Základní premisou přináležitosti k „romské literatuře“ je to, že se její autoři identifikují jako Romové a ke svému romství se veřejně hlásí. Rovněž se zaobírají romskou látkou, tedy historií, pamětí a sociokulturními problémy specifickými pro romská společenství, i když výsostné postavení této látky postupně ustupuje do pozadí. Ovšem například anglický Romaničel Mikey Walsh píše angličtinou prokládanou romskými výrazy a slovními spojeními, protože flektivní romština už na Britských ostrovech vymizela. Švédský Rom Fred Taikon si může vybrat, jestli se bude vyjadřovat majoritní švédštinou, nebo nejrozšířenějším místním dialektem romštiny – kalderaštinou. Bulharská Romka Liljana Kovačeva tvoří bulharsky nebo v romském dialektu erli, ovšem za použití cyrilice – a podobně. Ve skutečnosti jsou Romové z jednotlivých zemí a subetnických skupin (jen u nás žijí zástupci minimálně čtyř takových komunit) natolik jazykově i kulturně heterogenní, že se mezi odborníky už běžně mluví o „romských literaturách“ v plurálu.

Romské literatury se řadí k menšinovým literaturám, jak je skrze Kafkovo dílo definovali Gilles Deleuze a Félix Guattari (Kafka: Za menšinovou literaturu, Hermann a synové, 2001). Kromě romštiny jsou obvykle psané deteritorializovaným jazykem, tj. jazykem okolní většiny, jejich agenda je apriori politická a výpověď kolektivní. Zákonitě stojí v určité opozici k literaturám velkým, většinovým, a do určité míry jsou vůči nim v subverzivním postavení. Od 20. let 20. století, kdy poprvé ve větší míře začaly vycházet tiskoviny v romštině – a sice v tehdejším Sovětském svazu – ovšem korpus světové romské literatury do té míry narostl a zbytněl, že popisovat ji literárněhistoricky by nebylo konstruktivní. Podívejme se tedy spíš na určité tematické a formální tendence.

Romský holokaust

Nepřehlédnutelným proudem pozdního 20. století byly memoráty romských přeživších nacistického pronásledování, jejichž vznik je přímo navázán na boj romských předáků o veřejné uznání romského holokaustu v německy mluvících zemích. Primát v tomto ohledu držela nedávno zesnulá německá Sintka Philomena Franz, jejíž výpověď o internaci a hrdinských útěcích z lágrů Zwischen Liebe und Hass vyšla už v roce 1985 (česky Žít bez hořkosti, KHER, 2021). Zkušenost holokaustu, při němž zahynula většina nejbližších, zpracovala také rakouská malířka a spisovatelka Ceija Stojka v knize Wir Leben Im Verborgenen (1988; česky Žijeme ve skrytu, Argo a Romano džaniben, 2009) nebo její bratr Karl Stojka v knize Auf der ganzen Welt zu Hause: Das Leben und Wandern des Zigeuners Karl Stojka (Na celém světě doma: Život a putování Cikána Karla Stojky, 1994). S výraznější editorskou podporou v rámci tzv. kolaborativních životních příběhů se o své válečné útrapy podělil německý Sinto Walter Winter v knize WinterZeit. Erinnerungen eines deutschen Sinto, der Auschwitz überlebt hat (Winterův čas / Zimní čas. Vzpomínky německého Sinta, který přežil Auschwitz, 1999) nebo původem polská Romka žijící ve Švédsku Sofia Taikon v komiksu Sofia Z-4515 (česky Žofi Z-4515, KHER, 2022). V Nizozemsku o pohnutých osudech své rodiny v Auschwitzu vypráví významný sintský aktivista Zoni Weisz v knize Zoni: De vergeten holocaust. Mijn leven als Sinto, ondernemer en overlevende (Zapomenutý holokaust. Můj život Sinta, podnikatele a přeživšího, 2018). Společným jmenovatelem většiny těchto výpovědí je úsporný styl, snaha nepitvat detaily, a až ohromující esprit, který pamětníkům přes veškerá utrpěná traumata umožnil prožít naplněný život v lůně vlastní rodiny. Neromský čtenář si nemusí uvědomovat, že v romských komunitách je pronásledování v době druhé světové války výrazně tabuizované, a že se tudíž každý vypravěč kromě vlastních tragických vzpomínek musel vyrovnat i s často odmítavým postojem nejbližších.

Z vlastní zkušenosti

Memoáry v širším slova smyslu a příběhy silně inspirované vlastním osudem jsou v literatuře Romů celkově silně zastoupené. Každý takový zaznamenaný životaběh je ovšem především vypovědí Roma/Romky, a teprve pak konkrétního individua. Na začátku psaní často stojí potřeba obhájit se, podělit se s okolním světem o kulturní specifika své etnicity, ale nejednou také o intenzivní pocit nespravedlnosti. Klasickým dílem tohoto typu je Goddam Gypsy kanadského autora Ronalda Lee z roku 1971 (česky Mizernej cigoš, Signeta, 2009), pozdně beatnický román plný hněvu na majoritní společnost, která talentovaným a schopným menšinám upírá právo na seberealizaci, ale také bláznivého humoru sdíleného společenskými vyděděnci. Naopak tklivě, přemýšlivě a s velkou láskou vzpomíná Američanka Oksana Marafioti; vrací se ke svému dětství v romském rodinném ansámblu v domovském Rusku i k následnému přesídlení do Spojených států. V podmanivém memoáru American Gypsy (2012; česky Žij tam, kde jsou písně, Triton, 2019) se s humorem i nostalgií vyrovnává se svou mnohačetnou identitou: romskou po otci, arménskou po matce, sovětskou, ruskou, i americkou. Také v Brazílii žijící ruský Rom Viktor Vishnevsky ve svých pamětech Memories of a Gypsy (Vzpomínky jednoho Roma, 2006) čerpá z divadelní tradice své rodiny, jejíž estrádní soubor v době jeho narození působil v Číně a Íránu. Autor se se čtenářem dělí o své silně konzervativní postoje vůči gádžům, odlišným romským skupinám, ale i ženám, k nimž zaujímá pozici jakéhosi starozákonního romského patriarchy, a jeho text je směsicí etnické hrdosti a šovinismu. To americký Rom Gary G. Steele ve svém půvabném líčení toulek s romským cirkusem Amerikou 30. let The Gypsy Family Circus of 1933: Stories from a Long-Gone Era (2019; česky Čhávata z manéže, KHER, 2022) hlásá lásku ke zvířatům i k lidem, vyzdvihuje vzájemnou solidaritu a hodnoty jako pospolitost, přátelství a rodina.

Součást národního kánonu

Trochu specifické postavení má maďarsky psaná romská literatura v Maďarsku. Nestojí vně literárního pole jako kuriozita a nemusí za každou cenu obhajovat svůj romský pohled na svět, protože se už od 70. let 20. století díky maďarské národnostní politice stala nedílnou součástí maďarského kánonu. Básník Károly Bari (např. jeho prvotina Holtak arca fölé, tj. Přes tváře mrtvých, z roku 1952, znovu vydaná v roce 1970) přímo ovlivnil podobu pozdně moderní maďarské poezie. Menyhert Lakatos a József Holdosi napsali mimořádně působivé magickorealistické romány, které patří k povinné četbě. Lakatosova obsáhlá autobiografická próza Füstös képek z roku 1975 vyšla česky jako Krajina zahalená dýmem (Dauphin, 2007) a pojednává především o životě venkovských Romů; Holdosiho Kányák (1978), kronika stejnojmenného rodu, obsahuje četné naturalistické prvky a odehrává se v městském ghettu. I József Choli Daróczi, Attila Balogh či Magda Szécsi představují pevnou součást maďarské literatury. Výraznou postavou posledních tří dekád je básník, prozaik a kulturní publicista Tamás Jónás, který se proslavil sbírkou poezie Bentlakás (Internát) z roku 1999. Další jeho dílo, brutálně otevřená a zároveň introspektivní a lyrická próza Apuapuapu z roku 2013, u nás vyšla jako Tatitatitati (Fra, 2019) a v podání Václava Neužila ji odvysílal i Český rozhlas. Právě Jónás, kterého zajímá osud individua a jenž provokativně hlásá, že nic takového jako romská literatura by nemělo existovat, je ztělesněním nezvykle silného postavení romských literátů v Maďarsku, ale dost možná i měnícího se paradigmatu v romské literatuře jako takové.

