Kolekci českých překladů z nizozemštiny letos obohatil román spisovatelky Jente Posthumy Na co radši nemyslím (Waar ik liever niet aan denk) zpracovávající témata odcizení, ztráty a truchlení. Kniha vyšla v nové edici nakladatelství Vyšehrad s názvem Hlas. Ta se zaměřuje na kvalitní a zároveň čtenářsky poutavá zahraniční díla, která reflektují problémy současného světa. Zajímavostí je, že edice věnuje kromě autorů značnou pozornost překladatelům. Vedle medailonku autorky tak v knize najdeme také medailonek překladatelky Blanky Konečné.

Jente Posthuma se narodila v roce 1974 v nizozemském Enschede. Vystudovala literární vědu a poté pracovala jako novinářka. V roce 2012 získala první místo v soutěži A. L. Snijderse, v níž měli účastníci napsat povídku o nejvýše 220 slovech. O čtyři roky později vydala se svým manželem, fotografem Basem Uterwijkem, fotoknihu Probeer een beetje goed over me te denken (Snažte se o mě smýšlet aspoň trochu v dobrém), ve které zpracovávají sebevraždu Uterwijkova otce, herce Henka Uterwijka. Spisovatelčin románový debut přišel poměrně pozdě, v jejích 42 letech: román Mensen zonder uitstraling (Lidé bez charismatu), vyprávějící o rodinných vztazích a jejich vlivu na život jedince, si vysloužil nominaci na několik literárních cen. Za zmínku stojí i její nejnovější kniha Heks! Heks! Heks! (Čarodějnice! Čarodějnice! Čarodějnice!) z roku 2023, v níž Posthuma převypravuje starobylé příběhy o čarodějnicích a propojuje je s pozicí ženy v dnešní společnosti. Na co radši nemyslím je autorčin druhý román z roku 2020. V následujícím roce byl jedním ze tří románů nominovaných v nizozemském předkole na Cenu Evropské unie za literaturu a jeho anglický překlad Sarah Timmer Harvey se v roce 2024 se dostal do užšího výběru Mezinárodní Bookerovy ceny.

Román vypráví příběh bezejmenné hlavní hrdinky, jejíž život je neoddělitelně spojen s životem jejího bratra-dvojčete. Žena je to menší, nešikovnější a také mladší dvojče. Bratr o sobě mluví jako o Jedničce, kdežto sestru nazývá Dvojkou. Již to je znakem nerovnosti mezi sourozenci, z níž pramení ženina celoživotní touha se bratrovi vyrovnat. K dvojčatům koneckonců přistupují rozdílně i jejich rodiče. Zatímco o dceru má matka obavy, protože podle jejího názoru není dost hezká, syn jí (alespoň zpočátku) vrásky na čele nedělá: „Můj syn dokáže všechno, tvrdila máma často. Jednou vykoná něco výjimečného.“ (s. 13)

Autorka jako by u svých postav uplatňovala pravidlo, které v knize uvádí hlavní hrdinka: „Když si řeknete: tuhle chvíli si budu pamatovat po zbytek života, tak si ji zapamatujete.“ (s. 36) Román není vyprávěn chronologicky a postrádá klasické členění do kapitol. Tvoří ho krátké útržky z několika časových rovin, a to jak z dětství, tak dospělého života sourozenců.

Dětství Jedničky a Dvojky je plné (zdánlivě či reálně) idylických chvil, ale také náročných situací. Bratra ve škole šikanují, matka je citově chladná a otec odejde od rodiny do Brazílie, kde později zemře. V dospělosti se sourozenci přestěhují z rodné vesnice do města a zabydlí se každý na opačné straně parku. Sestra provozuje e-shop se svetry, jejichž sbírání je její velkou vášní, dalo by se říct až posedlostí, a bratr pracuje v gaybaru. Ona se provdá za truhláře Lea, on si s politikem Marcelem pořídí kočky.

