Homérovy hrdinské eposy Ilias a Odyssea, původně předávané ústně a teprve později písemně zaznamenávané, stojí u kolébky evropského písemnictví. V antických časech patřily k základům školního vzdělání, žáci se je učili nazpaměť, neboť sloužily jako nepřeberná zásobárna mravních ponaučení, znalostí o mytických dějinách i náboženství. Už tehdy byly podrobeny pečlivému zkoumání, zvláště pak učenci spjatými s Alexandrijskou knihovnou v éře jejího největšího rozkvětu. Tam se – s odstupem několika staletí – porovnávaly různé verze s cílem dopátrat se nějakého výchozího jádra, odstranit pozdější přílepky a dospět k závaznému, řekněme kanonickému znění; rovněž se sepisovaly komentáře k jednotlivým zápletkám i k významu starobylých, již obtížně srozumitelných slov. 

Od předlohy k adaptaci

Homérovy verše inspirovaly početné umělce: malíře, sochaře, romanopisce, dramatiky a také filmaře. Před dvěma desetiletími pořídil Wolfgang Petersen hluše pompézní Tróju, nyní k ní zásluhou Christophera Nolana přibyla Odyssea. Zatímco v předloze do osudů postav zasahují bohové, někdy i navzájem znesváření, ve filmovém přepisu je tento motiv vytlačen na okraj. Zpracování se kloní spíše k poloze fantasy, jak naznačují všeliké lidožroutské obludy i vstávání mrtvých, vynořujících se jakoby zde na zemi ze zčernalého pobřežního písku místo v podsvětí. Ústředního reka, lstivého a obratného Odyssea, podle něhož se celý epos nazývá, navíc sužují – v souladu se současnými požadavky na patřičnou „korektnost“ – výčitky svědomí, protože na válečném zmaru se nejen podílel, ale sám jej zosnoval, když vymyslel „danajský dar“ v podobě dřevěného koně s umně skrytými bojovníky uvnitř, který měli jako údajně ustoupivší Řekové Trójanům věnovat – a oni si jej navzdory varování vtáhli do města.

Nolan vcelku dodržuje syžetové rozvrstvení výchozí látky, nicméně zbavuje ji přílišné rozevlátosti, některé situace vynechává – třeba Odysseův pobyt u krále Fajáků, kde se rozvzpomíná na svou minulost. Ve filmu totéž činí u nymfy Kalypsó, která jej u sebe marně zadržuje, ale když uzří marnost svého počínání, i bez přispění bohů jej propouští ze své moci. Filmový příběh je vystavěn jako postupně obohacovaný prstenec událostí, které si stárnoucí Odysseus postupně vybavuje a k nimž se v některých případech i opakovaně vrací, třeba k dobytí Tróje. Tak pohlédneme – ovšem s doslovností někdy vskutku pimprlovou – na ty nejatraktivnější situace, jaké Homér nabídl: spatříme zápolení s jednookým Kyklopem, sebevražedné plutí mezi Skyllou a Charybdou nutící k volbě jen mezi menším a větším zlem, blízkost mámivých Sirén, vyjednávání s čarodějkou Kirké, jež Odysseovy muže proměnila ve vepře (opět s novodobým feministickým podotknutím, že se jedná o ukrutníky a násilníky, kteří si nic jiného nezasloužili).

