V kronice Inklingů (Humphrey Carpenter: Inklingové. C. S. Lewis, J. R. R. Tolkien, Charles Williams a jejich přátelé. Praha 2025) na současného kontinentálního čtenáře chtě nechtě působí odpudivým dojmem dvě věci: misogynie ultrakonzervativního akademického prostředí a omezení čtenářských zájmů na produkci klasickou, skandinávskou a samozřejmě insulární, chápanou jako prolnutí obou předchozích. Výjimkou jsou dva texty: Božská komedie a Kalevala. Božskou komedii ctí z Inklingů nejvíce Williams, Kalevalu Tolkien. Toho jak známo Kalevala zaujala natolik, že do své quenijštiny zabudoval finský libozvuk. Méně známý je fakt, že Tolkien sepsal parafrázi (a v tomto případě bezpochyby o literární parafrázi jde, jakkoli tento termín tolkienistika odmítá) epizodického kalevalského vyprávění, Příběh o Kullervovi (The Story of Kullervo). Rukopis Příběhu pro vydání připravila Verlyn Fliegerová. Již v prvním, ještě časopiseckém vydání z roku 2010 byl Příběh doprovozen dvěma verzemi Tolkienovy přednášky (případně dvou odlišných přednášek) o Kalevale, umělém karelo-finském eposu, jejž s pomocí ústní slovesnosti sestavil Elias Lönnrot v 19. století.

Kullervo a jeho epická parta

Příběh o Kullervovi je příběhem dítěte z rodu, jenž podlehl v boji s rodem spřízněným. Kullervo vyrůstá jako otrok u svého strýce a kvůli své nadpřirozené síle a vzdorovité povaze je prodán kováři Lemminkäinenovi.  Nakonec zabije Lemminkäinenovu ženu, uteče, potká svou sestru, načež dojde k incestu a příběh nutně spěje k tragickému závěru. Text je nedokončený, načrtnutý již během Tolkienových studií. V detailech se od kalevalské předlohy liší, nicméně se drží Lönnrotova základního dějového rozvrhu a kompoziční strategie. Zatímco však Lönnrot komponuje původně samostatné písně do jednoho celku a dílčí děje prokládá písněmi odlišného žánru (modlitbou, zaříkáním, nářkem ad.) bez výrazných švů, Tolkien vsuvkám samostatnost přiznává – odlišuje je od prozaického vyprávění veršovanou formou. (Právě ve veršovaných pasážích je „lönnrotovská stopa“ nejzřetelnější: verše často aliterují a sestavují se do bohaté tkaniny paralelismů.) Některé hlavní postavy si alespoň zpočátku ponechávají svá původní kalevalská jména. Tolkien vymyslel nová jména i ostatním, včetně původně bezejmenných postav. Vlastní jména však v textu variují, a to nejen v přímé řeči. Domnívám se, že jde o naznačení možnosti návratu k autentické ústní slovesnosti v její nespojité podobě tak, jak ji známe právě z finského folkloru ještě před Lönnrotovým scelujícím autorským zásahem. Možná se tak i sám Tolkien snaží vyhnout nebezpečí, jež popisuje ve své přednášce o Kalevale, totiž že jejím epickým, rozuměj artistním či epicky konvenčním, zpracováním „by zůstaly jen hlavní příběhy, samotné události; ale všechen ten podrost, to přebujelé obrostlé tkanivo, které je odívá, by muselo být strženo“.

Kalevala – nenárodní neepos Finů

Přednášky jsou koncipovány jako chvála skrze obhajobu. Průběh je jinak celkem předvídatelný: Kalevala v kontextu možných příbuzných textů ve světě, v kontextu finském, její jazyk a metrum, mýtický a sociální svět a (narativní) figury. Tolkien předjímá, čím by mohla čtenáře popouzet, zarážet či nudit (přednášku vlastně rozborem obdobných svých pocitů při první četbě Kalevaly otevírá). Avšak v dalším kroku ukazuje, že právě rysy s tímto možným účinkem činí Kalevalu jedinečnou a neopakovatelnou. Kalevala kupříkladu nezná geneticky druhořadé konvence, nestará se o koherenci. Je ve vysoké míře příkladem autentické epické stylizace v pradávné poetice, jež přežila jen na okraji Evropy: kalevalské básně „jsou tak neevropské, a přesto mohly vzniknout pouze v Evropě“.

Je třeba mít na paměti, že jde nejspíš o textovou oporu pro přednášky duchovně spřízněnému publiku; některé teze jsou podané příliš stručně a vybízejí k dotazům. Sám bych se byl dožadoval například upřesnění či rozvedení myšlenky, že finština je obtížný jazyk nebo že Kalevala není národním eposem. (Co je pro Tolkiena národ? Co znamená epos?) Některé teze lze také zpochybnit: Finové byli christianizováni poměrně záhy, nebyli tedy jedním z posledních pohanských národů Evropy, alespoň ve srovnání třeba s Litevci. Těžko je dnes také možné držet hypotézu, že finština je příbuzná turečtině. Na začátku 20. století, kdy Tolkien o Kalevale přednášel, však hypotéza o uralo-altajských jazycích jako geneticky klasifikačním taxonu byla některými lingvisty stále přijímána. (Pohříchu se příbuzenství finštiny a turečtiny opakuje v editorčině poznámce č. 72.) Mnohá tvrzení týkající se přímo Kalevaly uvádí na pravou míru a aluze a citace identifikuje v poznámkách pod čarou překladatel Jan Čermák.

Tvůrčí a ediční Yggdrasil

Tolkienovy texty jsou opatřeny edičním aparátem. V předmluvě ke druhému vydání a v úvodu Fliegerová píše o edičních úpravách a charakteru rukopisů, kromě toho zmiňuje důvody publikování (přestože jde dle ní v případě Příběhu o Kullervovi o „syrový materiál“). Jeho „největší význam“ spatřuje v tom, „že je předchůdcem […] Húrinových dětí“ a Tolkienův Kullervo předchůdcem postavy Túrina Turambara. Tato domněnka je svým způsobem editorčiným návratným motivem, jenž zaznívá kdekoli to lze, a to včetně poznámkového aparátu. Vedle náležitostí ediční poznámky, kam patří i posouzení předchozích hypotéz o dataci rukopisu, úvod obsahuje srovnání Příběhu o Kullervovi s ostatním beletristickým Tolkienovým dílem, informace o Finsku 19. a počátku 20. století, Kalevale a její cestě za Tolkienem a genezi některých vlastních jmen Příběhu.

Oddíl Poznámky a komentáře (jednotlivé poznámky a komentáře následují za příslušnou paginací) je dále opatřen poznámkami pod čarou, z nichž některé jsou dílem překladatelovým. V těchto se uvádějí na pravou míru zbrklá tvrzení týkající se kalevalských reálií a finštiny. K nim připojme (ovšem tyto výtky se týkají obdobných oddílů za přednáškami), že k „Lönnrotovým předchůdcům“ nepatřili folkloristé Julius a Kaarle Krohnovi (s. 90), ti patřili k Lönnrotovým mladším současníkům a pokračovatelům, a dále že v Tolkienově spojení „troglodytní příběh“ (s. 89) s vysokou pravděpodobností nejde o odkaz na žádný konkrétní příběh vyprávěný ať už o troglodytech, nebo troglodyty, nýbrž atribut je pouhým synonymem slova „primitivní“.

Za texty a poznámkovým aparátem následuje Fliegerové esej Tolkien, Kalevala a Příběh o Kullervovi. V ní se opět posuzují hypotézy o dataci rukopisu, a především zjišťujeme důvod mnohokrát uváděné teze o záměrné podobnosti mezi Kullervem a Túrinem. Editorka podrobněji rozebírá tvůrčí motivaci sepětí jednotlivých Tolkienových beletristických děl, přičemž kalevalské postavy a kullervovský syžet stojí po způsobu Yggdrasilu jako vertikální svorník dolních kalevalských pretextů, raných Tolkienových děl ve středním okrsku a propracovaného „legendária“ tvůrčího vrcholu. Taková sférická triáda pak chybí u dílčích inspirací Béowulfem ad. Trochu překvapivě je do argumentu zabudovaná pozitivistická kauzalita, jejíž psychologickou platnost naštěstí nedokážu posoudit: Tolkien byl sirotek a v mládí odloučen od své lásky, ergo ho fascinoval tragický incestní příběh Kullerva z Kalevaly.

Snad bych jako čtenář uvítal, kdyby se esej sloučila s úvodem (chápu však, že v něm se umístila témata bez vzájemné souvislosti, o nichž se autorka domnívala, že by měla přece zaznít) a z ní se naopak vyčlenila ediční poznámka na závěr. Tím by se redukovaly oddíly poznámky a komentáře, opakování týchž informací v různých částech knihy a naplnily by se ediční normy. Na závěr by také zůstalo místo pro stať možná jediného žijícího člověka, který důkladně zná vše nezbytné pro ediční práci na Tolkienově Příběhu o Kullervovi a na jeho přednáškách o Kalevale – tj. finský, staro- a středoanglický jazyk a literaturu a zároveň do detailu dílo Tolkienovo i Kalevalu –, totiž Jana Čermáka.

A konečně by bylo zajímavé zjistit, zda spojení Příběhu o Kullervovi a přednášek v jedné knize je důsledkem nahlédnutí nějaké vnitřní, koncepční souvislosti mezi texty, nebo je pojítkem pouze autor a kalevalské téma, což ovšem samo o sobě stačí.