Jeden vždycky toho druhého miluje víc
Posthuma, Jente: Na co radši nemyslím

Jeden vždycky toho druhého miluje víc

Dynamika lidských vztahů, a těch rodinných obzvlášť, je pro literaturu nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Co se stane, když se jedno z dvojčat rozhodne dobrovolně ukončit život? A je vůbec možné se s touto nenahraditelnou ztrátou vyrovnat?

Kolekci českých překladů z nizozemštiny letos obohatil román spisovatelky Jente Posthumy Na co radši nemyslím (Waar ik liever niet aan denk) zpracovávající témata odcizení, ztráty a truchlení. Kniha vyšla v nové edici nakladatelství Vyšehrad s názvem Hlas. Ta se zaměřuje na kvalitní a zároveň čtenářsky poutavá zahraniční díla, která reflektují problémy současného světa. Zajímavostí je, že edice věnuje kromě autorů značnou pozornost překladatelům. Vedle medailonku autorky tak v knize najdeme také medailonek překladatelky Blanky Konečné.

Jente Posthuma se narodila v roce 1974 v nizozemském Enschede. Vystudovala literární vědu a poté pracovala jako novinářka. V roce 2012 získala první místo v soutěži A. L. Snijderse, v níž měli účastníci napsat povídku o nejvýše 220 slovech. O čtyři roky později vydala se svým manželem, fotografem Basem Uterwijkem, fotoknihu Probeer een beetje goed over me te denken (Snažte se o mě smýšlet aspoň trochu v dobrém), ve které zpracovávají sebevraždu Uterwijkova otce, herce Henka Uterwijka. Spisovatelčin románový debut přišel poměrně pozdě, v jejích 42 letech: román Mensen zonder uitstraling (Lidé bez charismatu), vyprávějící o rodinných vztazích a jejich vlivu na život jedince, si vysloužil nominaci na několik literárních cen. Za zmínku stojí i její nejnovější kniha Heks! Heks! Heks! (Čarodějnice! Čarodějnice! Čarodějnice!) z roku 2023, v níž Posthuma převypravuje starobylé příběhy o čarodějnicích a propojuje je s pozicí ženy v dnešní společnosti. Na co radši nemyslím je autorčin druhý román z roku 2020. V následujícím roce byl jedním ze tří románů nominovaných v nizozemském předkole na Cenu Evropské unie za literaturu a jeho anglický překlad Sarah Timmer Harvey se v roce 2024 se dostal do užšího výběru Mezinárodní Bookerovy ceny.

Román vypráví příběh bezejmenné hlavní hrdinky, jejíž život je neoddělitelně spojen s životem jejího bratra-dvojčete. Žena je to menší, nešikovnější a také mladší dvojče. Bratr o sobě mluví jako o Jedničce, kdežto sestru nazývá Dvojkou. Již to je znakem nerovnosti mezi sourozenci, z níž pramení ženina celoživotní touha se bratrovi vyrovnat. K dvojčatům koneckonců přistupují rozdílně i jejich rodiče. Zatímco o dceru má matka obavy, protože podle jejího názoru není dost hezká, syn jí (alespoň zpočátku) vrásky na čele nedělá: „Můj syn dokáže všechno, tvrdila máma často. Jednou vykoná něco výjimečného.“ (s. 13)

Autorka jako by u svých postav uplatňovala pravidlo, které v knize uvádí hlavní hrdinka: „Když si řeknete: tuhle chvíli si budu pamatovat po zbytek života, tak si ji zapamatujete.“ (s. 36) Román není vyprávěn chronologicky a postrádá klasické členění do kapitol. Tvoří ho krátké útržky z několika časových rovin, a to jak z dětství, tak dospělého života sourozenců.

Dětství Jedničky a Dvojky je plné (zdánlivě či reálně) idylických chvil, ale také náročných situací. Bratra ve škole šikanují, matka je citově chladná a otec odejde od rodiny do Brazílie, kde později zemře. V dospělosti se sourozenci přestěhují z rodné vesnice do města a zabydlí se každý na opačné straně parku. Sestra provozuje e-shop se svetry, jejichž sbírání je její velkou vášní, dalo by se říct až posedlostí, a bratr pracuje v gaybaru. Ona se provdá za truhláře Lea, on si s politikem Marcelem pořídí kočky.

