Nor, jehož jméno před několika lety vzbudilo v mezinárodním literárním světě velký rozruch. Čeští čtenáři mu sice nepřišli tolik na chuť jako Brownovi, přesto naše literární kritika i domácí autoři jeho monumentální autofikční šestidílný cyklus Můj boj rozhodně nepřehlédli. Adaptaci je ostatně možné právě vidět v Divadle Na zábradlí. Zasvěcení už tuší, o kom je řeč.

Karl Ove Knausgård do Prahy nepřijel kvůli sobě, ale kvůli básníkovi, který ho dodnes nepřestává fascinovat. V rámci sympozia připomínajícího 150 let od narození Rainera Marii Rilkeho se postavil před mezinárodní publikum a začal vyprávět o tom, jak kdysi jako mladý muž z pobřežního městečka na jihu Norska náhodou vzal do ruky Rilkeho román, poezie přišla až později. Doma se všechno točilo okolo moře a mluvilo se jen o lodích, umění nikoho nezajímalo. Knausgård si dodnes živě vzpomíná, jak si dychtivě podtrhával věty, jednu po druhé, až zjistil, že si zvýraznil téměř celý text. Jak dokáže někdo tak dokonale zachytit náladu, situaci a spolu s nimi i podstatu naší existence?

Od té chvíle se Knausgård snaží o totéž – a sebekriticky dodává, že marně. Vlastní jazyk hledá s až bolestnou urputností, překonal mnohé tvůrčí slepé uličky, zkoušel všechno, dokonce i hypnózu. Ve svém vyznání Rilkemu přiznal, že ho tu a tam jako zloděj a často i nevědomky vykrádá – v debutu Ute av verden (Mimo tento svět) i ve slavném Mém boji (Min kamp), když píše o mrtvém těle svého otce. A přesto zůstává Rilkemu na hony vzdálen, jeho hloubce se dosud nepřiblížil.

V Praze mluvil Knausgård emotivně, s obdivem i sebekritikou. „Vedle něj jsem jen druhořadý autor,“ pronesl. A pak si položil aktuální otázku: jakou roli má literatura v době, kdy z oken své londýnské pracovny sleduje tisícové protesty proti imigrantům a noviny denně přinášejí zprávy o válce na Ukrajině nebo na Blízkém východě? Smysl literatury nachází Knausgård v jazyce, v jeho schopnosti uchovat a zachytit svět, ten vnější, a především ten vnitřní. „Čím uniformnější je jazyk, tím chudší je realita,“ varuje.

O Knausgårdovi byly napsány stovky stran, jeho autofikce rozproudila nekonečné debaty o tom, kde končí realita a začíná literatura. A přestože v Praze mluvil Knausgård o Rilkem, odhalil mnohé i o vlastní tvorbě a o tom, co se možná ukrývá za otevřenými literárními výpověďmi z jeho soukromí: o posedlosti nalézt slova, která by popsala a unesla tíhu lidské existence. Stejně jako Rilke se i on stále vrací k pocitu, že si všichni v sobě nosíme svou smrt, a hledá jazyk, kterým by tuto zkušenost dokázal zachytit. Třeba se mu to podaří v románu, který právě dokončil a který ponese název Jeg var lenge død (Byl jsem mrtvý už dávno).