Zyta Rudzka (nar. 1964) si vydobyla jedinečné místo na mapě současné polské literatury úpornou snahou o osvobození jazyka od konvencí a stereotypů, jeho významovou otevřeností, fragmentárností, nasycením poetickými prvky a důrazem na rytmičnost a melodičnost. S jazykem přitom zachází jako s matérií, soustředí se na jeho tělesnost a smyslovost a skrze něj odhaluje skryté lidské tužby a vášně. Jejími hrdinkami a hrdiny bývají lidé staří, osamělí, žijící v chudobě a zapomnění, kteří bojují o své místo na světě. Mezi zámlkami jejich výpovědí se odhalují osobní traumata, která se často odehrávají na pozadí historických křivd. Dějiny však tvoří jen rozmazané kulisy – stěžejní je vždy subjekt, jeho prožívání a právo na vlastní prostor, díky čemuž nabývají autorčina díla symbolického až archetypálního rozměru. Typické je pro Rudzkou také stírání hranic mezi žánry. Její dramatická tvorba se tak vyznačuje básnickou obrazností a nelineárním vyprávěním, v prozaických textech se zase odráží výrazová úspornost, důraz na silnou výpověď jednotlivce a dramatická zkratka.

Zyta Rudzka se narodila ve Varšavě a absolvovala psychologii na Filozofické fakultě Katolické teologické akademie. V roce 1989 debutovala básnickou sbírkou Ruchoma rzeczywistość (Pohyblivá skutečnost), dále však její kroky vedly k próze a dramatu, k poezii už se nikdy nevrátila. Děj jejího druhého románu Uczty i głody (1995, Hostiny a hladomory) mísí dvě časové roviny – prostředí polských emigrantů v současném Římě a zároveň starověký Egypt – a vypráví o touhách a hladu těla, které není možné nasytit. V novele Mykwa (1999, Mikve) se Rudzka jako jedna z prvních věnovala zvlášť v Polsku velice bolestivému tématu traumat potomků přeživších holokaustu. Próza sleduje příběhy dvou generací židovské rodiny a mystickou lásku, která svedla dohromady vzdálené milence. Obě díla potvrzují zájem Rudzké o lidské osudy na pomezí dějin a osobní zkušenosti. Reálie a historické události nicméně zůstávají jen načrtnuté a nedořečené – prvořadou roli hrají vždy metafora a zkratka, čímž se oba příběhy stávají univerzální sondou do lidské duše. Ślicznotka doktora Josefa (2006, Kráska doktora Josefa) rozvíjí autorčina typická témata – věnuje se „martyrologii stáří“ a hrdinům uvězněným v prostoru domu pro seniory a ve svých stárnoucích, churavějících tělech.

Po tomto románu Rudzka na čas opouští prózu a přiklání se k dramatické tvorbě, v níž experimentuje s formou i strukturou. V divadelní hře Zimny bufet (2011, Studený bufet), za kterou získala Gdyňskou dramaturgickou cenu, pracuje s opakováním, zacyklením děje a s postupným odlupováním vrstev konvencí a schematizací, které stírají individuální hlas, jenž se dere na povrch tenkými škvírami mezi slovy.

K próze se vrátila po dvanácti letech románem Krótka wymiana ognia (2018, Krátká přestřelka), který se stal na polské literární scéně senzací. Monolog staré osamělé básnířky, která se zmítá v boji mezi touhou po blízkosti a jejím odmítnutí, kombinuje městský slang, vulgaritu a zpěvné vesnické nářečí v nesmírně bohaté, uhrančivé a poetické vyprávění. Deník Gazeta Wyborcza označil Krátkou přestřelku za jeden z 25 nejdůležitějších textů první čtvrtiny 21. století a autorka si za něj vysloužila nominaci na prestižní literární cenu Nike. Té se nakonec dočkala za svou doposud poslední vydanou prózu Jen zubatí se smějou (2022, česky 2024). Příběh bývalé pánské kadeřnice Wery, která se snaží vystrojit důstojný pohřeb svému čerstvě zesnulému muži Žokejovi, vyniká svou repetitivní formou, důrazem na tělesnost a smyslnost jazyka a silnou ženskou hrdinkou, která válčí o vlastní důstojnost ve světě, kde pro ni nezbylo místo. Kritikou i čtenářstvem nadšeně přijatý román je prvním textem z bohatého díla této originální spisovatelky, který se dočkal také českého překladu.