Sourozence fascinuje New York, a tak si usmyslí, že se tam v osmadvaceti letech společně přestěhují. Z plánu však nakonec sejde a bratr se sestrou se sobě začnou vzdalovat. Pro Dvojku je obtížné pochopit, co se stalo, a ze všech sil se snaží s Jedničkou opět sblížit. Během bratrova boje s depresí si k sobě sourozenci opět najdou cestu, avšak když bratr jednoho dne spáchá sebevraždu, ztratí se sestře ze života úplně.

Autorka prostřednictvím hlavní hrdinky roztáčí kolo myšlenek, které se objevují v hlavě zřejmě každému, kdo někdy zažil hlubokou ztrátu: Muselo to dopadnout takhle? Jak teď naložit se životem? A bude to vůbec někdy lepší? Jak se v knize píše: „Ztráty mají jednu výhodu: už je to za vámi. Už jste to ztratili, můžete se uvolnit, zase se nadechnout. [...N]evýhodou ztrát je ovšem to, že po prvních týdnech přicházejí i další, že na plynutí týdnů si nezvyknete. [...] Někdy si říkáte, že už možná dýchání vůbec není potřeba.“ (s. 164)

Dalším klíčovým tématem je otázka, nakolik toho druhého vlastně známe a jestli je možné se k sobě dostatečně přiblížit a bezmezně se milovat. Jak podotýká Leo, „[j]e to taková zákonitost [...], že vždycky jeden toho druhého miluje víc“ (s. 74). A je vůbec možné dát někomu plně najevo, jak moc nám na něm záleží? Hlavní hrdinka se domnívá, že ne: „Napadlo mě, že ze vší té lásky, kterou v sobě máme, se k tomu druhému často dostane jenom útržek.“ (s. 123) Řada důležitých témat je v příběhu ostatně jen naznačena nebo zůstává zcela nevyřčena.

Kniha je proložena řadou zajímavostí, krátkých příběhů a popkulturních odkazů, které s dějem románu zdánlivě příliš nesouvisí. Při hlubším zamyšlení je však zřejmé, že jsou do příběhu zasazeny s naprostou precizností a dokreslují některé jeho aspekty. Jistou roli tak v knize hrají například legendární rozhovory nizozemského novináře Wima Kayzera s fyzikem Freemanem Dysonem a spisovatelem Johnem Coetzeem, reality show Robinsonův ostrov a Survivor či výroky kontroverzního duchovního učitele Osha. Ostatně jak hlavní hrdinka poznamenává, bratr ji podobnými zajímavostmi pravidelně zásoboval a ona sama s oblibou googlila další, aby ho „trumfla“.

Kromě toho Posthuma vztah dvojčat opakovaně dokresluje na příkladu jiných dvojčat, z nichž jedno bylo také o něco menší než druhé, totiž mrakodrapů Světového obchodního centra. Zborcení věží při útoku 11. září 2001 jako by připomínalo zhroucení vztahu románových sourozenců. Ačkoliv jedno z dvojčat stále žije, je ještě pořád dvojčetem?

Román Na co radši nemyslím je pozoruhodný v tom, jak dokáže propojit zdánlivě nesourodé prvky: intelektuální myšlenky s mainstreamovou kulturou, vysoké literární nároky se čtenářskou atraktivitou a tíživá témata s odlehčeným stylem vyprávění. Podstatnou roli hrají v příběhu koneckonců černý humor a až zarážející přímočarost. Autorka je hojně využívá, mimo jiné aby ilustrovala věčnou snahu Dvojky vyrovnat se Jedničce. Hlavní hrdinka tak na grilovačce bez skrupulí oznámí známému svých kamarádů, který je sám otcem dvojčat: „Můj brácha byl vegan. Loni šel a utopil se. Vždycky zašel o trochu dál než já.“ (s. 174)

Přestože se román dotýká náročných témat, zůstává čtivý a přístupný. Čtenáře, kteří očekávají pohodovou letní četbu, asi příliš nepotěší. Pokud však člověk hledá knihu, jež ho donutí přemýšlet a zároveň ho zcela „neodrovná“, je Na co radši nemyslím ta správná volba.

Chcete nám k článku něco sdělit? Máte k textu připomínku nebo zajímavý postřeh? Napište nám na redakce@iLiteratura.cz.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Blanka Konečná, Vyšehrad, Praha, 2025, 224 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Hodnocení knihy:

80%