Jozef Karika (nar. 1978) patří k nejčtenějším slovenským spisovatelům a je dobře známý i u nás. I proto, že dovedně balancuje na hraně hororu zasazeného do zdánlivě všedního přírodního rámce i běžného ukotvení lidské psychiky.  Několikrát zopakoval vyzkoušený postup, kdy není úplně jasné, zda se děsivé prvky dějí doopravdy, nebo toliko ovládají zjitřenou mysl zúčastněných postav, respektive zda jsou zobrazené události dílem náhody, či k nim naopak dochází působením naznačených nadpřirozených sil. Není divu, že první celovečerní přepis Karikovy předlohy vznikl již před pěti lety, kdy Peter Bebjak, osvědčený tvůrce thrillerů a detektivních šarád, předložil veřejnosti Trhlinu. I když často padá informace, že se jedná o jeden z nejnavštěvovanějších filmů, tento údaj platí jen pro Slovensko – při uvedení v České republice naopak pohořel a ani ohlasy v tisku nebyly nijak vstřícné (je rozháraný a těžkopádný, ulpívá v upachtěném neumětelství).

Zlověstná Větrnice

Bebjak se ke Karikovi znovu vrátil snímkem Smršť. Režisér se rozhodl pozměnit výchozí příběh, který zásluhou nakladatelství Argo vyšel i česky, a těžiště vyprávění přenesl z jízdy autem do vztahového mikroklimatu jedné manželské dvojice ubytované v údajně ozdravných lázních. Záhadné události spojené s tragickými nehodami tak sledujeme hlavně prostřednictvím policejních výslechových protokolů či záznamů pouličních kamer – hlavní hrdina má totiž vypracovat posudek na předpokládaného viníka nehod, jenž tvrdí, že za všechno může zlověstná Větrnice, stará, zjevně démonická žena spojená s ničivými dopady vichrů a smrští.

Pověsti a báje o personifikovaných větrech, které pomáhají i škodí, se objevují už od starověku. Inspirovaly leckteré spisovatele, připomenu alespoň Bradburyho povídku Vítr (na FAMU podle ní vzniklo studentské cvičení), a uhranuly také filmaře. Albert Lamorisse v dokumentu Vítr zamilovaných dovedně rozpoutal téměř polidštěné větrné hrátky, umístěné do íránských pouštních kulis. V polsko-slovenské koprodukci vznikl dokumentární thriller Vítr, mapující vichry, které bičují tamní pohoří a doléhají na psychické rozpoložení lidí. Ale ničivé řádění vzdušných mas se může proměnit i v podmanivě humorná dobrodružství, při nichž mrazí, jak před rovným stoletím ukázala celovečerní groteska Plavčík na sladké vodě, kde se neuvěřitelnými nápady blýskl Buster Keaton zvaný Frigo.

Kostlivci dotírající ze skříně

Filmová Smršť naznačuje, že různé zhoubce si člověk může nosit ve svém nitru, zvláště když není schopen se vyrovnat s neblahou minulostí. Hned na několika úrovních se o tom přesvědčuje forenzní psycholog (Tomáš Maštalír): jednak se snaží pomoci své zdeptané ženě (Aňa Geislerová), hledající v lázních odpočinek a úlevu, neboť prošla devastujícím nádorovým onemocněním, jednak se sám musí vyrovnat s předčasným skonem jejich syna, jenž na něho zlověstně dotírá jak onen pověstný kostlivec ve skříni. Kriminální případ, s nímž se seznamuje zprvu potají, vypovídá o vyšinuté mysli pachatele – nebo o skutečném řádění nadpřirozených sil. Detailní prohlížení obrazových záznamů a zjišťování, k čemu se vztahuje zlověstně trčící stín, mu na klidu určitě nepřidají.

Bebjak se rozhodl vytvořit děsuplné prostředí nikoli ve vozidle, nýbrž v kdysi honosné, nyní již trochu omšelé rekreační budově schované uprostřed lesů, která se snadno může stát i pastí. Když přetrpíme několik jalově lekavých okamžiků, kdy nápor vichru rozrazí nedostatečně zajištěná okna nebo kdy doléhají znepokojivé šramoty z pokoje umístěného ve vyšším patře, který se však ukáže být úplně prázdný a neužívaný, můžeme si vychutnat mrákotné hrdinovo pobíhání jakoby náhle vylidněnými chodbami, na jejichž stropech blikají zhasínající zářivky, zatímco kolem řádí skučivý živel. Tady jako by prosvítal vliv slavného Kubrickova hororu Osvícení, modelující obdobné hotelové prostředí s postavami pravda vyšinutějšími. Přiznávám, že k výjevům pro mě opravdu působivým náleží okamžik, kdy se stále vystresovanější žena svléká, až spatříme její svraštěle plochou hruď, zjevně následek odnětí prsů. Dokládá jen, že netřeba strašit náznaky nadpřirozena.

Nazdobená skořápka

Jistě lze ocenit Bebjakovo rozhodnutí (scénář mu napsal Peter Balko) soustředit se na dusivý vztah mezi oběma protagonisty, kteří se navíc musejí potýkat se svými (nejen nočními) můrami. Inscenační i vypravěčské ztvárnění však považuji za zbytečně plytké, vyumělkované, ovládané snahou vnášet za každou cenu „umělečno“. Kameraman Martin Rau dovedně modeluje přítmí s občasnými světelnými zdroji, rád by postihl možné ohrožení, které se skrývá v blízkosti, nenápadně zpřítomňuje strachy, které mohou člověka ovládat, zvláště pokud je k nim náchylnější z důvodu oslabení, nevyřešených traumat, přecitlivělosti či obav. Avšak jeho obrazově kouzlivé počínání se rozplývá vniveč, protože samotná dramatická konstrukce je vyprázdněná, jakoby zvnějšku nabalzamovaná, zbavená života, neschopná diváka vtáhnout a omámit imaginací.

Také je patrné, že oba herci, Maštalír osvědčený spíše v komediálních rolích i překvapivě jednostrunná Geislerová, si se ztvárňovanými postavami ne vždy vědí rady. Ve výsledku si leckdy počínají toporně či přemrštěně; tím výrazněji, čím více měla být tato poloha utlumena. V příběhu se tudíž prezentují jakoby potácivě, schází jim charisma i autenticita projevu. Vystavět děsuplnost na komorním vztahovém půdorysu se nevydařilo, Bebjakovi prostě scházejí schopnosti takovou polohu účinně rozvinout.

Smršť se tak stává jakousi prázdnou skořápkou, opatřenou pečlivě vyvedeným zdobením, důmyslným vizuálním uchopením, kde nakonec lépe vychází kresba prostředí nežli lidí do něho zasazených. Odevšad prosvítá chtěnost jako určující stylotvorný princip, snaha předstírat hodnoty, které nejsou naplněny. Netuším, jakého ohlasu dosáhne tento film na Slovensku, ale ve zdejší distribuci se odvážím prorokovat minimální divácký zájem.