Podoby lásky
Stehlíková, Olga: Mojenka

Podoby lásky

Současný příběh ze života devítileté školačky: Mojenka je milovaný jedináček, rodiče ji ale nenosí na rukou, dopřávají dívce velkorysý prostor k rozvoji sebedůvěry a soběstačnosti. Mojenka zbožňuje přírodu, ráda se toulá v blízkých lesích, ráda si čte v encyklopediích o zvířatech. Maminka přírodovědkyně ji odmala učí brát přírodu jako spojence a společníka, což Mojence pomůže, když maminka vážně onemocní.

Mojenku Olgy Stehlíkové, příběhovou prózu pro starší dětské čtenáře, lze řadit mezi nejvýraznější beletristické tituly české literatury roku 2022. O pozornost si říká na první pohled: skromným, trochu tajemným titulem i šedavou obálkou s tmavými copy – jsou ustřižené, nebo jen dílem umělecké koláže Andrey Tachezy, v níž má své místo i pěšina s kráčející postavou v doprovodu rezavé kočky, nad korunami stromů, na nebi, odněkud někam? To vše můžeme považovat za evidentní signály směrem k obsahu: bude to příběh výsostně osobní (kdo je Mojenka?), propojený s přírodou, s vlasy jako symbolem ztráty, cestou jako metafyzickým údělem. Docela vysoká očekávání na knihu určenou primárně čtenářům již okolo deseti let. 

 

Mojenka je Magdaléna, na začátku příběhu devítiletá a na konci jedenáctiletá školačka, která vyrůstá na vsi za Prahou jako jedináček a nade vše miluje přírodu – zahradu i les obklopující dům, v němž žije s maminkou přírodovědkyní a tatínkem učitelem. Obdivuje třeba také exotické keporkaky a delfíny. Sní o cestě k moři. Lásku ke zvířatům v ní zažehla právě maminka, která přednáší na vysoké škole a odmala svou dceru učí poznávat a ochraňovat přírodu, a také být odvážná a soběstačná. To vše Mojenka zúročí, když jednoho podzimního dne maminka musí na operaci a od té doby začíná její těžký boj s rakovinou. 

 

O této čtvrté knize Olgy Stehlíkové (nar. 1977) dedikované dětským čtenářům (předcházely Kluci netančej! (2019) z prostředí baletní školy, jazykově nápaditý pohádkový příběh Kařut a Řabach (2019), nominovaný na Zlatou stuhu, a album sociálních portrétů Já, člověk (2021), vítěz literární soutěže Albatrosu) se mnohdy psalo jako o knize, která do dětské literatury vnáší těžké téma nemoci a smrti a v druhém plánu úspěšně vplétá do příběhu četné znalosti o přírodě. Z perspektivy titulní protagonistky a vypravěčky je to ale jinak – jakkoli Mojenka vnímá zásadní proměnu rodinné situace, jež nastala s maminčinou léčbou („Tak strašně mi maminka chyběla, a přitom (…) byla doma víc než kdykoli předtím.“), zůstává živým, radostným dítětem, chvíli rebelem s mnoha svéráznými nápady, jež prostupují její školní každodennost, chvíli křehkou samotářskou bytostí, která se utíká do svého snového světa. Maminka ji odmala učila vidět přírodu jako místo plné zázraků, jako spojence a společníka, chápat koloběh přírody, jejíž soudržnost zajišťují neviditelná pouta, díky kterým jedno souvisí s druhým, třebaže tomu nerozumíme nebo o tom ani nevíme. Tuto životní filozofii předávala maminka své dceři od nejranějšího dětství, kdy se spolu toulaly po brdských lesích, a její vysvětlování postupem doby, kdy už si s Mojenkou povídají hlavně doma v posteli nad encyklopedickými knihami nebo „poklady“, které Mojenka přinese z lesa, vyznívá o to naléhavěji. Maminka vypráví dceři o propojení stromů s houbami přes kořenový systém, o vyživování a vzájemné podpoře, zkrátka hledá v přírodě mimo jiné i metafory, aby dceři vysvětlila svoji nemoc. Není však úzkostná, les považuje za nejbezpečnější místo na světě a sama Mojenku vybízí, aby se potají, bez vědomí tatínka a babičky, vydala na dobrodružnou noční výpravu a přespala v lese pod stanem, aby si prošla „nanečisto“ zkouškou odvahy.

Kromě silného sepětí s přírodou, která může být pro člověka kotvou v těžkých životních situacích, Mojenčin příběh akcentuje také kvalitní mezilidské vztahy, ať už v rámci mikrorodiny (báječný, chápavý tatínek, který rád vaří a nikdy neztrácí smysl pro humor) nebo v širším okruhu přátelských vazeb, které se Mojenka teprve učí navazovat. Protože v ději figuruje jen pár klíčových postav, zůstává příběh pro cílové dětské čtenáře přehledný, zbytečně neštěpí své myšlenkové poselství. Jeho zásadní kvalitou je Mojenčin vypravěčský hlas. Vtahuje čtenáře do děje spontánním vyprávěním, jako by Mojenka mluvila s vrstevníky, autenticky jim představuje sebe a svůj svět, emotivně a vtipně, od první stránky plyne hovorový proud řeči, v němž mají své místo formulační zkratky, popisná, zřetězená adjektiva, přezdívky typické pro školní prostředí, domácká jména, nespisovné koncovky. Kniha je však redakčně dobře zvládnutá, zmíněné prostředky jen naznačují mluvnost, nejsou nadužívány, nebrzdí při čtení. Překvapivé jsou Magdaléniny vědomosti o přírodě, ale i zde zůstala autorka ukázněná a neexhibuje, spíše může čtenáře motivovat, aby i on zjistil víc o místě, kde žije.

Empatický přístup k tématu reprezentují i ilustrace Andrey Tachezy, snově laděné stylizované kresby s realistickým jádrem, jež svou motivickou šíří poukazují na zjitřené vnímání dospívající dívky. Třebaže je v knize akcentován vztah dcera – matka a příběh je podáván z perspektivy citlivé „teenky“, neváhám knihu doporučit pro rodinné čtení, i pro mámy a táty může být tento suverénně vystavěný příběh v mnohém inspirativní.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Ilustr. Andrea Tachezy, Host, Brno, 2022, 180 s.

Zařazení článku:

dětská

Jazyk:

Hodnocení knihy:

90%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse