Pokračování příběhu jedné rodiny
Helfer, Monika: Vati

Pokračování příběhu jedné rodiny

Často duchem nepřítomný válečný veterán s amputovanou nohou, milovník knih, správce ozdravovny pro válečné invalidy, ale také táta. Rakouská autorka pokračuje ve snaze pochopit svůj vlastní původ a vnitřně zpracovat různé problémy a tragédie, které její rodinu v průběhu let postihly.

Rakouská spisovatelka Monika Helfer (nar. 1947) plynule navázala na svůj román Pakáž dalším líčením osudů své rodiny, tentokrát se ale zaměřila na postavu otce, jak prozrazuje i samotný název knihy Vati – „tatínek“. Pokračování rodinné ságy jí vyneslo nominaci na Německou knižní cenu a nezbývá než s napětím očekávat, jak si povede další, letos vydaný díl s názvem Löwenherz (Lví srdce), v němž se autorka zabývá svým bratrem Richardem, který život zakončil sebevraždou, jak se čtenáři dozvědí právě ze stránek románu o otci.

Vati nbízí do značné míry pohled na druhou stranu rodiny, v Pakáži totiž zachycuje autorka osudy své rodiny z matčiny strany. Ani tato část příbuzenstva ale nežila v kdovíjakém luxusu, babička z otcovy strany dřela jako děvečka na statku a vlastně ani není jisté, kdo byl otcem jejího syna Josefa, nejspíš ale sám sedlák, jak nebývalo výjimkou. Josef odmalička projevoval zájem o vzdělání a knihy, v čemž ho dokonce po jistou dobu podporoval stavitel Brugger, nejbohatší člověk ve vsi.

Po vypuknutí druhé světové války ale musel Josef narukovat a na východní frontě přišel o nohu. Ve vojenském lazaretu se dostal do péče čtenářům již známé Grete, která s ním ještě před koncem války a Josefovy rekonvalescence utekla ke své rodině. Poté co se jim narodily dvě dcery, starší Gretel a mladší Monika, tedy autorka, dostal Josef nabídku pracovat jako správce ve vysokohorské ozdravovně pro válečné invalidy. Autorčino dětství a mládí tak formoval pocit odloučení od většinové společnosti, silného pouta s přírodou i sounáležitosti s vlastní rodinou. Vedle toho si pod vlivem otce vytvořila také silný vztah ke knihám – a díky tomu měla k otci blíž než její sourozenci.

Život na čerstvém horském vzduchu v lůně přírody však nebyl bezstarostnou idylou, zejména v zimních měsících. Do života celé rodiny fatálně zasáhl také otcův pokus o záchranu knih z ústavní knihovny před zamýšlenou likvidací a Gretina nevyléčitelná nemoc. Děti tak strávily nějakou dobu rozptýleny u různých příbuzných, což se navzdory silnému rodinnému poutu neobešlo bez všelijakých konfliktů. Znovu navázat vztah s otcem (kterého se rodině nakonec povedlo znovu oženit) se dceři Monice i kvůli jeho zádumčivosti a nemluvnosti podařilo jen částečně.

Bylo-li možné první díl rodinné ságy charakterizovat jako značně fragmentární, platí to o románu Vati ještě o stupeň více. Autorka čtenáři předkládá sled vzpomínek a rodinných historek, aniž by se nechávala svazovat chronologickou sousledností, často v jednom odstavci poskočí i o několik desítek let dopředu nebo se naopak vrací k událostem, které již zachytila v Pakáži (a někdy je rozvíjí i nad rámec toho, co v předchozí knize napsala). Monika přitom zjevně sama nemá jasno v tom, nakolik by měla svého otce obdivovat za to, jak dokázal čelit nelehkému životnímu údělu, a nakolik by mu raději vyčítala jeho skutečné či domnělé slabošství, které se projevilo zejména naprostou apatií po smrti první manželky. Čtenář tápe podobným způsobem, v některých pasážích Josef vyznívá jako vpravdě tragický hrdina, jindy působí jako zlomená troska či poněkud výstřední podivín, jemuž ovšem přes veškerou přísnost nelze upřít snahu o dobrý vztah s vlastními dětmi. Svůj podíl na tom pochopitelně nesla i válka, v níž se Josef sice žádných zločinů nedopustil a stejně tak byl patrně ušetřen sledování těch nejhorších zvěrstev, ale přesto tato zkušenost vybudovala mezi ním a jeho rodinou bariéru, kterou nebyl schopen překonat. „Josef se vrátil domů a zároveň nikdy nepřišel“ – takto trefně vystihl situaci jeden německý literární kritik přímo v nadpisu své recenze. Vati není kniha, v níž by se autorka vyrovnávala se skutečností, že její otec byl válečný zločinec nebo aktivní přisluhovač totalitního režimu. Není ani dalším příkladem rakouské antiheimatliteratur, polemizující s oficiálním obrazem Rakouska jako přírodního ráje a kritizující mýtus neviny, který země šířila po druhé světové válce. Je to kniha o životě chudého invalidy, stíhaného ranami osudu, který navzdory všem svým negativům byl zkrátka a prostě – tátou.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Carl Hanser, München, 2021, 176 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse