„Toho dne, kdy jeho manželka odešla ze země, se Odysseus Kan rozhodl koupit si psa.“ (s. 13) V úvodní větě Sympatie je zkrátka vše. Paulina opouští svého manžela, aby tak jako mnozí další utekla z Madurovy Venezuely. Masivní odchod tamních obyvatel však provází tristní konání – lidé opouštějí své psy, caracaské ulice se plní vyhladovělými toulavými mazlíčky.

„S prohlubující se krizí a narůstajícím hladem se situace stále zhoršovala. Kdo mohl, opouštěl zemi. Ti šťastnější cestovali letadlem, mnozí z nich se zpět neohlíželi. […] když prodali rodinný dům, když dali výpověď v práci, […] když vzali děti ze školy, […] když bylo všechno hotové, naposledy vzali auto a odjeli do nějakého dalekého parku. Tam zastavili, otevřeli zadní dveře zevnitř a vypustili psy. A když pak psi vyskočili ven blázniví radostí, oni zadní dveře rychle zavřeli, šlápli na plyn a odjížděli pryč.“ (s. 28)

Odysseus se zároveň sbližuje se svým tchánem Martínem, někdejším vysoko postaveným vojenským důstojníkem, žijícím v obrovské vile jménem Argonauti na caracaské periférii. Zápletka románu vyvstává ve chvíli, kdy Martín umírá a ve své závěti pověřuje Odyssea zřízením sídla nadace Sympatie, tedy psího útulku v řečené vile.

„Milý Odýsku, apokalypsa se blíží. Bohužel ji už na vlastní oči neuvidím. Takže postavit archu, nalodit svou ženu a svá zvířata a vyčkat čtyřicet dní už bude na tobě. […] Archa je dům.“ (s. 55) Pokud Odysseus úkol splní do čtyř měsíců, bude si moct ponechat tchánův byt, ve kterém s Paulinou žili. Odysseus se tedy pouští do plnění Martínovy poslední vůle, ovšem čas je proti němu stejně tak jako Paulina, která si samozřejmě nárokuje otcův majetek a nechce se ho za žádnou cenu vzdát.

Ústředním motivem románu je metafora opuštěného psa, která má nesčetné konotace. V první řadě se pojí s Odysseem, kterého opouští manželka a o kterém se v průběhu knihy dozvídáme, že je sirotkem, stejně tak jako Martín, a že oba prošli sirotčincem a následně byli adoptováni. Jako by tato paralela znamenala víc než pokrevní pouto, které Martína pojí s vlastními dětmi, dvojčaty Paulinou a Paulem. A možná, že osiření je u obou předpokladem ke „společnému pocitu“, sympatii neboli vzájemné citové náklonnosti i „citové náklonnosti ke zvířatům“.

Ale metafora se také pojí s politickou, ekonomickou a sociální krizí ve Venezuele, s masivním odchodem Venezuelanů. S lidmi, kterým byla vzata jejich základní práva, kterým byla vyrvána jejich země tak jako samotnému autorovi Rodrigu Blancu Calderónovi, jenž dlouhodobě žije v exilu v Málaze. S lidmi žijícími v zemi, kde politici zneužívají svou moc opět díky té své takzvané sympatii čili „způsobu chování či povaze, která osobu činí přitažlivou nebo příjemnou pro ostatní“.

Opuštěný pes je však také spojován s Kristem, synem Božím: „Jako Kristus, pomyslel jsem si. Vždycky nastavuje druhou tvář. Všechno odpouští. Jeho láska nemá hranice,“ (s. 217) a nejednou je v knize odkazováno na apokalypsu, pojící se s autorovou neskrývanou kritikou venezuelského režimu. „Myslím, že naší nebohé zemi už moc času nezbývá. Tolik hanebností napáchaných na psech, těch nešťastných dětech Božích, nemůže zůstat nepotrestáno. Další příležitost si nezasloužíme.“ (s. 232) „Jednou musí přijít den, kdy tohle skončí. Nebo se všechno zastaví a všechno se zhroutí, ale takhle to dál nejde.“ (s. 87)

Biblické odkazy a odkazy na řeckou mytologii se prolínají s aluzemi na filmovou kulturu, jíž je Odysseus velký milovník a znalec. Tak například ne náhodou Martín, mozek celé operace „nadace Sympatie“, pojmenoval své psy Michael, Sonny a Fredo. Mnoho podobných narážek nutí čtenáře k neustálému přemýšlení a přivádí ho k bezpočtu asociací. Kniha tak má jasný příběh a jasné téma, ovšem interpretace dílčích poznámek se proměňuje v závislosti na konkrétním čtenáři (jeho znalosti ať už klasické literatury, popkultury či venezuelské reality), a ten tak knihu spoluutváří.

Každý čtenář má zkrátka svou Sympatii, s níž komunikuje v závislosti na svém zázemí. Lze ji číst „pouze“ jako příběh, jistě. To byl zřejmě případ některých zahraničních recenzentů, kteří zpochybňovali Blancovu nominaci do širšího výběru mezinárodní Bookerovy ceny v roce 2024. Nelze si však představit, že by román nechal chladným kohokoli, kdo se zamyslí nad tím, co je za slovy, za hlavní příběhovou linií. Zdá se, jako by ji autor snad záměrně podřídil onomu naznačovanému – zkraje načrtnutý napínavý příběh v průběhu knihy ztrácí na obrátkách a k rozuzlení dochází ve snad až příliš zhuštěné podobě na několika posledních stranách, jako by autor pospíchal. Vzhledem k jeho vypravěčskému nadání a literární dráze (obdržel cenu Bogotá39 coby jeden z nejlepších hispanoamerických spisovatelů mladších čtyřiceti let, Cenu Maria Vargase Llosy za román a řadu dalších) a střídmosti co do počtu publikovaných románů (dosud vyšly dva) nelze závěr knihy nahlížet jako „odbytý“; příběh je zkrátka podřízen tématu knihy. A jelikož se jedná o téma ne zcela blízké či známé většině českých čtenářů, doprovází Sympatii doslov Veroniky Štefanové, ve kterém představuje autora, současnou Venezuelu a ústřední motivy knihy. Dozvídáme se v něm například, že hlavní příběhová linka je inspirována autorovými rodiči, lékaři, kteří se rozhodli ve Venezuele zůstat.

Sympatie je v pořadí druhým Blancovým románem; v roce 2016 vydal román The Night, který o rok později vyšel v češtině pod názvem Kniha noci, také v překladu Víta Kazmara a také pod značkou Odeon. Po vydání Sympatie je jasné, že čtenář (tedy určitě čtenář se zájmem o Hispanoameriku) spojením Blanco–Kazmar nemůže sáhnout vedle. Přestože z Blancovy románové tvorby máme přeloženo vše, dobrou zprávou je, že stále lze „brát“ z jeho pěti povídkových sbírek, které taktéž neunikly pozornosti komisí mezinárodních literárních cen. Nezbývá než pobídnout jmenovaného překladatele a nakladatele k pokračování ve zdařilé a osvědčené spolupráci, která nevede jen k výjimečným čtenářským zážitkům, ale také k většímu povědomí o krizích, které mohou být v našich zeměpisných šířkách přehlíženy jen proto, že se zkrátka odehrávají daleko. Pořád se však týkají všech „dětí Božích“.