Pro světovládné církve v dávnější minulosti i pro komunisty, když ještě byli u moci, platí, že jejich největším protivníkem nebyl jinověrec (u něho se stále připouštěla možnost, že by se mohl obrátit na „správnou víru“), nýbrž odpadlík, ať již nazývaný kacíř, nebo zrádce. Ten musel být vypuzen ze společenství bývalých druhů a exemplárně potrestán. Z tohoto pohledu se hořkosti měrou vrchovatou napil i Jan Procházka (1929–1971), po dlouhé roky spolehlivý soudruh, jenž v šedesátých letech pronikl do vysoké politiky, byv dokonce přítelem – či alespoň důvěrným poradcem – samotného prezidenta Antonína Novotného.

Coby obratný diskutér i pohotový řečník se však stal jednou z čelných osobností, která v roce 1968 horovala pro socialismus s lidskou tváří, požadoval zásadní přehodnocení dosavadních mocenských zvyklostí i mocenské struktury – a dopadl na něho hněv těch, kteří se po vpádu „spřátelených“ vojsk jali normalizovat pomýlenou společnost. Procházka začal být vydáván za čelného představitele nepřátelských sil a noví mocipáni využili každé příležitosti, aby jej zdiskreditovali, manipulovali s jeho soukromím, neštítili se žádné podlosti. Jistě uspíšili dopad závažné choroby, které v pouhých dvaačtyřiceti letech podlehl. I jeho pohřeb se proměnil v bedlivě dohlíženou událost…

Odsouzený k zapomnění

Jan Procházka zanechal trvalou stopu nikoli v politických sférách, ale v umění. Psal úvahy a zamyšlení, posléze shrnuté do Politiky pro každého, romány, v nichž se snažil postihovat rozporuplnou tvář nynějška i nedávné minulosti, své sotva příkladné postavy vystavoval mravním dilematům. Často do beletristické podoby převáděl scénáře, podle nichž vznikala – najmě zásluhou režiséra Karla Kachyni – čelná díla zdejší kinematografie. Ostatně na jejím profilu se sám aktivně podílel, když spoluvedl jednu z tvůrčích skupin na Barrandově. Mnohé snímky zaštítěné jeho jménem dodnes náleží mezi nejpůsobivější skvosty, jaká filmařská pospolitost všeho věku – od nejstarších veteránů po čerstvé absolventy FAMU – tehdy nabídla.

Jeho odkaz měl být vymazán a odsouzen k zapomnění: z knihoven i nakladatelských plánů se vypařily jeho knihy, filmy podle jeho scénářů byly staženy z distribuce a nesměly se promítat (okamžitě zakázané Ucho čekalo na svou premiéru celá dvě desetiletí). Jeho jméno se mělo proměnit v pouhý symbol zla, v zasutou, pevně uzamčenou skříňku, kterou by nebylo radno otevírat. Pokud pomineme dávnou, ponejvíce informativní brožurku Borise Jachnina, Melounkovu stať v knize Necenzurovaná zpráva o českém filmu, ojedinělé časopisecké články (například v Reflexu, Cinemě, Nových knihách) a několik útržkovitých, spíše jen popisných vysokoškolských diplomek, teprve historik Jan Bárta (nar. 1982), již dříve v několika sbornících glosující najmě Kachyňovu tvorbu ze šedesátých let v kontextu druhé světové války, se rozhodl cele ji zpřístupnit. Nejprve toto nahlížení získalo podobu disertační práce /https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/181022/140109333.pdf?sequence=1&isAllowed=y/, letos jsme se zásluhou nakladatelství Academia dočkali jejího knižního vydání, nazvaného jednoduše – Jan Procházka.

Knihu Bárta rozčlenil do jedenácti kapitol, uvozených předmluvou i doslovem, a Procházkovy osudy sleduje v chronologické posloupnosti.  Přibližuje jednotlivé fáze jeho lidského, politického i uměleckého vyzrání v jakémsi jediném, rozmáchlém tahu. Se značnou stručností dovozuje, že Procházka pochází z Ivančic, ze zbožného a agrárního jihomoravského venkova, jak píše, vypomáhá si i svědectvími obou jeho dcer. Popisuje, jak zahořel pro komunistické ideály, jak se z něho stal takříkajíc „dělník revoluce“, když se propracoval do vedení tehdejší mládežnické organizace. Odchod z ní, ať již dobrovolný, nebo nucený, zůstává podnes obestřen tajemstvím: Procházka, nucený sepsat ideální příklad mládežnických aktivit na združstevněné vesnici, si takovou lokalitu i příslušné dění jednoduše vymyslel… Aféru však přežil bez úhony, začal se uplatňovat na Barrandově i jako spisovatel, strmě stoupala rovněž jeho stranická kariéra.

Umělec i politik

Bárta postupně probere zrod Procházky v roli spisovatele, scenáristy (často to bylo sloučeno do jediné položky) a samozřejmě účastníka politického dění. Svého režiséra, s nímž si po umělecké stránce nejlépe rozuměl, našel v Karlu Kachyňovi. Už jejich společné projekty z první půle šedesátých let, v nichž s zabývali životem dětí a mládeže, se vyznačují přesnými postřehy i tvarovým novátorstvím, avšak vyvrcholení mělo přijít v následujících řekněme pěti letech, kdy přivedli na svět hluboké a dodnes oslovující výpovědi, v nichž zmapovali a demystifikovali jak válečné události, tak nejnovější dějinné zákruty – tato série, s vyzněním znepokojivým až tragickým, začíná snímkem  Ať žije republika a pokračuje Kočárem do Vídně, Nocí nevěsty, Směšným pánem, aby posléze vyvrcholila Uchem. Zde již Procházka dospěl k otevřenému podobenství zkoumajícímu odraz represivního režimu v mysli těch, kteří se mu podřídili. Nebylo divu, odvážná výpověď skončila na dvě desetiletí v trezoru. Rázem se stal nežádoucí osobností. U dalších filmů (Už zase skáču přes kaluže, Páni kluci) muselo být jeho jméno zamlčeno.

Pozornost Bárta věnuje i Procházkovu politickému angažmá. Ačkoli okolnosti jeho prvního setkání s prezidentem Antonínem Novotným nejsou úplně zřetelné a někdy připomínají anekdotu plnou záměn, později se skutečně stýkali a Procházka dokonce získal přízvisko „prezidentův spisovatel“. Svého postavení využíval k podpoře filmařů a filmů, které se ocitly v nemilosti. Jenže z Procházky rychle vyrostl lidový tribun výřečně pranýřující stávající poměry, stal se jednou z nejvýraznějších osobností reformního hnutí. Po jeho rozdrcení se rázem proměnil v exkomunikovaného zrádce, pronásledovaného mediální skandalizací, jehož před patrně ještě horším osudem zachránila předčasná smrt.

Bárta svůj pohled přitom nesoustředí jen na Procházkův umělecký odkaz, byť asi nejznámější i nejcennější. Záběr průběžně rozšiřuje, když zohledňuje širší kontexty, všímá si zakotvení v dobových společenských poměrech a také pozoruje, jak byl vnímán a hodnocen. Čerpá přitom ze všech možných pramenů: zná samozřejmě Procházkovu literární i filmovou tvorbu, prostudoval odbornou literaturu, ať již se týká kultury nebo zkoumá společensko-politické pozadí najmě šedesátých let. Obhlíží také svědectví ukrytá v archivech, čerpá z rozhovorů a vzpomínek, přidává i dokumentární výpovědi týkající se tématu.

Zde si ovšem nemohu odpustit drobnou výtku, že Bárta se někdy až nadbytečně zaštiťuje míněním jiných autorů, jako kdyby se obával plně vyslovit svůj názor, své hodnocení. Ne vždy využívá možnosti dospět skrze dobové přijetí a dobový význam zveřejněných děl k zamyšlení nad jejich nynějším vyzněním, případně si položit otázku, nakolik zestárla a zplaněla. Leckterá lze dnes vnímat především jako dokument o době, kdy vznikla a oslovovala čtenáře zmítané obdobnými pochybami, jako součást někdejších obrazoboreckých snah, povětšinou bez výraznějšího časového přesahu.

Také z Bártova textu neplyne úplně zřetelně, jak Procházkovu tvorbu ovlivňovala všudypřítomná cenzura (Hlavní správa tiskového dohledu), bez jejíhož schválení nesmělo na veřejnost proniknout ani jediné slovo, ani jediný obrázek. Například u filmů, které vznikly podle Procházkových scénářů, pracuje pouze s jejich cenzurními kartami. Přitom je známo, že cenzoři zasahovali už do textů (scénářů, knih apod.) a případně je zakazovali, takže v jejich fondech by se zřejmě dohledaly i původní předkládané verze. Docela by mě zajímalo, nakolik mohl Procházka coby vysoce postavený komunista ovlivnit schvalování svých prací, zda se vůbec dostal do nějakého kontaktu s cenzorským úřadem, jehož rozhodnutí nebyla nikdy zveřejňována, protože byla vedena jako tajná či dokonce přísně tajná. I když na některé zákulisní jevy kniha úplně nedohlédla, i když je psána poněkud odosobněně a úmorně (s požitkem a bez oddechu si ji přečte opravdu jen velký fanoušek tehdejšího filmařského dění), zůstává špičkovým pojednáním o jednom mimořádném člověku, jenž takříkajíc překročil svůj stín.