Trojí vyloučení

Překvapivě i romská literatura má své (nijak četné) LGBT+ tituly. Jejich autoři se musí vyrovnávat nejen s dvojí diskriminací na základě etnicity a menšinové sexuality ze strany většinové společnosti, ale také s výrazně odmítavým postojem své vlastní romské komunity, ke které bývají tudíž silně kritičtí. Heteronormativní postoje jsou mezi Romy stále ještě dogmatem, byť se to díky osvětě začíná měnit. Odlišující se jedinec čelí odsouzení celé komunity včetně členů vlastní rodiny, někdy navíc brutálnímu násilí a často i exkomunikaci, takže řešením bývá formální přijetí konvenčního svazku. Ve Finsku se tvrdému tlaku komunity vzepřela kontroverzní umělkyně Kiba Lumberg v částečně autobiografické trilogii Memesa (2011). Odmítnutím těžké sametové sukně, kterou v pubertě oblékají ženy z romské subetnické skupiny Kale jako symbol své podřízené ženské role, se autorka vydala na obtížnou cestu odpadlice, která se liší úplně vším: nosí kalhoty, věnuje se umění a miluje ženy. Nelehkým čtením je i dvoudílný Gypsy Boy a Gypsy Boy on the Run (Romský kluk a Romský kluk na útěku; 2010 a 2011) Angličana Mikeyho Walshe, který se narodil v karavanovém tábořišti do rodiny význačného romaničelského zápasníka (tzv. bare-knuckle fighter) a očekávalo se od něj, že bude kráčet v otcových šlépějích. Jeho citlivost, křehkost a vědomí, že po coming-outu by mu možná hrozila fyzická likvidace, vyústily v útěk z komunity a dlouholeté skrývání.

O zkušenost s trochu jiným typem jinakosti se ve své vzpomínkové knížce From Coppersmith to Nurse. Alyosha, the Son of a Gypsy Chief (Z měditepce zdravotníkem. Aljoša, syn romského předáka) podělil švédský Kalderaš Alyosha Taikon. Životní zákruty ho přivedly k práci zdravotního bratra, přestože byl předurčen k tradičnímu kotlářství. Jeho rodina ho za toto povolání, které vnímala jako zženštilé a rituálně nečisté, odsoudila a vyloučila ze svého středu. Není bez zajímavosti, že Alyosha Taikon byl negramotný a kniha vznikla na základě jeho vypravování zaznamenaného editorkou Gunillou Lundgren; formálně se tedy také řadí k výše zmiňovaným kolaborativním příběhům.

Ze severní Evropy ještě zmiňme finského Roma Veija Baltzara, dramatika, básníka, malíře a romanopisce, jehož autobiografický román o životě bez domova Polttava tie (Palčivá cesta) z roku 1968 se stal ve své době ve Finsku událostí. Baltzar byl donedávna dominantní a vlivnou osobností finského kulturního života, působil jako mediátor mezi finskou většinou a romskou menšinou, v posledních letech byl však obviněn ze závažných trestných činů, a přestože byl osvobozen, osud jeho rozsáhlého díla bude touto kauzou pravděpodobně vážně poznamenán.

Stereotypizace

Jistým fenoménem v současné romské literatuře jsou i texty autorů, kteří odsuzují životní strategie své komunity, distancují se od nich a v pomyslném zápasu o pravdu se stavějí na stranu majority. Svým stereotypizováním Romů, jež líčí jako nevzdělané, líné a nedůvěryhodné, podporují většinové předsudky, za což jsou často kritizováni z obou stran barikády. Nezřídka jde o příběhy úspěchu, jehož vypravěči dosáhli navzdory skromným poměrům, z jakých pocházejí. Taková je třeba Cigánka (2012) Slovenky Janette Motlové Maziniové nebo Narodila jsem se v ghettu slovensko-britské autorky vystupující pod pseudonymem Eliška Tanzer. Bulvární charakter těchto autobiografií láká četné čtenářstvo, jejich výpovědní, nebo spíš etická hodnota je ale diskutabilní. (V českém prostředí byl takto rozporuplně vnímán Radek Banga s autobiografickou prvotinou (Ne)pošli to dál, XYZ, 2021.)

