Proč nejsem feministou
Urban, Miloš: Proč nejsem feministou

Proč nejsem feministou

Rozmohl se nám tady… Ne, to není dobrý začátek. V poslední době mě pobavila debata o dokumentu, kde hraje sám sebe študovaný steroidista s kritickým myšlením a velmi schopný diskutér. Já ten film neviděl, ale asi z něj vyplynulo, že třeba pomáhat partnerce s dítětem a v domácnosti tento feminista nedokáže nebo nechce.

Tak jsem se zamyslel sám nad sebou. Od sedmnácti let, co naši odjeli do Libye něco si přivydělat a málem tam přišli o život (nakonec se šťastně vrátili a nešťastně rozvedli), se starám sám o sebe. Respektive jsem se staral ještě o bráchu, který sice dneska umí udělat skvělý guláš, ale tehdy to nesvedl a ani se to nechtěl učit. Takže jsem vařil já. Uklízeli a prali jsme oba, nakupovali, luxovali, tehdy ještě bušili plácačkou do koberců přehozených přes takovou tu tyč dole na domovním dvoře, aby v nich jako nebyl prach. Džíny se drhly zásadně ve vaně rejžákem a mýdlem s jelenem. Košile jsem si žehlil sám, brácha na to kašlal. Když jsem pak po letech chodil s jednou slečnou, sama mi brala žehličku z ruky, protože se na to nemohla dívat. Ale činila tak z vlastní vůle – aby se pak mohla dívat na ty košile.

A pak po studiích a dlouhých letech jsem se staral o mimino, krmil ho a lítal s kočárkem po parcích (a bafal při tom z dýmky, ale tak, aby to nešlo na potomka), a dokonce ho přebaloval, i když jsem se u toho mohl poblít. A dělal domácí práce a hlavně vařil, protože to mě vedle psaní bavilo nejvíc. Akorát s tím psaním – na to potřebujete absolutní ticho a soustředění, a to pak konflikty byly, poněvadž jsem prostě aspoň dvě hodiny večer musel být sám se svým vnitřním světem. A samozřejmě celé ty roky jsem chodil do práce a vydělával, což mi nejednou bylo partnerkou předhozeno – chodím si do práce odpočinout, zatímco ona musí být celý den s miminem a už jí z toho hrabe. Nesouhlasil jsem, vždyť mateřská je taky svým způsobem práce a malinké robě potřebuje být co nejvíc s matkou, jednou se to otočí a ona bude ještě ráda na tuhle dobu vzpomínat. To ji mohl vzít čert. Ale dělá to ze mě machistu, mužského burana? Dost pochybuju. Stejně jako pochybuju o tom, že když se o sebe umím postarat sám, neobtěžuju ženské a vážím si jich stejně jako mužských, dělá to ze mě feministu. Nedělá. Leda tak egalistu, equalistu, rovnostáře nebo jak se nazvat. Nikdo není lepší nebo horší než ten druhý, každý ať dělá práci podle svých předpokladů a schopností.

Ne že bych se o feminismus nikdy nezajímal. Zajímal, ale to bylo před nějakými pětadvaceti lety a bylo to spíše z pocitu nudy než z nějakého přesvědčení. Jeden kolega se mi tehdy posmíval, že jsem pod pantoflem. A tak jsem si koupil listové těsto, vytvaroval ho, upekl sladký pantoflíček a přinesl mu ho do redakce. Když jsem mu ho přinesl, řekl mi, že jsem nejen pod pantoflem, ale navíc i vůl. (Dneska je latentním feministou a čte zásadně jen autorky, pokud jde o beletrii. Ve své profesi však nutně musí číst i autory, ale tam je to zásadně non-fiction.) Potom mě feminismus začal nudit, asi jako každá ideologie.

Se zájem ale sleduju, že se to hnulo i u nás v postmonarchických a postkomunistických a dávno porevolučních Čechách. Nikoli revolučně, ale evolučně začíná být feminismus zajímavý, trendy, dalo by se říci pohledný. Nějak je méně spojován s mužatkami v lacláčích a bagančatech, co si odmítají holit tělo, naopak má jiné tváře, krásné a úspěšné ženy, jež něco dokázaly, a je tady na to i časopis na lesklém papíře plný inzerce na šperky, módu a kosmetiku, sledující dění v kultuře a byznysu a podporující dobročinné projekty. A zvoucí úspěšné moderátorky, dramaturgyně, autorky, filmařky, ekonomky, lídryně a kandidátky na prezidentku. Musím se nad jeho stránkami občas pousmát a nikoli poprvé si položit otázku, proč redakce nepozve i jiné úspěšné ženy, třeba zpěvačku Csákovou, političku Vildumetzovou nebo youtuberku Peterkovou. Jsou to přece taky ženy, ne? A to je kvalifikuje, ne? Tak je koukejte pozvat, dámy.

Já bych je ale nepozval, tudíž nemohu být feministou.

I když… Bavil jsem se o těchto věcech nedávno s jednou kamarádkou, trochu jsme se poškorpili, spíš trochu víc, poněvadž jsem si z ní dělal prču, a ona to zakončila vítězoslavnými slovy:

„A stejně seš feminista. Seš. Akorát že vo tom nevíš!“

Takže mi to nandala.

Ale nejsem.

Sloupek

Spisovatel:

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

ElF,

Souhlasím, že autora upozornit mohli. Ale třeba upozornili, to nevíme. Zřetelnou známkou zanedbané redakce by však bylo to, co popisuje Karel Huněk

Karel Huněk,

Ve SVOJÍ glose...

Anonym,

Pravda je, že aspoň na tu naprostou nelogičnost o (ne)feministickém zvaní a nezvaní určitých žen do časopisu by snad autora redaktor upozornil...

ElF,

A kde berete tu jistotu, že zredigovaný nebyl?

tsemotamo,

V mojí glose jsem redigováním myslela redigování, tedy klasickou redakci textu. Kdybych měla na mysli cenzurování, použila bych tento výraz, je mi znám.

jovanka,

Kdosi, kdo se nepodepsal, tu propaguje příspěvek T. Semotamové, který zazněl na ČRo. Autorka se v něm diví, proč Urbanův sloupek iLiteratura „neredigovala“, čímž asi myslí „necenzurovala“. Chci za redakci jen připomenout, že sloupek je publicistický útvar, v němž se autor sám za sebe vyjadřuje k nějakému tématu. Na iLiteratuře – jak naši stálí čtenáři vědí – publikujeme sloupky spisovatelek a spisovatelů. Autory si vybíráme my, témata a způsob, jak je zpracují, si vybírají oni. Někdo píše s větší nadsázkou, někdo je osobnější, jeden je věcný, druhý zase poetický. Někomu byste jeho názory podepsali, s jiným nepůjdete ani na pivo. Tak to v literatuře bývá – a na iLiteratuře ve sloupcích taky.

null,

K sloupku se vyjadřuje Tereza Semotamová na ČRo Vltava (12. 2. od 8.20) a Jonáš Zbořil na Seznam Zprávách. Děkujeme za další pohledy na věc. Doufejme, že se nějaký brzy objeví i tady na iLiteratuře.

Jana,

Proč být feministou? Protože přemýšlení o nerovnostech je užitečná zábava. Feminismus neochraňuje ženy proti mužům, nerovnosti ovlivňují obě strany. Silný příklad jsou porodnice. Spousta dětí tráví svou "první noc na Zemi" o samotě, a to zbytečně a proti vůli své matky... A dítě žije dál ve světě rovností a nerovností. Pokud je "nevychované" nebo žije ve špíně, padá vina víc na jeho matku? Leží úkol uživit rodinu víc na otci? Je mužská práce víc oceněná než ženská? Je mužské slovo v diskuzi víc ceněné a platí víc než ženské? Je mužská slovní agrese někdy hodnocena jako sebevědomí, zatímco ženská jako hysterie nebo drzost? Sklidí ošklivá nebo stará žena víc despektu než ošklivý nebo starý muž? Když muž ocení vzhled ženy, tak jí zalichotí, ale jak to funguje naopak, není to chápáno jako výzva a signál zájmu? Atd.

