Jente Posthuma (nar. 1974) je nizozemská spisovatelka a novinářka. Její debutový román Mensen zonder uitstraling (Lidé bez charismatu) vyšel v roce 2016 a byl nominován na několik literárních cen. Druhá kniha Na co radši nemyslím (Waar ik liever niet aan denk), vydaná v roce 2020, byla v Nizozemsku zařazena do užšího výběru Ceny Evropské unie za literaturu a její anglický překlad z roku 2023 získal nominaci na Mezinárodní Bookerovu cenu. V českém překladu Blanky Konečné nyní vyšla jako druhý svazek edice Hlas v nakladatelství Vyšehrad.

Anežka Dudková: Kolik svetrů doma máte?
Jente Posthuma: Svetry miluju, myslím, že jich mám tak padesát, většinu z mého oblíbeného sekáče. Padesát je celkem dost, ale protagonistka románu Na co radši nemyslím jich má 142. Vážně by si měla zajít na terapii.

Anežka Dudková: Co bylo první, vypravěččin hlas, nebo téma truchlení?
Jente Posthuma: Každá moje kniha má kořeny v něčem bytostně osobním, co se odehrává v mém nitru. V tomhle případě šlo o emoce, které jsem prožívala, když se moje sestra, jediný člověk, o němž jsem si myslela, že tu bude napořád, stáhla z mého života. Jako bych najednou ztratila pevnou půdu pod nohama a začala padat. Moje situace se podstatně lišila od té, v níž se octla vypravěčka mé knihy – nikdo neumřel –, ale pocity jsem zažívala obdobné. Musela jsem si projít procesem truchlení. Je to klišé, ale po této zkušenosti jsem si začala intenzivně uvědomovat vlastní osamělost a zároveň se ve mně probudilo dříve nepoznané sebevědomí. Nakonec bych řekla, že moje kniha je spíš o osamělosti než o sebevraždě. Je o neschopnosti zažít hlubší spojení. A o znovuzískání vlastní nezávislosti.

Anežka Dudková: Vyprávění se odehrává v krátkých, fragmentárních kapitolách. Jak jste k této formě dospěla a jaké možnosti se vám tím oproti lineárnějšímu narativu otevřely?
Jente Posthuma: Pokoušela jsem se usídlit v hlavě někomu, kdo právě ztratil milovanou osobu. Myšlenky se v tom období vynořují náhodně a zničehonic vás zaplavují vzpomínky. Žádná chronologie neexistuje. Zármutek se může projevovat jako nepřetržitá, ustavičná bolest proložená nečekanými bodnutími a okamžiky úlevy. Vzrůstá a klesá v závislosti na tom, kde zrovna jste, co děláte a jaké myšlenky to vyvolává. Doufám, že mi fragmentární povaha příběhu umožnila dobře vykreslit emocionální prožívání hlavní hrdinky, a tím pádem i její vztah s bratrem a to, jak ji jeho odchod ovlivnil.

Anežka Dudková: Když jsem váš román Na co radši nemyslím představovala kolegům [autorka rozhovoru je zároveň odpovědnou redaktorkou českého překladu, pozn. red.], řekla jsem jim, že je o zármutku a sebevraždě, ale jedním dechem jsem je uklidňovala, že je vlastně taky docela vtipný. Vypravěččin suchý humor dává závažným tématům o to víc vyniknout. Jak se vám při psaní o něčem tak bolestném, jako je sebevražda, podařilo udržet rovnováhu mezi smutkem a humorem?
Jente Posthuma: To už je zkrátka můj styl, bez ohledu na téma, o kterém píšu. Nicméně mi opravdu přišlo, že se takový způsob vyprávění k příběhu mimořádně hodí. Můj tón je lakonický, odlehčený – i při psaní o závažných tématech je bolest skrytá mezi řádky. Také v každodenním životě se mi zdá důležité vnímat věci s humorem. Líbí se mi, že se tu a tam můžu podívat na věci s odstupem a uvědomit si, jak absurdní náš život je a jak směšně se všichni chováme. Pro mě je humor svým způsobem mechanismus, jak přežít – nebo, aby to nevyznělo tak tíživě, jak zkrátka žít na tomhle světě. Ale nejde jen o to, zahnat smíchem bolestivé emoce. Právě naopak, chci je přijmout. A sebevražda evokuje celou škálu protichůdných emocí.

Humor může být jedna z podob moudrosti, život je díky němu odlehčenější i významnější. Dodává nám odstup, ale také umožňuje propojení. Ne náhodou se stává, že když někdo zemře a sejde se rodina a přátelé, často se u toho hodně nasmějí – navzdory zármutku. Taková je aspoň moje zkušenost. Je to způsob, jak se napojit na ostatní a na život obecně.

Anežka Dudková: Sourozenecký vztah v srdci románu působí velmi intimně a je emocionálně propracovaný. Čerpala jste při jeho utváření z osobní zkušenosti?
Jente Posthuma: Moje tvorba se často točí kolem prostoru, který člověk obývá ve vztahu k ostatním, a kolem hledání vlastního hlasu. Hodně píšu o symbiotických vztazích. Co se stane, když nějaký takový vztah skončí, co z vás potom zbude? Pro vztah mezi dvěma hlavními postavami jsem čerpala z vlastního vztahu s oběma svými sestrami, matčina vztahu s její sestrou-dvojčetem a také z rodinných dynamik lidí ve svém okolí. Velice mě zajímá, jak jsou lidé nastavení. Možná to mám po otci, byl psychoterapeut. Lidé, kteří se neprojevují, kteří se stahují do svého krunýře či kolem sebe stavějí zdi, mě nudí nebo znepokojují. Občas dokonce i štvou. Ale každý má pro skrývání vlastní důvody, nemůžete ostatní nutit, aby vylezli ze své skořápky. Samotné mi chvíli trvalo, než jsem to dokázala.

Obzvlášť mě zajímají vztahy v rodině. Do značné míry nás utvářejí. Já sama jsem měla velmi pevné rodinné vazby, které mě nakonec omezovaly. Ušla jsem dlouhou cestu, abych znovu získala nezávislost. Psaní mi pomohlo lépe se napojit na svoje nitro. Zároveň jsem se toho ale bála, bála jsem se ukázat okolnímu světu, ale taky vlastní síly a síly svých slov. Musela jsem hledat hodně hluboko, abych ta slova nalezla. Proto jsem svou prvotinu vydala relativně pozdě. Vlastně jsem ke všemu v životě dospěla trochu opožděně. Ale zase mám tu výhodu, že pokud mi to zdraví dovolí, nejspíš ještě někdy v pětasedmdesáti budu psát, stále budu naplno ponořená do života.

Anežka Dudková: V Nizozemsku vyšel román Na co radši nemyslím v roce 2020 a v roce 2023 následoval anglický překlad Sarah Timmer Harvey, který se objevil v užším výběru Mezinárodní Bookerovy ceny. Jak tohle ocenění – a vlastně už samotné vydání překladu – ovlivnilo vaši spisovatelskou dráhu?
Jente Posthuma: Když oznámili užší výběr, najednou jsem byla v jednom kole! Čtení, rozhovory a další publikace. Zájem projevili i nakladatelé z jiných zemí. Jejich pozornost pro mě hodně znamenala. V nizozemštině kniha vyšla za covidu. V tisku ji chválili, ale kvůli zavřeným knihkupectvím se dostala jen k omezenému počtu čtenářů. Teď žije novým životem a dobře se prodává i tady v Nizozemsku. Vycházet v překladu jsem si vždycky přála – otevírá mi to nový svět. Zároveň doufám, že moje kniha aspoň trochu otevře svět i čtenářům mimo Nizozemsko.

Anežka Dudková: Vaše anglická překladatelka se v jednom rozhovoru zmínila, že když se při překladu pokoušela najít hlas hlavní hrdinky, inspirovala se knihou Můj odpočinkový rok od Ottessy Moshfegh. Které knihy nebo spisovatelé ovlivnili váš hlas?
Jente Posthuma: Nejvíc si užívám knihy, na kterých je něco zvláštního, spisovatele s vlastním jazykem. Něco takového vnímám například v díle Claire-Louise Bennett. Pak taky u Rachel Cusk, Witolda Gombrowicze nebo Clarice Lispector. Tihle spisovatelé se nebojí riskovat. Když od nich něco čtu, pokaždé mě napadá: nevěděla jsem, že to jde i takhle, ale očividně se to taky smí. Je to osvobozující, rozšiřuje mi to obzory. A vyvolává to ve mně opravdovou chuť psát. Úzkost se na chvíli vytratí. Vezměte si třeba knihu Ma mère rit (Moje matka se směje) od Chantal Akerman. Podrobně se zabývala rodinnými vztahy, přesně s tou správnou směsicí humoru a utrpení. Má fenomenální styl. „Chtěla mi dát na zadek a taky to řekla. Měla jsem radost, aniž jsem tušila proč, ale věděla jsem, že se událo cosi opravdového. Bylo mi na omdlení, ale měla jsem radost.“ Takové věty mě mimořádně těší. Než jsem sama začala publikovat, stejně na mě působila například Lydia Davis. Její Collected Stories (Sebrané povídky) pro mě byly jako bible. Některé z těch povídek tvořila třeba jen jediná věta nebo jedna zdánlivě triviální myšlenka či postřeh, který pak autorka naplno rozvedla. Očividně se to smí. Očividně jsem to tak směla udělat i já. Žádný div, že moje první vydané texty byly mikropovídky.

Anežka Dudková: Jak vnímáte, že se román Na co radši nemyslím dočkal překladu do češtiny? Dohlížíte na vydávání svých děl v jiných jazycích? Spolupracujete se svými překladateli a překladatelkami úzce, nebo jim dáváte úplnou interpretační svobodu?
Jente Posthuma: Vyjít v překladu bylo od prvního vydaného textu jedno z mých největších přání. S anglickou překladatelkou Sarah Timmer Harvey jsem spolupracovala úzce – moje znalost angličtiny mi to umožňuje. Sdílela se mnou několik verzí překladu a dala mi veškerý potřebný prostor pro komentáře a úpravy. S ostatními překlady je to těžší – nebo vyloženě nemožné. V těch případech tomu nechávám zcela volný průběh. A vlastně je to docela úleva.

Anežka Dudková: Pracujete teď na něčem novém?
Jente Posthuma: Ano, už nějakou dobu pracuju na nové knize. Postupuju dost pomalu – psaní je pro mě mimořádně obtížné, naplňuje mě hrůzou. Touhle existenciální úzkostí se právě snažím zabývat v nové knize. Možná proto píšu ještě pomaleji než obvykle. Přezkoumávat vlastní strachy není vždycky zábava.

Anežka Dudková: Byla jste někdy v Česku?
Jente Posthuma: Hodně dávno, v devadesátých letech, jsem se sestrou navštívila Prahu. To jsme ještě byly mladé a často jsme spolu jezdily na dovolenou – stejně jako bratr a sestra v mé knize. Ti dva se vždycky kvůli něčemu pohádali a já se sestrou jakbysmet. Už si nepamatuju, kvůli čemu jsme se chytly v Praze, ale bez hádky se to určitě neobešlo.