Nastupujícím generacím

Také literatura pro děti a mládež má v romském písemnictví své silné zastoupení, i když je často definovaná spíš svou funkcí než obsahem, protože supluje práci příliš jednostranně zaměřeného většinového školství. Pomáhá romským předškolákům s přípravou do prvních tříd, propaguje romštinu a vytváří pozitivní romské vzory, proto jde často o učebnice, slabikáře, říkadla či sbírky romské slovesnosti, významnou roli hrají také překlady klasických děl dětské literatury do romštiny. Z těch opravdu původních děl – kromě výše uvedeného komiksu Sofii Taikon Žofi Z-4515 – se dotkneme ještě tří. Do švédského národního kánonu se nesmazatelně zapsala Katarina Taikon, význačná bojovnice za práva Romů, jejíž třináctidílná, částečně autobiografická série Katici se stala předlohou pro film i komiks (česky vyšel první díl Katici, ty to zvládneš, Ivo Železný, 1999). V úvodu zmíněný spisovatel Fred Taikon pracuje na dvojjazyčné romsko-švédské sérii o dětech z Tanto, jakéhosi romského Bullerbynu. Výjimečně působivá je obrázková publikace Christa Kjučukova My Name Was Hussein (Jmenoval jsem se Hussein, 2004) s ilustracemi Allena Eitzena. Tento autobiografický příběh pojednává o romské menšině v Bulharsku praktikující islám, která byla v polovině 80. let v rámci násilné bulharizace donucena přijmout křesťanská jména a zvyky.

Poezie

Na závěr se zastavme u romské poezie, která vzniká ve velkém množství a zasloužila by si samostatnou studii. Kromě už citovaných maďarských básníků jako Karoly Bari, Tamás Jónás či József Choli Daróczi zůstává nepřehlédnutelnou postavou polská básnířka Bronisława Wajs zvaná „Papusza“. Zemřela v roce 1987 a její tragický příběh nepřestává inspirovat literáty a filmaře. Papusza psala romsky, avšak její básně vycházely v polských překladech. Tím porušila pravidlo polských Romů nezasvěcovat cizince do romštiny, za trest byla exkomunikována a do konce života se potýkala s psychickými problémy.

V ukrajinském literárním terénu působí například básnířka Rani Romani, píšící v romštině, ruštině i ukrajinštině. V angličtině vychází dílo britského básníka Davida Morleyho, který se hlásí ke svému částečně romskému původu. Nedávno zemřel srbský akademik a básník Rajko Djurić, který publikoval v srbštině, romštině, ale také němčině. Na Slovensku můžeme za všechny básníky uvést například vloni zesnulého Dezidera Bangu. V relativní šíři jsou romští básníci zastoupeni v antologii The Roads of the Roma (Cesty Romů) z roku 1989 a důsledně se jim věnuje Paola Toninato v monografii Romani Writing: Literacy, Literature and Identity Politics (Psaní Romů: gramotnost, literatura a utváření identity) z roku 2013.

Tento přehled je zákonitě selektivní. Romové píší po celém světě, v mnoha různých jazycích včetně romštiny, veršem i prózou. Vzhledem k celosvětové distribuci se četné svazky romských literatur k rukám autorky těchto řádků možná ani nedostaly. Romipen neboli romství je stále ještě ústřední látkou i hlavním motorem romské slovesnosti, je však jen otázkou času, kdy se romští autoři začnou pouštět do větších experimentů, výrazněji se formálně i obsahově osamostatňovat a tím obohacovat majoritní kánony. Výhled do budoucna je lákavý a slibný.

Tématu je věnovaná také jedna z epizod iLiPodcastu: Romská literatura na výsluní.