H.H. přijímá výzvu V.J.,

Proč jsem feministkou

Mám tři mužské kamarády. Je to přátelství ryzí, nepoznamenané nejistotou sexuálních podtónů. Je to ten druh přátelství mezi mužem a ženou, o kterém se říká, že neexistuje. Moje kamarádka mi říká, že je to jen proto, že se jim dostatečně nelíbím, proto nám to tak dobře funguje. S kamarádkou máme přátelství jiného druhu, přátelství ženské, vystavěné na radikální upřímnosti. Ona mi všechno říká upřímně a já ji chválím. Proto nám to tak dobře funguje.
Mám ráda příběhy o prvních ženách, které studovaly na univerzitách. Je mi osm let a vidím se v těch, které mi vydláždily cestu ke vzdělání. Většinou si vyberou medicínu, aby mohly pomáhat lidem. Ráda bych se stala doktorkou, udělalo by to radost rodičům, má to ale háček. Jakmile vidím krev, omdlévám. Většinou jejich příběhy končí tím, že se zamilují do svého profesora a vdají se. Studia nadobro opustí, aby se mohly plně věnovat rodinnému životu, a jsou šťastné.
Mám prsa, boky a zadek. Přesněji prdel jako štýrský valach, jak mi říkají doma. V hospodě Psí bouda, což je variace mého rodného maloměsta na Jedovou chýši, mi štamgast šáhne na zadek. Je mi sedmnáct. Doma mi řeknou, že z toho nemám dělat vědu, že už jsem žena. Snažím se odstranit ty vábničky, nechci, aby na mě někdo sahal. Už nemám prsa, boky, ani zadek. Mám čtyřicet osm kilo a mentální anorexii. Spolužačky z gymplu se mě se závistivě vyptávají, jak se mi povedlo takhle rychle zhubnout.
Mám první práci. Ministerstvo neví, co je digitalizace. Všem lejstrům vládne podpisový arch zvaný referátník. Arch papíru o rozměru A3 je třeba přeložit naprosto přesně, jinak neodpovídá přísným normám rakousko-uherské byrokracie. Moje referátníky jsou přeložené nakřivo a mají umolousané rohy. Když jsem při vstupní prohlídce dostala od doktora štempl na potvrzení „Schopna práce v administrativě“, zapomněli mě vyzkoušet z překládání papírových archů. Na referátníku jsou předtištěné kolonky: ředitel odboru, sekretářka. Našemu, jinak převážně mužskému odboru, ale vládne paní ředitelka. Je krásná, blonďatá, štíhlá, vysoká, bohatá a chytrá. A taky hodná, ale ne moc. Už nikdy v životě nikoho takového nepotkám. Připisuju tedy na referátník do kolonky „ředitel“ erární propiskou (tou nejlevnější, co se dá koupit, zvanou Čína, protože státní správa musí šetřit, kde se dá) malé a drzé „ka“. Referátník se mi vrací s červeným vykřičníkem. Nejsi ty náhodou nějaká feministka? Ptají se mě moji mužští kolegové podezřívavě. Nevím, co odpovědět.
Mám německého přítele. Zasvěcuju ho do kánonu české kultury a koukáme na Postřižiny. Německý přítel se nesměje filmům, kde se bijí ženy. Nerozumí české kultuře. Jdeme radši do kina na nového Jamese Bonda. Předtím ještě musím nakoukat všechny starší filmy, mám mezery v mytologii agenta s povolením zabíjet. Jsem zvědavá, jak svádí ženy. Ale jsem zklamaná, James Bond je vůbec nesvádí, prostě jen řekne, jak se jmenuje. A ženy mu padají k nohám. Nechápu to. Možná je ten skrytý trik v tom, že dvakrát zopakuje svoje křestní jméno? Můj německý přítel mi vysvětluje, že právě proto mají tyhle filmy muži rádi, protože je to tak jednoduché. Nový James Bond je ale komplikovanější, má pocity a trpí. Mučí ho a trvá to nepříjemně dlouho, než se mu podaří osvobodit se. Bijí ho do intimních partií, pánové prominou, do koulí. Můj německý přítel se vedle mě svíjí na sedadle. Mně je to úplně jedno. Tak takhle se vy muži cítíte, když vám říkáme, že máme večer strach jít po ulici, že jsme něco řekly a proletělo to vzduchem bez povšimnutí, dokud to někdo z vás nezopakoval, až potom jste souhlasně pokývali hlavou.
Mám rumunského manžela. V Rumunsku neskončila emancipace na půli cesty jako u nás. V Rumunsku ještě nezačala. Muži mi při setkání líbají ruce a na letišti mi pomáhají s kufrem. Není to špatné, tohle starosvětské uspořádání. Jdeme na večeři se spřáteleným manželským párem. Ona mi překládá menu, tady jsou ženská jídla, rizoto, nebo tu mají výborný salát s kozím sýrem. Objednávám si pivo a steak. Číšník automaticky postaví mou objednávku před manžela a manželovu (objednal si musaku) přede mě. Porce je to skutečně obrovitá, ale ten steak do sebe nasoukám, i kdybych měla prasknout. Rumunské ženy se dlouholetému patriarchátu přizpůsobily, dvě nejčastější strategie přežití jsem si pro sebe pojmenovala „vzorná pionýrka“ a „krásná mrcha“. Ty, které se nepřizpůsobí, mají docela velkou šanci, že umřou. Rumunsko má největší míru femicid v Evropské unii.
Mám dítě. Pokud s ním nezůstanu do tří let doma, vyroste z něj sociopat. Ale já žiju v zemi, kde je mateřská dovolená jen čtyři měsíce. Všem to tu přijde normální, dítě se má přece socializovat a matka nemá přijít o kariéru. Mají na to vlastní výzkumy. Máma má mísu, Ema nemá mámu, my máme Matějčka. Ženy přece nedělají kariéru, honění papírů po kanceláři může pár let počkat, píše jiný slavný český psycholog. Levicová ekonomka mi v diskuzi píše, že bych neměla mít děti. Mám v tom zmatek. Jedu dítě ukázat do práce. Francouzské kolegyně mi říkají: „Tak za chvíli už půjde do jeslí, to je dobře.“. České kolegyně mi říkají: „Tak za chvíli už půjde do jeslí, chuďátko malé.“ Za chvíli jde dítě do jeslí. Dítě je v pohodě. Já se vracím do kanceláře honit papíry. Připadá mi, že mi někdo zaživa trhá ruce a nohy, připadá mi, že bych se měla rozdvojit, připadá mi, že nic nestíhám. Opravdu nic nestíhám.
Mám narozeniny. Je mi čtyřicet dva let. Za chvíli se stanu neviditelnou. Přestanu existovat. „Hana by měla přestat nosit ty minisukně, je směšná,“ řekne o mně jedna kolegyně jiné. Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde. Postupuji psychoanalýzu. „Vy bystě chtěla být tak trochu muž,“ říká mi můj analytik. Mám tři mužské kamarády. Všichni tři podvádějí své manželky. Nedozvím se to od nich, neřeknou mi to. Asi vědí, že bych nesouhlasila. Nevěra nikdy nedopadne dobře. Jsem poučena Annou Kareninovou a Paní Bovaryovou. Píšu Kareninová a Bovaryová, protože jsem poslušna rady pana Olivy a neničím češtinu. Nevěra nikdy nedopadne dobře. Pro tu ženu.
S dvacetiletým zpožděním tedy odpovídám kolegům z ministerstva. Jsem feministka. Určitě to není tak těžké, jako to bylo před padesáti lety, ale pořád je to sakra potřeba.

