Básník, prozaik a překladatel angloamerické poezie Jan Vozka (nar. 1984) není na poli literatury žádným nováčkem. Texty mu vyšly v například v Revolver Revue, Tvaru nebo třeba v Protimluvu. Debutová sbírka Světlo zpoza dveří spatřila světlo světa v roce 2018 v nakladatelství Dauphin. Od té doby vydal již tři básnické sbírky a prozaický debut Tygře, tygře (2023), poetikou navazující na slavnou Saroyanovu novelu Tracyho tygr. Vozkova nejnovější útlá knížka básní s názvem Rain Dogs, kterou připravil ve spolupráci se studiem powerprint, však de facto předjímá všechny tyto texty, neboť, jak autor prozrazuje, většina textů z „nové“ sbírky vznikla v letech 2008–2009 během jeho práce v liberecké knajpě, téměř „mezi natočením piva a vydáním utopenců za poslechu stejnojmenného alba Toma Waitse“. Za opožděnou prvotinu tedy můžeme směle považovat právě recenzovanou sbírku. Snad jen cigaretový dým, potemnělá atmosféra a těžko dýchatelný vzduch chybí pro autentičtější zážitek ze čtení…

Básnická sbírka je složena ze tří částí, přičemž části Rain Dogs a Rain Dogs II od sebe odděluje samostatná skladba nazvaná Kočka. Knihu dohromady tvoří 41 básnických textů oscilujících na pomezí útržků hovorů, hospodských příběhů a vhledů do duší jednotlivých návštěvníků. Všechny však propojuje několik stmelujících principů, které snad až bytostně patří ke studentskému vidění světa: mladická hravost, citlivost vůči okolnímu světu (a vůči sobě samému především) a poetizované vidění skutečnosti až po okraj čerstvě natočeného půllitru. Jednotlivé texty se prolínají mezi sebou, nicméně ústředním bodem zůstává slovo pivo. Když je alespoň to, existuje naděje, že dnešek má nějaký smysl, že se dnes stane něco, co člověka (a lyrického mluvčího) vytrhne z běžného vnímání skutečnosti ve vší její kouzelné všednosti.

Ve městě pod Ještědem jako by se všechno dělo pouze v závislosti na vypitém moku, příležitostném panáku rumu a desítkách vykouřených cigaret – jako v básni Sobota večer: „dneska se tady hrajou / všechny známý písně / skrze kouř se prodírá / zpěv jak karburátor / dneska se tady hraje / až do rána / zpěv se nese ulicí / až pouliční osvětlení / zhasne / a zbude jen další / mizerný nedělní ráno“ (s. 25). Čtenáři se v podobných chvílích na patro dere metafyzická otázka, proč tu vlastně jsme, když to v podstatě nikam nevede a nikam vést nemůže… Nihilismus v praxi. Při čtení Vozkových básní vytanou na mysli studentské básně Františka Gellnera, samozřejmě všichni francouzští prokletí básníci a jejich pokračovatelé, například Karel Hlaváček (a skrze něj Bohumil Hrabal a Egon Bondy). Hrubá a syrová hudba Toma Waitse jako by se vznášela nad stoly se sklenicemi a pravidelnými rytmickými vzdechy nad životem určovala frekvenci zvedání půllitrů k ústům (třeba s písní Big Black Mariah to funguje fantasticky).

Nejdřív kostel, později hospoda, a co dneska?

Jako institucionální centrum setkávání lidí fungovala v minulosti církev, respektive nedělní bohoslužba v kostele. Pokud se ještě někam chodívalo pro sociální kontakt (a zahnat žízeň), bývala to většinou hospoda (v letech vzniku básní zahrnutých do Rain Dogs tomu tak ještě bylo). Hospoda, pivo a cigarety: tři slova stojící v základech Vozkovy sbírky dávají čtenářům pocítit neotřele neutěšenou a zároveň úsměvnou, rozhodně však nezaměnitelnou atmosféru liberecké nálevny, hospody, spíš putyky či špeluňky, takzvané čtvrté cenové, která je místem událostí, z nichž se skládá život.

