Moa Hergren (nar. 1969) v románech Rozvod a Tchyně zkoumá z úhlu pohledu všech zúčastněných postav, jak dojde ke konfliktu tak hlubokému, že spolu manželé či matka se synem nejsou schopni nadále komunikovat, a klade si otázku, zda je možné takto narušené vztahy opět vyléčit.

iLiteratura: Jaká je vaše hlavní motivace k psaní knih? Je pro vás psaní formou terapie, nebo píšete pro čtenáře? Nebo něco úplně jiného?
Moa Herngren: Potřebu psát a vyprávět cítím už od dětství. Proč, to nevím… Moje knihy téměř vždycky vycházejí z něčeho, co vzbuzuje mou zvědavost, z něčeho, co chci prozkoumat a pokusit se pochopit, a to, že se samotný proces psaní občas stane do jisté míry terapií, je spíš bonus.

iLiteratura: Váš autorský styl je poměrně přímočarý. Rychle vtáhnete čtenáře do děje a spíše než poetickými metaforami se ho snažíte zaujmout nečekanými dějovými zvraty. Může to souviset s tím, že jste začínala jako novinářka a kromě psaní beletrie se věnujete i psaní scénářů?
Moa Herngren: Ano, možná. Ale myslím, že já sama jsem vždycky dávala přednost knihám a příběhům, které jdou takříkajíc přímo k věci a svého čtenáře rychle strhnou. Mám problém s autory, kteří věnují stránky dlouhým popisům prostředí a podobně, nejspíš by se dalo říct, že jsem netrpělivá jako čtenářka i jako autorka.

iLiteratura: Ve svých knihách často tematizujete nedostatek komunikace mezi blízkými lidmi. Proč je v dnešní společnosti tak těžké spolu komunikovat? Je tato doba v tomto ohledu nějak specifická?
Moa Herngren: Nevím, jestli komunikaci ztěžuje právě dnešní společnost nebo jestli byla náročná vždycky. I když něco sdílíme, například dětství nebo manželství, můžeme to v závislosti na tom, kdo jsme a co si s sebou neseme, často prožívat zcela odlišně. Vyjádřit to slovy a komunikovat o tom s druhými může být velmi těžké, protože vycházíme z domněnky, že o dané události máme stejnou základní představu. Ve skutečnosti ji však můžeme vnímat extrémně odlišně. Část problému je podle mě také v tom, že si ne vždycky sami uvědomujeme, co cítíme nebo chceme. Možná nás v nějakém vztahu něco trápí, ale nevíme proč, a pak je samozřejmě těžké to sdílet s druhými. V dlouhodobých vztazích, třeba v mnohaletém manželství, se v nás může něco odehrávat, aniž bychom si toho všimli, natož abychom tomu rozuměli. Několik let to v nás hlodá a z ničeho nic nám to začne připadat nesnesitelné. Pohár zkrátka konečně přeteče.

iLiteratura: Ve vašich románech Rozvod a Tchyně se hlavní postavy Bea a Åsa ocitnou v situaci, kdy s nimi jejich nejbližší zcela přeruší kontakt. Máte nějakou podobnou osobní zkušenost? Proč je pro vás tento motiv zajímavý?
Moa Herngren: Vlastní zkušenost nemám, ale viděla jsem, že se do takové situace dostali jiní. Představa, že by mě moji nejbližší odstřihli, je pro mě naprosto děsivá, a proto jsem se snažila pochopit, jak k něčemu takovému dojde. Pokoušela jsem se přijít na to, jak může člověk s někým desítky let žít, a přitom ho dokonale neznat. Myšlenka, že můžeme náhle ztratit nejdůležitější a nejbližší vztahy v našem životě, mě skutečně děsí. S lidmi, které milujeme, se chceme cítit v bezpečí a mít jistotu, že nás neopustí. Jenže co když se rozhodnou to udělat?

iLiteratura: Dalším tématem, které romány Rozvod a Tchyně spojuje, je závislost ve vztazích. Proč se v ní podle vás tolik lidí ocitá a co jim případně může pomoci se z ní vymanit, aniž by danou osobu museli definitivně odstřihnout?
Moa Herngren: Když s někým navážeme vztah, naplňuje nám nějakou naši potřebu a naopak. Možná se o nás stará, my se zase chceme starat o něj, nebo něco úplně jiného. Časem se tyto potřeby obvykle proměňují a mnohdy dochází k tomu, že jeden z partnerů začne toho druhého potřebovat víc. V průběhu času se vyvíjíme a někdy můžeme dospět k tomu, že naše nové potřeby nejsou v současném vztahu naplňovány. Obvykle fungujeme v různých vzorcích, v nichž si navzájem přidělujeme různé role, které se později velmi těžko mění. Myslím si, že čím víc si uvědomujeme, jak naše vzorce a role vypadají, tím lepší předpoklady máme k tomu, abychom je společně časem změnili.

Řekla bych, že existuje mnoho různých důvodů, proč se člověk rozhodne přerušit kontakt s někým jiným. V mých knihách jde o to, že postavy Andrease, který přeruší kontakt se svou matkou Åsou, a Niklase, jenž přestane komunikovat se svou manželkou Beou, cítí, že je to jediný způsob, jak se od těchto vztahů osvobodit, protože protistrana jejich méně radikální snahy o osamostatnění vůbec nerespektuje. Mají pocit, že jsou pod neustálou kontrolou a nikdo jim nenaslouchá. Pokouší se stanovit si hranice, které jsou však neustále překračovány. Ono „odstřihnutí“ je jejich posledním pokusem, jak se „ochránit“ před vztahy a lidmi, kvůli kterým se cítí špatně.

iLiteratura: Jak byla hlavní postava Åsy přijata ve Švédsku? Měla jste pocit, že čtenáři takříkajíc stáli na její straně?
Moa Herngren: Reakce byly neuvěřitelně různé v závislosti na tom, kdo byl čtenářem. Mnozí byli na její straně, ale mnozí ji také vnímali jako bezohlednou a potrhlou a stáli na straně Andrease, Åsina syna, nebo Josefin, její snachy.

iLiteratura: Máte k některé ze svých knih zvláštní vztah? Pokud ano, proč?
Moa Herngren: To je těžká otázka, jistým způsobem mám zvláštní vztah ke každé ze svých knih a postav. Občas na ně myslím a zajímá mě, jak se jim daří. Tchyně byla zvláštní, protože když jsem ji psala, zrovna jsem se sama stala čerstvou babičkou a proces psaní byl velmi intenzivní, protože jsem popisovala svou nejhorší noční můru – ztrátu syna a vnoučete.