Meursault znovu v kinech
Novou filmovou verzi slavného románu Alberta Camuse natočil François Ozon jako černobílý snímek. Místy je trochu proklamativní a popisný, nicméně předkládá znepokojivý, věrohodně postižený portrét člověka, jehož počínání provází okázalá lhostejnost.
Camusův román Cizinec (poprvé vyšel roku 1942, česky 1947) bývá považován za raný projev existencialismu. V šedesátých letech přitáhl pozornost Luchina Viscontiho, nyní se přepisu ujal François Ozon. Snaživě a v sytě černobílých odstínech evokuje prostředí předválečného Alžíru, zdánlivě pokojně žijícího pod francouzskou správou, jak naznačují úvodní dokumentární záběry. Bělošské osazenstvo, které sledujeme, vlastně jen dokládá usazený koloniální prvek, který nijak neřeší svou přítomnost na porobeném území a vnímá ji jako něco všedního. Jen náznakově si uvědomíme podprahový rasismus, vyjádřený třeba cedulkou v kině, že tam místní domorodé obyvatelstvo nemá přístup.
Nic nemá smysl
Titulní postavou je úředník Meursault (Benjamin Voisin se dobře vcítil do smýšlení literárního hrdiny), osobnost mravně sporná zdůrazňováním, že vlastně nic nemá smysl, ani život samotný, ani vztahy mezi lidmi. Postrádá jakékoli osobní ambice, když dává najevo i nezájem o své povýšení. Není schopen prožívat jakékoli city, aniž by se je pokrytecky snažil předstírat – upřímně přiznává, že jej neoslovuje smutek (když se spíše z formální povinnosti octne na matčině pohřbu), že se jej nedotýká ani láska (když své milence Marii říká, že by mu ani nevadilo, kdyby byla mrtvá). Dává najevo, že jej vůbec nezajímá, co se děje v jeho okolí, proklamuje, že je záležitostí každého, jak si život uspořádá. Nakonec je mu lhostejný i soused, jenž ztluče svou arabskou milenku, protože ji podezírá z nevěry – a její bratr vyzbrojený nožem pak neskrývá své pomstychtivé úmysly. Meursault jej pak na pláži, oslněn sluncem a zmaten, bez jakýchkoli emocí zastřelí.
Příběh, jehož název je oznámen nejprve v arabštině, než se změní ve francouzské L’Étranger, se rozlamuje do dvou částí: první načrtává, co se dělo před spácháním zločinu, druhá se odehrává ve vězení a během soudního přelíčení. Jeho účastníky provokuje Meursaultova „vyprázdněnost“, s jakou popisuje své skutky, i výpovědi svědků skládající obraz nicotného člověka, který ničeho nelituje a svůj osud přijímá veskrze lhostejně. Odmítá cokoli přikrašlovat, odmítá se podřizovat hře na lítost. Tomu odpovídá i Camusův jazyk – je jakoby odosobněný, úsečný, navíc psaný z pohledu titulního (anti)hrdiny.
Ve výkladech románu se dokonce objevily názory, že Meursault nebyl odsouzen ani tak za vraždu, jako za to, že se odmítal podřizovat očekávání svého okolí – chová se navenek lhostejně, zatímco ctihodná společnost od něho očekává projevy smutku, lítosti či vyjádření nějakých polehčujících emocí. Pobuřuje tím, že si jde ihned po návratu z matčina pohřbu zaplavat do bazénu, pobavit se do kina na komedii s Fernandelem a s přítelkyní, již náhodně potká, skončí ještě téhož večera v posteli.
Nezúčastněné přežívání
Režisér chce přiblížit hlavně Meursaultův smyslový prožitek, jeho vnímání. Soudní proces pak o obžalovaném vytváří vlastně falešný portrét, který má s jeho nitrem sotva co společného. Porota jej odsoudí k trestu smrti stětím, protože neshledá žádnou polehčující okolnost. A Meursault se bezmála popere s knězem, neboť rázně zavrhuje víru v Boha, když tvrdí, že život jakkoli dlouhý stejně spěje ke smrti, a s překvapivou vášnivostí odmítne veškeré jeho pokusy vnutit mu pokání.
Informaci o tom, že titulní hrdina skončí ve vězení, poskytuje ve filmu hned jeden z prvních záběrů, který Meursaulta zachycuje za mřížemi – teprve postupně sledujeme, jak se tam dostal. Scény ve vězení jsou obohaceny sebezpytnými monology pronášenými mimo obraz, v nichž vysvětluje své počínání i pohnutky – Ozon je doslovně přebírá z Camusova textu. Jeho znění se přidržuje vcelku věrně, přidává jen Meursaultovu snovou vizi, kdy kráčí ke gilotině postavené na vysokém písečném kopci, zcela pustém a zbaveném jakéhokoli porostu.
Film, byť jej považuji za poněkud proklamativní a popisný, předkládá znepokojivý, věrohodně postižený portrét člověka, jehož počínání provází lhostejnost až ostentativně dávaná najevo. Meursault ve Voisinově ztvárnění postrádá jakékoli niterné pnutí, jakoby zúžen na pouhé nezúčastněné přežívání, kdy jej osud vlastní ani osud bližních nezajímá a nedotýká se jej ani očekávání smrti. Jak však dokládá postřeh romanopisce Roberta Merleho v románu Za sklem, který zachycuje předvečer studentských bouří v roce 1968, takzvaně žádoucí interpretaci nemusí každý přijmout: prostý arabský dělník, studenty obětavě vzdělávaný ve francouzské kultuře, odmítá takovému rozuzlení uvěřit. Aniž by vnímal související významové konotace, namítá, opřen o zažité zkušenosti, že ve skutečnosti by Meursaulta francouzský soud okamžitě osvobodil…
iLiteratura vás potřebuje
O literatuře a o knihách máme přehled – chcete ho mít taky? Podpořte nás.
Radíme vám, co číst. Hodnotíme knižní novinky. Povídáme si s těmi, kdo je píší. Pomáháme dobrým knihám, aby se dostaly do rukou dobrých čtenářů a čtenářek.
Zabezpečeno darujme.cz
Chcete nám k článku něco sdělit? Máte k textu připomínku nebo zajímavý postřeh? Napište nám na redakce@iLiteratura.cz.