Román Píseň o čápu a velbloudovi nabízí rozsáhlé a složité fikční univerzum, do něhož lze vstoupit různými způsoby. Zkusíme-li to od začátku, tedy od titulu, možná nám naskočí bonmot, který se někdy povídá o novozákonní epištole apoštola Pavla Židům; totiž že to není epištola, není od apoštola Pavla a není Židům. Protože ani toto není píseň; pokud už chceme sáhnout po metafoře z hudební oblasti, pak spíše dlouhá a polyfonická skladba, dokonce s kontrapunktem. A ačkoli se v ní oba dva titulní motivy objeví, není ani o čápovi, ani o velbloudovi.

Navážeme-li otázkou, o čem ta kniha tedy je, musíme konstatovat, že jde o otázku naprosto zásadní, próza je totiž napsaná tak, že na ni existuje řada odpovědí a všechny mohou být správné. Složitost románové výstavby je nejzřejmější na kompoziční rovině: celek se skládá z jedenácti kapitol, ve skutečnosti samostatných prozaických útvarů v rozsahu buď hodně dlouhé povídky, nebo útlé novely, jež jsou zevně relativně ostře ohraničené. Časově zaujímají jako celek dlouhé období od devatenáctého století do našich dnů, ba dokonce je jedna z nich přesahuje, její děj končí v roce 2030. Viděno zevnitř, zachází autorka s časem až marnotratně, často v každé z nich odvypráví celý život jedné či více postav, přičemž si dopřává perspektivu vypravěče vševědoucího a heterodiegetického tak, jak je to jen možné. Postavy vystupující v nich jsou samozřejmě odlišné a jednotlivé části se odehrávají na různých místech – hlavně v Anglii, dále ve Spojených státech, ve Francii a v Nizozemsku. Co všechny místně a časově odlehlé příběhy spojuje, je pak zejména postava jménem Eliza May Draydenová, literární alter ego Emily Brontëové, autorky jediného, ale zato klasického románu anglické literatury, románu Na větrné hůrce z roku 1847, a to ve svém „druhém“, posmrtném životě. Toho se týká také formální „pojivo“ mezi kapitolami: dojem skutečné recepce mají vyvolat nápodoby citací z jakoby autentických dokumentů, fragmenty zápisků Eliziny biografky, několikastránkové pasáže z monografie o Elize, z edice její korespondence, z literárně-turistického průvodce po místech, kde prožila život, apod. A také jsou zde básně (v překladu Jana Škroba), u nichž naopak o autenticitě není pochyb: ty jediné vskutku pocházejí od Emily Brontëové.

Fikční světy a intertextualita k sobě patří jako slečna v nesnázích a nečekaný dědic sousedního panství. Daanje však nepíše ani brontëovský pastiš, ani nějakou alternativní literární historii. Nebo vlastně: píše obojí – a zároveň ještě mnoho dalšího. „Obeznámenost s životem a dílem sester Brontëových […] není nutná,“ píše se návodně na zadní straně obálky. Jistě, můžeme román číst také tím způsobem, že budeme hledat paralely mezi fiktivní Elizou a skutečnou Emily Brontëovou, a najdeme je: původ v hrabství Yorkshire, život na faře, publikování pod mužským pseudonymem (se zvukovou podobou proprií si Daanje také pohrává, ovšemže), možná i po formální stránce by se daly nějaké paralely nacházet, neboť Na větrné hůrce má podobně konstruovanou, přestože ne tak komplikovanou kompozici.

Román začíná příběhem Susan Knowlesové, vykonavatelky nijak neglorifikované, leč potřebné sousedské služby omývání a přípravy mrtvých, jak to v 19. století skutečně chodilo. V něm se dozvíme, že Eliza May po smrti neměla přes zatlačení zavřené oči, jako by se zdráhala odejít na druhý břeh. Na konci se setkáváme s groningenským hodinářem Tiesem Auwerdou, v jehož příběhu autorka nabízí (možný) klíč k dochovanému tajemnému Elizinu notýsku, naplněnému kresbami, zápisky a číslicemi, které za celých románových dvě stě let předtím nikdo nedokázal rozluštit. Spojitost s Elizou je v počátečních kapitolách pevná a zřetelná, avšak postupně stále volnější, až konečně spočívá jen na jednotlivých motivech, vytvářejících paralely a cestujících z jednoho příběhu do druhého. Může to být samotný vzorec sesterského vztahu, jenž dojde aktualizace třeba v kapitole věnované francouzským šlechtičnám sestrám Amélii a Laure de Louvrière des Garrons a skrze ně otázce loajality, viny a vykoupení; nebo v jiné kapitole dvojčatům, jejichž identickou podobu využívají rodiče k iluzivním technikám při spiritistických seancích a kvůli konspiraci před celým světem tají, že jsou děvčata ve skutečnosti dvě; nebo sestrám Barkerovým, původně Balthasarovým, které, poté co si vytvoří novou identitu po rozchodu se svými německými kořeny, k nimž se znát je v době nacismu (a před ním a po něm) životu nebezpečné, si mezi sebou a kolem sebe vybudují i celý složitý způsob fiktivních vztahů, odehrávajících se jen ve vzájemné korespondenci, v níž je „skutečnost postupně vytlačována dopisováním“ (s. 420). Na opačném konci mohou takovými motivy být pouhé drobnosti, jako bzučící moucha, Beethovenova hudba, ostružiny, vztah s učitelem klavíru, dřevěná noha… Je jich dlouhá řada a tenhle způsob vzájemného zrcadlení přesahuje pouhý paralelismus či rezonanci, blíží se technice mise en abyme, principu příběhu obsaženém v příběhu. Nebo, pokud to tu chceme stylověji nizozemsky, „efektu Droste“, jevu nazvanému podle značky kakaa, která ve 20. letech 20. století používala na svém obalu obrázek zdravotní sestry nesoucí podnos s kakaem – a na tom podnosu byla opět krabička kakaa s touž sestrou a podnosem. A abych nezapomněl, pokud jde o toho velblouda a čápa: obojí jsou metafory, vyjadřující zhruba řečeno tolik, že to, jak se nám určitá věc zdá, závisí hodně na úhlu, z jakého se na ni díváme. Což koneckonců, jak by z výše řečeného mělo být zřejmé, je jedním z hlavních poselství celé této tlusté knihy.

Takže znovu: o čem je ta kniha? Nejvýrazněji o druhém životě spisovatelky, o tom, jak se kolem slavného jména vytvářejí mýty, včetně těch komerčních, jak může vypadat další život rukopisů, jak se umění prodává pod cenou turismu a podobným povrchnostem a jak to v důsledku funguje hermeneuticky, když „může krajina ovlivňovat literaturu, a jak naopak literatura mění krajinu. Jako bumerang“ (s. 166) – úplně stejně, jako když při zmíněných spiritistických seancích „lidé přicházejí do salonu Deeringových v očekávání nevysvětlitelných nadpřirozených jevů, a tudíž tam k nim také dochází“ (s. 252). Jak může literatura formovat mezilidský, dokonce partnerský vztah, a jak si do živých lidí projikujeme své představy, jako by to byly postavy z románu. Jak ochotně propadáme konfirmačnímu zkreslení, v němž „zpětně se dá propojit všechno“ (s. 483), a jak ochotně na sebe všechno prozradíme někomu, kdo v nás vzbudil důvěru. Jak může vypadat osobní krize zbožnosti a jak lesbická láska. A ano, ještě by bylo vhodné připomenout, aby se nám to neztratilo ze zřetele, že vedle všech těch vážných a na dřeň lidství jdoucích témat je Píseň o čápu a velbloudovi také solidní historická próza, pevně spočívající na tradici viktoriánského realistického románu, jež nabízí iluzi autentického ponoření do příšerných podmínek v anglických tkalcovnách nebo do bezmoci, s jakou dobová medicína čelila nakažlivým nemocem, a jak kvůli tomu byla smrt mnohem všudypřítomnější, než jsme zvyklí dnes.

Hra s fikčními světy, zejména s překódováním a dekonstrukcí historického románu, byla oblíbenou součástí postmodernistické hravé polemiky s obrazem světa, který vytvářel. Vyřídit knihu Anjet Daanje poukazem na tyto počiny by se nabízelo, ale domnívám se, že i to by ji vystihovalo jen částečně. Podobně v ní nejde jen o genezi a moc vyprávění příběhu. Píseň o čápu a velbloudovi je velké a neobyčejně pestré podobenství o skutečnosti a iluzi a o nejrůznějších podobách vztahu, do kterého spolu mohou vstupovat. Řečeno s jednou z klamaných postav: „což nejsme všichni částečně fiktivní“ (s. 437)?