Literatura se nesmí věcem uzavírat nebo se tvářit, že nejsou
S rakouským spisovatelem Danielem Wisserem o aktuálním českém překladu románu 0 1 2, o kulturním pesimismu a původu sarkastických hlášek, písních Beatles i o širším kontextu jeho tvorby.
Jedním ze zahraničních návštěvníků letošního festivalu Literatura v parku, pořádaného Pražským literárním domem autorů německého jazyka, byl rakouský spisovatel Daniel Wisser (nar. 1971), který u příležitosti českého vydání spolu s překladatelkou Magdalenou Štulcovou představil svůj román 0 1 2. S notnou dávkou sarkasmu v něm hledá odpovědi na otázku, zda bychom se jako společnost vůbec dokázali vyrovnat s návratem někoho, kdo už jednou zemřel, ale podařilo se ho znovu oživit. V debatě autor mimo jiné prozradil, že předlohou hlavní postavy byl do značné míry jeho starší nevlastní bratr Haimo a že skutečný předobraz měla i postava románového otce, avšak zde se autor cíleně vyhýbá bližším sdělením. Málo obvyklá je ve světě literatury rovněž skutečnost, že název 0 1 2 si román podržel od prvních verzí textu až po finální vydanou podobu.
iLiteratura: Váš předchozí česky dostupný román Královna hor pojednává o nevyléčitelně nemocném panu Turinovi, který chce podstoupit eutanazii, dokud se sám může rozhodnout. 0 1 2 se zabývá smrtí zase z jiného úhlu pohledu. Český čtenář si tak jistě bude klást otázku, čím vás téma smrti tak přitahuje?
Daniel Wisser: Když je člověku přes čtyřicet a pak přes padesát, nutně myslí na to, že má stále méně a méně času na to, aby v životě ještě něco stihl. Ovšem u Královny hor nejde nutně jen o nemoc hlavní postavy, byť ta samozřejmě celou zápletku vyostřuje. Řekl bych, že u každého člověka jednou v životě nastane okamžik, kdy si začne říkat, co chce ještě zvládnout, nad čím stojí za to se rozčilovat, v čem má smysl se ještě angažovat. Je to zcela normální, v tomto ohledu jsou mé knihy pro všechny čtenáře, nejen pro ty nemocné nebo znovuzrozené.
iLiteratura: Jedna recenzentka srovnávala postavu Erika Montelia s postavou pana Turina z Královny hor, oba jsou podle ní „vzpurní pacienti, kteří trváním na soběstačnosti a stálým vyhledáváním tělesných požitků přivádějí své příbuzné a nemocniční personál k šílenství“. Souhlasíte s takovou charakteristikou?
Daniel Wisser: Částečně si skutečně jsou oba podobní v tom, jak se ke svému okolí chovají, ale u pana Turina je situace vzhledem k jeho nemoci vážnější. Navíc jeho život směřuje ke konci a on pracuje na tom, aby ten konec vypadal tak, jak si on sám představuje. Naopak Erik Montelius dostal šanci na jakýsi život navíc a v jednu chvíli si uvědomí, že si může dovolit cokoliv, protože oficiálně vlastně neexistuje.
iLiteratura: Podle vlastního vyjádření se hrdě hlásíte k titulu „kulturní pesimista“, což je vidět i v románu 0 1 2. Erik v podstatě všechno kritizuje, nebo přinejmenším přijímá s nedůvěrou, ale že by něco pochválil, to jsem nezaznamenal, snad možná fukar na listí, který dominuje v jedné románové scéně.
Daniel Wisser: Zde bych rád zmínil postavu Nikki, určitý protipól, která si život zorganizovala zcela jinak. Erik pak v nové rodině, kterou s ní založí, funguje docela prakticky, vychází s Nikkinou dcerou, dokonce ji přesvědčí, aby se k Nikki vrátila. Čili nějakých výsledků Erik dosáhne, nadto pracuje i na své budoucnosti, takže dle mého názoru nelze úplně říci, že by ve druhé polovině románu byl na sto procent jen kulturním pesimistou.
iLiteratura: Victor Jarno, protagonista do češtiny nepřeloženého románu Wir bleiben noch (Ještě zůstáváme), stejně jako Erik boří konvence v rodinných vztazích – Victor vytvoří pár se svou sestřenicí, zatímco Erik se zamiluje do nevlastní dcery své manželky a má s ní dítě. Protože oběma románům je vlastní motiv společenské kritiky, lze i toto bořeni hranic v rámci rodiny vnímat jako součást této kritiky?
Daniel Wisser: V románu Wir bleiben noch je to rodina, která se Victora a jeho sestřenice zřekne, protože jejich vztah ostatním připadá zvrácený. U Erika je to spíše tak, že se v domácnosti své bývalé manželky chová způsobem, až s ním nakonec není k vydržení. Je to dáno i věkovým rozdílem, Erik zůstává myšlenkově v generaci, která v šedesátých a sedmdesátých letech zpochybňovala tradiční podobu rodiny, lidé často chtěli žít spíše ve skupinách s lidmi podobně smýšlejícími, příbuzenství podle nich nemělo s láskou nic společného.
iLiteratura: I vy jste se nějakou dobu stejně jako Erik živil v IT oboru, máte rád stejný film jako on, totiž Nejsme žádní andělé, a tak se čtenář neubrání otázce, co všechno ještě máte s Erikem společného? Do jaké míry se v některých Erikových názorech odráží vaše osobní postoje?
Daniel Wisser: Podle mě není dost dobře možné, aby se autorovy vlastní názory a zážitky do tvorby neotiskly, ale přesto je Erik především literární postava. Žánr pikareskního románu, na jehož tradici 0 1 2 navazuje, navíc dovoluje přehánět, čehož jsem při psaní hodně využíval. Ale třeba co se týče Erikova častého sarkasmu, v tomto ohledu je Erik součástí mě samého a jeho sarkastické hlášky mi šly snadno od ruky.
iLiteratura: Text románu je proložen mnoha citáty z písní Beatles, ale zmiňujete třeba i song When Johnny Comes Marching Home. Dopřál jste si při psaní, aby se trochu vyřádila i vaše druhá profese muzikanta?
Daniel Wisser: Písně Beatles zkrátka patří k Erikově generaci. Píseň When Johnny Comes Marching Home jsem použil jednak proto, že v osmdesátých letech skutečně byla součástí jedné videohry, což v knize na jednom místě také zmiňuji, ale i kvůli tomu, že původně vznikla, aby vojáky v Americe připravila na odchod do války. V textu písně se zpívá o tom, že až se vojáci vrátí domů, budou za hrdiny, které každý rád uvidí. A přesně tohle se u Erika nenaplní, má pocit, že se sice vrátil, ale nikdo o něj už nestojí.
iLiteratura: Bylo těžké se při psaní znovu vžít do pocitů uživatele techniky osmdesátých let, vybavit si, jaké se tehdy hrály hry a na jakých zařízeních? Kdo koneckonců dnes ještě ví, co byl Donkey Kong nebo jak vypadal program Lotus?
Daniel Wisser: Vlastně to ani tak těžké nebylo, na konci osmdesátých let, když přišly domácí počítače značek Commodore a Sinclair, mi bylo nějakých čtrnáct patnáct let a tu dobu si dobře pamatuji. Doma mám dokonce jeden C64, který stále ještě funguje, a na něm mám hru zmíněnou v knize, Battle Through Time.
iLiteratura: Téma zmrtvýchvstání si jako západní civilizace spojujeme s křesťanstvím a Ježíšem, vy ale necháváte Erika vnímat jeho druhý život v hinduistickém kontextu. Proč jste si z nauk, které znají myšlenku zmrtvýchvstání či reinkarnace, vybral právě pro Evropany dosti exotický hinduismus?
Daniel Wisser: To také souvisí s Beatles a jejich fanoušky, Beatles měli svého guru jménem Mahariši a díky tomu se lidé na západě začali zajímat o jógu a hinduistickou mytologii. Tato témata se prolínají i některými písňovými texty Beatles. Pamětníci narození počátkem padesátých let, které osobně znám, skutečně v šedesátých a sedmdesátých letech četli mnoho knih o meditacích, józe a hinduismu.
iLiteratura: Přiznám se, že jsem během četby čekal, zda Erik potvrdí zážitky, o nichž vyprávějí lidé, kteří prošli klinickou smrtí, totiž průchod tunelem se světlem na jeho konci, ale Erik otázky na to, jak prožíval svou smrt, vždy šikovně zamluví. Jde z vaší strany o náhodu, nebo záměr?
Daniel Wisser: Erik si z očekávání ostatních dělá legraci, umíral na rakovinu a dostával silné tišicí prostředky proti bolesti. Říká, že žádné vzpomínky nemá, že měl kvůli lékům utlumené vnímání, a historkami, které kolem sebe trousí, posluchače jen provokuje. Oni očekávají nějaký poutavý popis smrti, ale nic takového neexistuje.
iLiteratura: V jednom rozhovoru z roku 2022, tedy krátce předtím, než román 0 1 2 vyšel v originálu, jste vyjádřil názor, že rakouská literatura málo zpochybňuje stávající poměry. Kromě toho jste vyslovil pochyby o tom, zda skutečně žijeme v čase pokroku, a dal jste najevo i znepokojení nad monopolizací přístupu k informacím. Když jsem na tyto citáty narazil, měl jsem pocit, jako bych četl komentáře právě k románu 0 1 2. Lze tedy tento román vnímat jako snahu nějak se s těmito nešvary vyrovnat?
Daniel Wisser: Naprosto. Stále se domnívám, že se s mnoha společenským otázkami vyrovnáváme jen nedostatečně a mnohé odpovědi v podstatě není dovoleno vyslovit. Mnohé z toho, co lidé říkají, se prostě odmávne nebo odmítne a v tom vidím pro pluralitu názorů a demokracii velký problém. Literatura se ale nesmí věcem uzavírat nebo se prostě tvářit, že neexistují.
iLiteratura: Závěrečná otázka bude patřit vašim detektivkám, které píšete pod pseudonymem Simon Ammer. Má jich vyjít celkem devět, zatím jsou vydané tři, každá se má odehrávat v jedné spolkové zemi. Je šance, že se jich jednou dočkají i čeští čtenáři, nebo snad až příliš cílí na rakouské publikum?
Daniel Wisser: To určitě necílí, první díl teď právě vychází v gruzínském překladu. Každý díl má představit část jedné spolkové země a myslím, že pro lidi, kteří Rakousko dobře neznají, to je vhodná četba. Ostatně tato série ani není vydávaná v Rakousku, ale v nakladatelství se sídlem v Mnichově. Knihy jsou ovšem psané hodně rakouským jazykem, s mnoha výrazy, které Němci nepoužívají, takže kladou zvýšené nároky na překladatele – ale třeba moje překladatelka Magdalena Štulcová by si s nimi jistě poradila. Jinak je to ovšem obvyklá oddechová detektivní četba.
Chcete nám k článku něco sdělit? Máte k textu připomínku nebo zajímavý postřeh? Napište nám na redakce@iLiteratura.cz.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.