Jsem Vincent a nebojím se – málokterá kniha pro děti má tak odhodlaný a sebevědomý název jako dobrodružná próza úspěšné nizozemské spisovatelky a dramatičky Enne Koensové (nar. 1974), kterou loni vydal Meander v překladu Pavly van Dam Markové. 

A málokterá kniha začíná prologem natištěným na černých stránkách, jež pochopitelně odkazují ke vstupní větě románu „Je tma“, současně však manifestují strach a úzkost vypravěče a ústřední postavy příběhu: jedenáctiletého Vincenta, který žije jako jedináček s pracovně zaneprázdněnými rodiči v Rotterdamu. Z těchto prvotních signálů je zřejmé, že nás na stránkách (zásluhou Maartje Kuiperové) střídmě ilustrované, bezmála dvousetstránkové knihy bude čekat dobrodružství a napětí, ale také mimořádně bouřlivý niterný vývoj hlavní postavy.

Páťák Vincent má za týden odjet se svou třídou na školu v přírodě. Vůbec se netěší, naopak osnuje plán, jak odjezdu zabránit. Je totiž šikanován spolužáky a obává se, že mimo zázemí domova bude situace eskalovat. Vincent je osamělý, nemá kamarády a před rodiči svůj problém se šikanou tají. „Poučil se“ totiž v životě už jednou, máma s tátou „řešili“, že nemá kamarády, musel absolvovat terapii u psychologa, po té se ještě více uzavřel do sebe. Jediný, komu je ochotný se svěřovat, je studentka Charlotte, se kterou si má doma po odpoledních dělat domácí úkoly. Jenže ta je i jeho komplic, mají dohodu, že rodičům o problému povědí až po škole v přírodě – třeba se to do té doby ještě nějak samo vyřeší…

Vincent svědomitě studuje Příručku přežití, chystá si krabičku poslední záchrany, vyhýbá se nebezpečným spolužákům, tiše trpí, když ho bijí, obírají o svačinu a vyhazují jeho věci do koše. Se svou osamělostí bojuje prostřednictvím fantazie – všude ho totiž doprovázejí hříbě, veverka, brouček a červík. Jsou to jeho vnitřní hlasy, někdy přátelské, jež mu poskytují podporu, a jindy jsou samá výčitka, výsměch a pochybnosti. Vincent to s nimi nemá lehké.

Odpočítává dny do odjezdu na školu v přírodě, než se stane malý zázrak: do třídy nastoupí nová spolužačka Jasmína neboli Jas, hrdá, nekonformní dívka, která se svými rodiči migrujícími za prací prošla kus světa a neostýchá se dávat najevo svůj názor. Outsider Vincent je jí blízký a začne se s ním kamarádit. Její sympatie jsou pro méněcenného chlapce spása, vždyť o pozornost Jas usilují všichni ze třídy a ona opětuje jen jeho zájem.

A přestože se Vincentovi nezdaří plán vyhnout se třídní akci a ze zoufalství ze školního pobytu uteče, ukáže se, že toto „selhání“ má katarzní efekt: Jas se projeví jako opravdová kamarádka, které neschází kuráž ani empatie, u rodičů se dostaví prozření a „agresoři“ ve třídě jsou usměrněni. Kniha tak má vcelku očekávaný happy-end, který však sám o sobě není vyvrcholením příběhu. Zásadní je to, že Vincent sebere odvahu a před všemi řekne, co se stalo. A uvědomuje si přitom, že to nedělá jen kvůli sobě, ale také kvůli ostatním ze třídy, aby se v budoucnu ani oni nemuseli bát, kdyby jim někdo ubližoval.

Kniha Jsem Vincent a nebojím se vynesla autorce několik ocenění, v Nizozemsku a v Německu se příběh dočkal také jevištního zpracování. Jeho síla spočívá především ve způsobu podání – autenticky ukazuje pohled dítěte, které nechápe, proč si o něm ostatní myslí, že je jiné, a za jeho domnělou jinakost se mu vysmívají, dítě tápe a hledá neexistující „normalitu“. Mimořádně působivé jsou pasáže vnitřních monologů, v nichž Vincent debatuje se zvířátky, která mu projevují soucit, ale zároveň ho permanentně znejisťují. A šokující je vidět, jak dobře dokáže šikanované dítě skrývat svůj problém před nejbližšími, řídí svůj život podivnými pravidly a bojí se o problému promluvit. To je snad nejsilnější memento této knihy – a ponaučení nejen pro dětské čtenáře, ale i pro dospělé.