Iveta Mikešová
Mikešová, Iveta

Iveta Mikešová

V Olomouci zemřela po těžké nemoci překladatelka Iveta Mikešová, naposledy oceněná za svůj překlad románu Pískový vrch Joanny Bator.

O překladatelích se říká, že jejich práce je neviditelná. Před Ivetu Mikešovou (24. 10. 1957 – 25. 11. 2021) postavil život tak velké překážky, že v ní vypěstoval i jakousi pokoru. Ty překážky byly dvě, první historická, když studium polonistiky a ruštiny na Univerzitě Palackého v Olomouci probíhalo ještě v dobách komunismu, ta druhá osobní – jedno z jejích dvou dětí bylo postižené a péče o rodinu ji tak zaměstnávala více, než si původně představovala. Kromě samostatných překladů pomáhala svému muži, překladateli Petru Mikešovi, v samizdatu pak také několik knih převedla přes polštinu z jiných jazyků. Na prosbu Václava Buriana tak například připravila výbor z poezie Jana Pavla II. Svou překladatelskou kariéru hodnotí v rozhovoru pro Libri prohibiti v knize Česko-polská literatura v samizdatu a druhém oběhu lakonicky: „Živila jsem se uklízením, domovnictvím a šitím batohů za bolševika. Jako obživu to dělám poslední dva roky, ale i to jsou spíš korektury než vyslovené překládání.“

Pokud už si však některou knihu vybrala, překlad byl precizní i u těch nejnáročnějších autorů. Patřili mezi ně básníci jako Czesław Miłosz (podílela se na výboru z jeho díla Mapa času spolu se zkušenými překladateli Václavem Burianem a Vlastou Dvořáčkovou), ale také Bolesław Leśmian a jeho náročná poezie. V posledních letech pak pro Cenu Václava Buriana překládala básně nominovaných autorů: Jerzyho Jarniewicze, Julie Fiedorczuk, Tomasze Różyckého, Jarosława Mikołajewského, Macieje Roberta a Krzysztofa Siwczyka. Podobně tomu bylo i v próze, přeložila Soukolí Magdaleny Tulli, za překlad románu Pískový vrch Joanny Bator získala dokonce cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Jungmanna. Porota Magnesie Litery svůj verdikt zdůvodnila takto: „Překladatelka Iveta Mikešová se invenčně vypořádala s mnoha úskalími: k charakteristice prostředí a postav autorka hojně využívá jazykové prostředky, zejména nářeční nebo slangové prvky, dobové výrazy, archaická přísloví a úsloví nebo osobité průpovídky.“ Pro olomoucké nakladatelství Periplum přeložila v roce 2001 Gombrowiczovy Vzpomínky na Polsko a o čtyři roky později povídkovou sbírku Olgy Tokarczuk Hra na spoustu bubínků. Budeme na ni vzpomínat jako na talentovanou a skromnou překladatelku, která si knihy vybírala s láskou: „Musím říct, že mě vždycky vše, co jsem překládala, bavilo. Nikdy jsem nedělala nic na objednávku (s výjimkou toho Wojtyły), nikdy jsem se překládáním neživila, takže jsem si to mohla dovolit.“

Aktualita

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse