil, z domova jsem vyšel tak jednou za deset dní, jen abych si nakoupil jídlo, doplnil zásoby. Vstřebával jsem takové hrůzy a v takových dávkách, že jsem najednou pocítil potřebu odjet na týden do Prahy, kde jsem potkal tu, která se měla stát mou ženou.

iLiteratura: A to setkání vám v tvorbě nějak pomohlo? Podepsalo se na podobě románu, změnilo to jeho vyznění? Vaše psychické rozpoložení se jistě v tu ráno zcela změnilo…
Oscar Lalo: To setkání a také moje následné soužití s Kateřinou mi umožnilo pochopit, že komunismus byl totalitní režim, a to stejně strašný jako nacismus. A možná ještě úchylnější, protože šířil naději, že společnost dosáhne jakéhosi všeobecného štěstí. Kolikrát jsem jen viděl, jak se Stalin s Hitlerem mohli poměřovat v tom, jaké hrůzy vytvářeli. Stalin ostatně vysvobodil zajatce z koncentračních táborů, načež některé koncentráky začal využívat pro své cíle…
Myslím si, že povolání spisovatele (a podobně i advokáta) se sotva dají od osobního života odstřihnout. Chudák Kateřina to zažívá na vlastní kůži, protože spisovatel potřebuje být sám, dlouho a často, a ještě k tomu právě v tu chvíli, kdy se objeví inspirace, což celé věci rozhodně nepomáhá. Když jsem se s Kateřinou oženil, omezil jsem některé své aktivity s tím, že jsem lidem vysvětlil, že se teď chci věnovat své ženě (Kateřině) a své milence (psaní). A musím bohužel přiznat, že s tou mou milenkou, která je náročná a má svoje rozmary, je mnohem těžší život než s mou skvělou Kateřinou.

iLiteratura: Znal jste skutečnou Hildegard? Jak jste se s ní seznámil?
Oscar Lalo: Udělal jsem si takový předvýběr, „short list“, jak se říká v byznysu, asi dvaceti dětí pocházejících z Lebensborn, chtěl jsem se s nimi setkat a vybrat si jejich zástupce nebo zástupkyni, někoho, kdo by se stal předobrazem mé románové postavy. Jenže jak jsem o té problematice načítal víc a víc, začal jsem zjišťovat, jak je ten fenomén široký, a nakonec jsem došel k tomu, že kdybych se zaměřil na jedinou reálnou osobnost, výrazně bych tak zúžil rozměr celé historické skutečnosti. Proto jsem nakonec zvolil stoprocentně fiktivní postavu a dal jí jméno Hildegard Müller. Opravdu jsem teprve minulý týden náhodou při čtení novin z nějakého článku zjistil, že prezidentka německých výrobců automobilů (doufám, že si to pamatuji správně, ty noviny už jsem mezitím vyhodil), se jmenuje… Hildegard Müller!

iLiteratura: Váš román má poměrně specifickou strukturu, text se skládá z fragmentů, útržků vyprávění či úvah různé délky: tento způsob psaní jste zvolil hned zpočátku, byl spojený s prvním zárodkem díla, nebo jste k němu došel až posléze? Zkoušel jste i tradičnější podobu vyprávění?
Oscar Lalo: Ne, v tomto ohledu jsem neváhal ani minutu. Ze dvou důvodů: jednak je mi ta forma vlastní, jednak šlo o hlubší důvod. V případě tohoto románu je jasné, že forma je součástí podstaty díla. Když říkám, že je mi vlastní, mám na mysli skutečnost, že jsem ji použil už v předchozím románu Les Contes défaits, který se rovněž vztahoval k problematice nedostupné paměti. Už to, že žádná kapitola nepřesahuje jednu stránku, se nabízelo samo, jelikož bylo nutné pátrat v dávných vzpomínkách chlapce, jemuž byl tehdy rok a půl, ale dnes je mu pětašedesát. Stalo se, že na některých místech text přetekl daný rozsah jediné stránky, to byly okamžiky, kdy jsem nechtěl, aby forma jakkoli vítězila nad obsahem. U knihy Rasa sirotků, pokud mám navázat na ten první důvod dané volby, jsem chtěl dodržet ten princip jednostránkových fragmentů, vybraný pro první román, ale uplatněný tam jen částečně, a vylepšit ho. Tentokrát to byla jasná volba, že text nesmí přesáhnout rozsah stránky. A ten hlubší důvod s tím byl spojený. Hildegard je analfabetka: její analfabetismus mě jako zapisovatele a vypravěče jejího života nutil svévolně krátit pasáže popisující její život, které jsem psal a pak jí je předčítal. Je to, jako když ptáčátko dostává pokrm do zobáku: věděl jsem, že ji musím živit velice umírněně, abych ji neznechutil, anebo dokonce neudusil.

iLiteratura: Budete se k historickým tématům vracet i v dalších dílech?
Oscar Lalo: Ne. Nejsem vzděláním historik a právě historické rešerše pro mě byly velmi vysilující, protože jsem trval na tom, že ačkoli jde o fikci, každé slovo musí vycházet z historické skutečnosti. Byla to velice silná zkušenost, která mi změnila život, ale nehodlám se do toho pouštět znova. Jsem především spisovatel.

iLiteratura: Román už byl přeložen do několika jazyků, další zahraniční vydání se chystají. V čem je tematika románu univerzální?
Oscar Lalo: Hlavní téma té knihy není nacismus, ale to, jak důležité je myslet sám za sebe. S tím, jak roste populismus a jak se v různých zemích uplatňují diktátorské režimy, je ta tematika důležitější než kdy jindy. I krize spojená s šířením covidu umožnila už tak autoritářským vládám, ale bohužel i nedávno zrozeným demokraciím, jež jsou dosud křehké v otázce osobních svobod, že vedoucí síly zneužily epidemické krize a významně omezily svobody, aniž by bylo zaručeno, že až se situace zlepší, vše se vrátí do normálu. Podobně má velký přesah i tematika historické pravdy, která je zásadní pro každý národ, který chce doufat, že se taková zvěrstva už znovu nebudou odehrávat. Ale důležité je to i v osobní rovině: pokud víme, odkud přicházíme, lépe pochopíme, kam směřujeme.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse