Jan Jaroš

Režisérka dokumentárních filmů zpracovala své tvůrčí i dramaturgické působení v České televizi do osobní i teoretické knihy. Jde o podrobný a otevřený pohled na to, jak tato chvályhodná instituce (a také obří moloch) funguje.

Černobílá adaptace povídky pozapomenutého slovenského spisovatele konkretizuje některé jen naznačené prvky předlohy a místy působí papundeklově. Přesto jde v současné nabídce českých kin o výjimečné dílo.

Adaptace působivého bestselleru o mlčenlivé dívce z jižanských močálů se bohužel nepovznesla nad pouhou ilustraci románového děje. Převažují hezké obrázky, pokrytecká cudnost a dojímavost.

Monografie slavného prvorepublikového herce se v podstatné míře věnuje také Nového kariéře v poválečných budovatelských filmech. Ta nebyla ani vynucená, ani vnucená.

Dvojice historiků představuje bohatou práci kameramana filmových týdeníků z období konce první republiky a protektorátu. Vedle osobních vzpomínek je na publikaci přínosná především rozsáhlá obrazová příloha.

Přepychově vybavená publikace o výtvarnici i filmařce mohla vzniknout zejména díky zpřístupnění pozůstalosti umělkyně. Kolektivní práce ji originálně portrétuje ve všech jejích tvůrčích i osobních polohách.

Nejnovější filmová adaptace slavného Balzacova románu se soustřeďuje na plejádu rozporuplných postav v čele s hlavním hrdinou plným ambicí. Skvělé herecké výkony a působivá výprava však statickou a staromilskou podívanou zachraňují jen zčásti.

Nejnovější adaptace knihy Philipa Rotha pochází z Francie. Režisér Desplechin si přitom zvolil prózu Milostné rozmluvy, která se skládá pouze z dialogů.

Dlouholetý badatel a znalec italských westernů shromáždil své dosud solitérně publikované poznatky v ucelené knize. Jeho neoformalistický pohled nicméně upřednostňuje výčet a opomíjí kvalitu zkoumaných snímků.

Objemná kniha shrnuje umělecké osudy Ester Krumbachové: kostýmní návrhářky, jevištní i filmové výtvarnice, scenáristky, autorky písňových textů a režisérky. A postavy stále v lecčems záhadné.

Původní domácí práce o významné osobnosti zlaté éry Hollywoodu nabízí nejen kompilaci z amerických textů, ale i vlastní bádání v archivních pramenech. Věnuje se přitom více systému hereckých hvězd než samotným filmům, které Selznick produkoval.

Soubor studií a recenzí mapující práci nejslavnější české filmové režisérky chronologicky shromažďuje texty od roku 1962 až do její smrti. Publikace tak alespoň částečně supluje zatím chybějící monografii.

Publikace určená čtenářům, kteří toho o filmu zatím moc nevědí, přibližuje vybraná díla a tvůrce především z anglosaského pohledu. Výběr hesel je navíc nahodilý a děravý.

Herečka známá z filmů Věry Chytilové a působící již více než dvě desetiletí jako pedagožka se rozhodla sepsat své poznatky o filmovém herectví. Věnuje se hlavně technice a její postřehy nejsou nezajímavé. Jen by potřebovaly pevnější teoretický základ.

Režisér Patrik Hartl podle očekávání adaptoval svou úspěšnou knižní prvotinu. Film je sice oproti předloze sevřenější a pointovanější, bohužel je podobně jako kniha popisný a povrchní. Jako by si autor nebyl jistý, zda chce vytvořit jímavé drama o životní neukotvenosti, nebo žertovně nadsazenou sondu.

Užitečný průvodce právními předpisy v české i zahraniční kinematografii je přínosný také ve vysvětlování a komentování soudních sporů, které se točily kolem výroby českých filmů.

Pěkně vypravená publikace filmového kritika přináší portréty deseti současných artových filmařů. Klíčem k výběru byla kromě autorova obdivu k jejich dílu také skutečnost, že s nimi v uplynulých letech pořídil rozhovory.

Obsáhlý soubor shromažďuje více než padesát článků a studií slavného sémiotika napsaných za téměř šedesát let. Nad zobecňujícím teoretickým bádáním postupně převládají publicistické glosy a komentáře ke konkrétním dílům a jevům.

Kameraman Michal Hýbek byl sice téměř neznámým, ale důležitým svědkem disidentských a undergroundových aktivit v osmdesátých letech. Jeho amatérským filmům se věnuje důkladná monografie.

Profilový rozhovor s populárním francouzským komikem nijak zvlášť nevybočuje z obvyklého průměru tohoto druhu knih. Škoda, jen, že české nakladatelství knihu vydanou ve Francii v roce 2013 neaktualizovalo a nedoplnilo.

Spolu s premiérou filmu Šarlatán vychází také knižní verze osudů lidového léčitele Jana Mikoláška. Obě díla mají své kvality a paradoxně jdou občas tak trochu proti sobě.

Filmový režisér Pavel Juráček se ve vlastním Deníku (dosud vyšly tři části) stylizoval do role zásadového Umělce, ovšem Daňa Horáková, jedna z jeho manželek, zpřítomňuje jeho skutečnou tvář – sebestředného člověka, v němž háraly běsy pramenící z nenaplněné seberealizace a alkoholismu.

Adaptace románu Pera Pettersona se vyznačuje pozvolným, místy až statickým tempem. Vzpomínání na první citová a mravní dilemata raného mládí má elegický i zkoumavý charakter. Předchozí díla režiséra Molanda se však do povědomí diváků zapsala intenzivněji.

Monografie pozoruhodného nizozemského filmaře od českého filmového historika podrobně sleduje Verhoevenovy umělecké i komerční tvůrčí etapy. Dobře napsaná a pečlivě zdrojovaná publikace postrádá jen pregnantnější hodnocení.

Knihu o tom, jak se z Pixaru v devadesátých letech stalo slavné studio animovaných filmů, napsal sám jeho tehdejší ředitel. Na textu je to znát – pro autora je nejdůležitější zejména to, kolik snímky z Pixaru vydělaly.

Srbský (tehdy ještě jugoslávský) absolvent pražské FAMU a pozdější výrazný režisér vzpomíná svá studia v šedesátých a sedmdesátých letech. A jeho postřehy mají svou cenu, přestože byl text psán už před čtyřiceti lety.

Dvouhodinový dokument o filmu Nabarvené ptáče převážně heroizuje strastiplnou cestu nikoli filmového hrdiny, ale scenáristy, režiséra a producenta filmu Václava Marhoula. A také detailně mapuje všechny fáze natáčení.

Slovo mizanscéna v češtině nikdy nezdomácnělo a i zahraniční teorie pro ně mají různé významy. Australský teoretik probírá řadu definic s četnými praktickými příklady z filmů dobře známých i u nás.

Čtyři studie současných filmových teoretiků se zabývají slavným, ale české veřejnosti dlouho nedostupným filmem Alfréda Radoka Daleká cesta z roku 1949. Různé prvky snímku srovnávají například s Občanem Kanem.

Krvavé horory, prostoduché akční filmy, plačtivé romance i pornografie. Kniha čtveřice filmových teoretiků se zaměřuje na ten typ filmů, které většina diváků považuje za pokleslé, odporné a vulgární.