Sama hospoda je hlavním subjektem sbírky a zároveň jejím prostředím. Určuje jednání vedlejších postav, návštěvníků, mnohdy obyvatel. Hospoda vyvolává nálady, emoce a city, upravuje pohledy, vytváří specificky laděné a určující ovzduší, kam proniká mléčné světlo skrze špinavá okna a všudypřítomný cigaretový kouř. Život se ve Vozkově sbírce odehrává uvnitř a jak v existencích, které se básněmi mihnou, tak ve čtenářích navozuje pocit paradoxně naplňující prázdnoty (za část onoho naplnění může právě pivo) – supluje dojem domova, který je jinak nedosažitelný či prázdný. V básni 100 000 nalézáme verše: „ve zprávách zrovna bylo / že v thajsku zemřelo / 100 000 lidí / to je fakt strašný / říká mi chlápek u výčepu / neodpovídám / a podávám mu pivo / představ si že by všichni / lidi v tomhle městě chcípli / říká / a mně ta představa není / nepříjemná / hele nedáš tam fotbal? / vezmu ovladač / a dám tam fotbal“ (s. 17). Hospoda umožnuje člověku nadechnout se, pocítit naději, že vstát ráno z postele má smysl… Doma je přeci tam, kde vás lidé znají, kde vás nesoudí, kde vás alespoň někdo rád vidí, někdo na vás čeká, až opět přijdete: „[…] několik lidí / postává / u zavřený hospody / a čeká / až se otevře / jejich naděje / jak přečkat / další mizerný ráno“ (s. 32). Těmhle lidem přece nemůžete říct, že je zavřeno. Nihilismu je tak učiněno zadost, což je deviza nejen Vozkovy poezie samotné, ale i přítomnosti v hospodě.

Kdo nestudoval, nepochopí

Při čtení sbírky se někteří čtenáři bezpochyby vrátí do vlastních studentských let kdesi v putykách nejrůznějších měst a třeba se i rozpomenou na všechny ty básně, které pomáhaly formovat pohled na svět, vytvářely a zároveň ničily vztahy. V básni Stěžoval si tak čteme emblematické verše: „pracoval na směny / ranní / denní / noční / po pátym pivu / stěžoval si na kluka / jako pokaždý / co z něho bude / nic neumí / kdyby hrál pořádně aspoň ten / hokej / jenom vysedává u počítače / a poslouchá nějaký nesmysly / ve škole propadá / a hovno umí! / co z něho pak bude / dal si ještě jedno rychlý / a rum na cestu / měl totiž zrovna noční“ (s. 21). Autor zde napíná strunu hořkosladkého příběhu mezi snahu nalézt alespoň nějaký smysl v nesmyslném a nikam nesměřujícím životě a jeho skutečným naplněním, tedy touhou nalézt na dně půllitru pravdu. A pokud není v tomhle, nebude snad v tom druhém, anebo ještě v dalším?

V básni s příznačným názvem Dneska smích pak čteme: „parta mladejch / u dlouhýho stolu / hlasitej smích / aspoň teď / aspoň na chvíli / někdo blíž / a někdo dál / poslední panáky / na rozloučenou / pak taxíkem někam pryč / a skrytej pláč / nic neznamená / protože dneska smích / až zejtra pláč“ (s. 24). Hospodská poezie snad nemůže mít čistší podobu. Krása se ukrývá v neopakovatelnosti a zároveň reprodukovatelnosti: každý může zajít do obdobné čtvrté cenové a tam v tichosti sledovat bzukot života, zdaleka ne každý je však následně schopen dát svému pozorování takový cit a následně i formu. Směle tak můžeme říct, že Vozkova přiznaná a zároveň vydáním opožděná prvotina tuto imaginaci dovedně předjímá a důkazem mohou být všechny sbírky, které autor vydal později a v nichž již svůj básnický talent rozvíjí šířeji a hlouběji.