,

Doufám, že autor nedostal za tento žvást honorář. Koho prosím zajímá, že se málem pozvracel, když se měl starat o vlastní dítě, a podobné detaily z jeho nezajímavého života?

Jana-odpověď pro anonyma AdJana,

Krátká odpověď: Nikde, proč?
Dlouhá odpověď: Zato tam vidím stopadesátou variaci na obehrané téma. Už mě trochu unavuje, když ženám někdo říká, na co jednou budou, nebo nebudou rády vzpomínat. Nemohla by si to autorova partnerka třeba rozhodnout sama? Autor dokonce přebaloval mimimo. Proč dokonce? Ano, mimina je potřeba přebalit, je rok 2022, přebaluje rodič, který je zrovna po ruce, ano, i matkám se z toho může dělat nevolno. Malé robě potřebuje být u matky. U otce ne? Feministky už nejsou spojovány s mužatkami v lacláčích. Kdo si kdy spojoval feminismus s mužatkami v bagančatech (kromě primitivního výsměchu)? A takhle by se dalo jít skoro větu po větě. Ale nechce se mi, chci pokoj (Vlastní pokoj jako V.W.).

Viva,

Gratulujem, brilantny clanok - vsetky extremy su nebezpecne, len ludia su nepoucitelni, stale musia mavat nejakou vlajkou...

Kadel,

Ani Honza Němcovej by to nenapsal lepší.

Ad Jana,

A vy v tom článku vidíte něco o bulharských růžích nebo o genu?

Jana Cercel,

Přebaloval jsem, ale málem jsem se u toho pozvracel. Zatímco my ženy máme od narození zvláštní gen, který nám automaticky přeměňuje zápach dětských exkrementů na vůni bulharských růží. Potřeboval jsem být sám se svým vnitřním světem. Zatímco my ženy máme ten gen, který nám potřebu vnitřního světa a samoty s narozením potomka vypne, jako když otočíš čudlíkem. Pokud nám náhodou hrabe, je tu naštěstí muž, aby nám pohotově vysvětlil, že jednou budeme ještě rády vzpomínat, načež se odejde dvě hodiny soustředit do absolutního ticha.

Tony L.,

Jako se dříve diskutovalo, kolik andělů se vejde na špičku jehly, tak se dnes diskutuje co je a co není správný názor na trendy otázky a pojmy. Argumentovat při té příležitosti vlastní zkušeností je jako mávat rudým hadrem před rozzuřeným zrakem buvola. Což je důvod, proč si vážím lidí, kteří jsou ještě něčeho podobného aspoň výše naznačeným způsobem schopni. Dnes totiž aplaus sklízí ti, kteří niterně nespokojený dav průměrných čtenářů dovedou uspokojovat tím co nejvíc vyabstrahovaným a mimo-realitním klišé psaním, jak na to asi už přišel výše naskicovaný autorův kamarád.

Jakub Střecha,

Autor se odkopal už v perexu, kde vokázal, jak to podle něj na světě je. Dítě a domácnost je záležitost a práce ženská, se kterou správný chlap rád pomůže, protože je správný chlap, i když je to třeba na blinkání. A feminista pomáhá povinně, neb je feminista. Na tomhle mylně vykolíkovaném hřišti pak hraje na branky, které si taky úplně vymyslel, a jásá nad podařenými góly.

Barbora Votavová,

To je mi ale provokativní, neodpovědět v textu na otázku, kterou si autor v titulku položí. Bianca Bellová se aspoň vyoutovala jako neempatická, strukturální nerovnosti nechápající a necitlivá osoba, ale tady pořád tápu, proč teda. Urban tímto textem položil spíš další otázku: Proč mají muži jistého věku potřebu vyjadřovat se i k věcem, kterým evidentně nerozumí a které se jich ani nijak zvlášť netýkají? Já jsem například feministkou (mimo jiné) proto, že bych tomu ráda přišla na kloub a abych vší silou bojovala za to, aby prostor, který dostávají, využil v těchto případech někdo jiný.

jkh,

Cos napsal, že kritizuješ? A ještě bez podpisu?? Děkujeme.
///// Stále mi uniká ona vyargumentovanost, stále mi také uniká význam tohoto textu; klidně ať si pan Urban prezentuje své životní perspektivy, ale touto formou třeba lépe někde u piva, či vína. Také zde prezentuji svůj názor a to tak, jak mi medium komentářů dovoluje; netuším, proč bych se měl podepisovat; nejsem ani prozaikem nesporných kvalit, či překladatelem tlustých a jistě náročných knih.
///// Empatie bylo myslím v komentářích stejně jako v textu samotném. A ohledně respektu k názoru druhé strany? Ten byl přece projeven přečtením textu; nesouhlasit s ním je dovoleno (a nemyslím si, že tu máme pravidla, co si mohu ne/dovolit říct; a kvalita komentářů zřejmě reflektuje kvalitu textu).

Viktor Janiš,

Aby bylo jasno: měl jsem potřebu zastat se člověka, kterého si vážím a jehož literární zásluhy jsou zcela nesporné. Ten sloupek je vyjádření životní perspektivy, ne teoretický traktát o feminismu. S životní perspektivou můžete nesouhlasit (to je úplně normální, člověk nesouhlasí každou chvíli), ale pak musí s kůží na trh: podepsat se (ne, „Lukáš Bratinka“ nedostane body ani za hezký pokus) a zformulovat vlastní perspektivu nebo antitezi. Tedy argumentovat ad rem, nikoli ad hominem. Ale chtít po českých diskutérech věcnost a empatii, respekt k zásadě „Audiatur et altera pars“, to je asi přehnané, že? [Reagovat dál už nebudu, nejsem Milošův avatar. Napište sloupek, proč jste feministé, to bude přínosnější.]

jkh,

Pan Viktor Janiš se zastává “jednoho z nejlepších českých prozaiků” (čti: svého kamaráda) ještě silnějšími argumenty, než jaké si uvolil použít onen slovutný prozaik (zřejmě se akorát držel na uzdě, aby těm feministickým chudáčkům neublížil až příliš). Zastává se jej před hordami anonymů, kteří holt nezkousnou tak tvrdé argumenty (přiznám se, také se mi po takto tvrdé argumentaci zhroutil celý svět).

Bohužel mi však přijde, že v případě textu prozaika Urbana jde jen o snahu zviditelnit se, reakcionářsky se proti něčemu vymezit (aniž ovšem chápe význam toho, proti čemu se vymezuje) a tím vším ukázat, že přece ještě nezestárnul, je relevantní, že jeho knihy ještě někoho zajímají. Vlastně by člověku mělo být skoro líto tohoto člověka, jež je alespoň v očích svých kamarádů stále na vrcholu spisovatelských sil.

Anonym,

Myslím, že v případě Miloše Urbana šlo jen o trolling. Datum vydání nové knihy se blíží a reklama v pořadu Kokoti na neděli (kde ho účast jistojistě nemine) je taky reklama.

J,

Nedivím se ženám, které opouštějí může s podobným mindsetem.

macho,

Tato diskuse jen potvrzuje klišé o tom, že feministky jsou spolek vztahovačných, agresivních jedinců -- jedinek? --, bez špetky nadhledu a smyslu pro humor. #cancel.criticism

Anonym,

Na tom článku je zajímavé, jak pomýlenou představu má o tom, co je feminismus. Z pohledu autora to vypadá, že jde o hnutí, které nutí lidi číst jenom spisovatelky, všude cpe ženy a ještě to dělá nedůsledně (co všechny ty "blbý krávy", proč se za ně nepostaví??). Z celého toho článku nezáměrně ční věta "starat se sám o sebe". Jo, autor zřejmě nechápe feminismus, protože se pořád staral jenom sám o sebe. A co to přebalování k poblití? Dovedete si představit, že by takovou větu veřejně vyřkla ženská? Ta už by si ani neškrtla. Snad to nebyl záměr, ale ten text je strašně arogantní a sobecký.

Jana,

Já to nechápu. Má to nějaký význam? Nejste feministou, protože byste do nějakého konkrétního časopisu nepozval nějaké ženy, které tam redakce taky nezve. To znamená, že feminismus je přesvědčení, že do nějakého konkrétního časopisu je dobré zvát všechny úspěšné ženy bez ohledu na jejich názory? Je tohle definice slova feminismus? Že jste o sebe a blízké pečoval a pečujete je ocenění hodné, ale co přesně z toho vyvozujete?

Anonym,

Tedy já se moc omlouvám za osobní vklad do diskuse, ale s autorem bych se rozvedla nejspíš taky.

A kromě toho,,

Heroina je jenom jeden z mnoha odstínů feminismu, navíc zrovna takový trochu vyblitý...

Lukáš Bratinka,

Tak se s námi, pane Janiši, podělte o to, v čem je ten text dobře vyargumentovaný, sám jste přispěl taky jenom nicneříkajícími nálepkami ("jeden z nejlepších českých spisovatelů"). A proto nemůže napsat nesmysl? Nebo proto, že žil s nynější šéfredaktorkou feministického časopisu? To jsou vážně skvostné argumenty. Ale zřejmě jste chtěl všem především ukázat, že dotyčného znáte osobně a znáte i detaily z jeho soukromého života, jak je vaším dobrým zvykem...

Anonym,

Přemýšlím, v čem je ten text dobře vyargumentovaný. Podle mě akorát ukazuje, že Miloš význam feminismu vůbec nepochopil. A nadřazený tón tomu zrovna nepomáhá.

Viktor Janiš,

To je pozoruhodné, kolik anonymů tu má problém strávit dobře vyargumentovaný názor, který zcela nelícuje s tím jejich, a dětinsky se snaží útočit ad hominem na jednoho z nejlepších českých prozaiků. (Osnova? Neziskovka na poučování spisovatelů o feminismu? Když tenhle konkrétní žil léta letoucí s šéfredaktorkou Heroiny? To je úroveň mateřské školky.)

Anonym,

Nějaká neziskovka, která by zorganizovala pro české spisovatele krátkou přednášku o tom, co je a není feminismus? Aby se nemuseli dál ztrapňovat?

Tomáš Vlček,

Pana Urbana psaní možná baví, ale nejde mu. A jen proto, že dnes žijeme v takové polopoušti české literatury, si může říkat spisovatel.

omg,

to je žvášt. urban by se měl naučit vytvořit osnovu textu. Zatím může psát jeho manželka.

jkh,

Reakcionář Urban to zas nandal všem těm pseudoliberálním sralbotkům. Je to prostě suverén a frajer.