Sourozence fascinuje New York, a tak si usmyslí, že se tam v osmadvaceti letech společně přestěhují. Z plánu však nakonec sejde a bratr se sestrou se sobě začnou vzdalovat. Pro Dvojku je obtížné pochopit, co se stalo, a ze všech sil se snaží s Jedničkou opět sblížit. Během bratrova boje s depresí si k sobě sourozenci opět najdou cestu, avšak když bratr jednoho dne spáchá sebevraždu, ztratí se sestře ze života úplně.

Autorka prostřednictvím hlavní hrdinky roztáčí kolo myšlenek, které se objevují v hlavě zřejmě každému, kdo někdy zažil hlubokou ztrátu: Muselo to dopadnout takhle? Jak teď naložit se životem? A bude to vůbec někdy lepší? Jak se v knize píše: „Ztráty mají jednu výhodu: už je to za vámi. Už jste to ztratili, můžete se uvolnit, zase se nadechnout. [...N]evýhodou ztrát je ovšem to, že po prvních týdnech přicházejí i další, že na plynutí týdnů si nezvyknete. [...] Někdy si říkáte, že už možná dýchání vůbec není potřeba.“ (s. 164)

Dalším klíčovým tématem je otázka, nakolik toho druhého vlastně známe a jestli je možné se k sobě dostatečně přiblížit a bezmezně se milovat. Jak podotýká Leo, „[j]e to taková zákonitost [...], že vždycky jeden toho druhého miluje víc“ (s. 74). A je vůbec možné dát někomu plně najevo, jak moc nám na něm záleží? Hlavní hrdinka se domnívá, že ne: „Napadlo mě, že ze vší té lásky, kterou v sobě máme, se k tomu druhému často dostane jenom útržek.“ (s. 123) Řada důležitých témat je v příběhu ostatně jen naznačena nebo zůstává zcela nevyřčena.

Kniha je proložena řadou zajímavostí, krátkých příběhů a popkulturních odkazů, které s dějem románu zdánlivě příliš nesouvisí. Při hlubším zamyšlení je však zřejmé, že jsou do příběhu zasazeny s naprostou precizností a dokreslují některé jeho aspekty. Jistou roli tak v knize hrají například legendární rozhovory nizozemského novináře Wima Kayzera s fyzikem Freemanem Dysonem a spisovatelem Johnem Coetzeem, reality show Robinsonův ostrov a Survivor či výroky kontroverzního duchovního učitele Osha. Ostatně jak hlavní hrdinka poznamenává, bratr ji podobnými zajímavostmi pravidelně zásoboval a ona sama s oblibou googlila další, aby ho „trumfla“.

Kromě toho Posthuma vztah dvojčat opakovaně dokresluje na příkladu jiných dvojčat, z nichž jedno bylo také o něco menší než druhé, totiž mrakodrapů Světového obchodního centra. Zborcení věží při útoku 11. září 2001 jako by připomínalo zhroucení vztahu románových sourozenců. Ačkoliv jedno z dvojčat stále žije, je ještě pořád dvojčetem?

Román Na co radši nemyslím je pozoruhodný v tom, jak dokáže propojit zdánlivě nesourodé prvky: intelektuální myšlenky s mainstreamovou kulturou, vysoké literární nároky se čtenářskou atraktivitou a tíživá témata s odlehčeným stylem vyprávění. Podstatnou roli hrají v příběhu koneckonců černý humor a až zarážející přímočarost. Autorka je hojně využívá, mimo jiné aby ilustrovala věčnou snahu Dvojky vyrovnat se Jedničce.

Přestože se román dotýká náročných témat, zůstává čtivý a přístupný. Čtenáře, kteří očekávají pohodovou letní četbu, asi příliš nepotěší. Pokud však člověk hledá knihu, jež ho donutí přemýšlet a zároveň ho zcela „neodrovná“, je Na co radši nemyslím ta správná volba.