Na cestě a na Ithace

Vyprávěný příběh se ovšem nevěnuje jen bloudícímu Odysseovi, nucenému překonávat bezpočet nástrah (deset let strávil při obléhání Tróje, dalších deset let trvalo, než dospěl domů), ale také dění v jeho ithackém království. Milující choť Penelope tam vzdoruje šikům zlotřilých nápadníků s úlisně slizkým Antinoem v čele, kteří ji nutí, aby si jednoho z nich vyvolila za manžela, zatímco syn Telemachos, záhy vystavený vražedným úkladům, pátrá po nezvěstném otci, obecně již považovaném za mrtvého. Do této roviny Nolan začlenil jakýsi zárodek budoucích hrdinských zpěvů, když přizvaný rapsód, pomáhající si zvučnými údery hole, popisuje Odysseovu statečnost. A opět si všimneme, jak film leccos z víceznačné předlohy napřimuje. Odysseus se totiž vrací v podobě zestárlého žebráka natolik změněný, že si Penelope není jista jeho totožností a vymýšlí další zkoušky, aby se ujistila – což Nolan již opomíjí. Zato vnucuje „antikoloniální“ smyšlenku, že obávanými mořskými národy, které se v době trojské války přelévaly po východním Středomoří a maloasijském prostoru, aby rozvracely zdánlivě silné státní útvary (třeba říši Chetitů), byli ve skutečnosti právě ti zákeřní řečtí válečníci, kteří zničili Tróju.

Nolan, proslavený přemýšlivými díly jako Dunkerk nebo Oppenheimer, se rozhodl diváka ohromit (pseudo)historickou velkopodívanou, která se ovšem vyhýbá čemukoli nápaditému. Stejně jako v běžném, notně zkrvavělém melodramatu se i tady dočkáme očekávaných rozuzlení, jakkoli maskovaných zdánlivým nezdarem. Téměř tříhodinová délka zapříčinila mnohá hluchá místa, kdy se režisér kochá tupě vznosnými rozmluvami, množí se sentimentální vzorce jednání a režijní jistota se příliš často ocitá v blízkosti ochotnické naléhavosti. Kameraman Hoyte van Hoytema se bez zřetelnějšího významového rozlišení vyžívá v setmělých, jakoby zahnědlých nebo zašedlých obrazech, v mlžnatých sceneriích, v monotónních mořských pláních. Hudební doprovod, nachystaný Ludwigem Göranssonem, evokuje starodávné řecké nástroje, např. šalmaj, lyru nebo bronzové gongy.

Hvězdné obsazení, nuda a zdlouhavost?

Odysseu lze považovat za mnohdy nepřesný, dezorientující sled rozkouskovaného ilustrativního doprovodu, který stěží postihne básnivý rozlet Homérovy skladby. Ve srovnání s dávnými zpracováními antických bájí (třeba Pasoliniho nebo Kakojannise), která se povznesla k úrovni podobenství, Nolanova Odyssea vyhlíží jako snaživé, avšak zmrtvělé představení. Ostatně výrobní náklady měly vystoupat ke čtvrt miliardě dolarů, takže na nějaké novátorství či hledačství nebylo ani pomyšlení. Filmu je vyčítána nuda, zdlouhavost, neschopnost vtáhnout diváka do dění, aby se jím nechal pohltit – a dovolím si prorokovat, že i v českých kinech sotva bude patřit mezi návštěvnické hity. Vypravěčská důstojnost i naléhavost sdělení jsou tu veskrze předstírané.

Snímek se přitom vyznačuje hvězdným obsazením, které přesto vzbudilo protesty – epizodní roli nevěrné krásky Heleny, kvůli níž začala osudná válka, totiž získala černoška Lupita Nyong’o. Titulnímu hrdinovi vtiskl Matt Damon polohu odhodlaného bijce, poznenáhlu sužovaného niternou nejistotou, jako dosud nezkušeného Telemacha poznáme Toma Hollanda, nátlaku vzdorující Penelope si zahrála Anne Hathaway. Vražednického intrikána Antinoa si vychutnal Robert Pattinson, zlomyslnou Kirké ztvárnila Samantha Mortonová. Rezignující, posmutnělé, ale přesto přející Kalypsó se zhostila Charlize Theronová. Jako zajímavost lze ještě zmínit Zendayu coby ojediněle se zjevující bohyni Athénu. Jenže uplatňované herectví je šaržovité, poplatné mnohokrát vídaným klišé.

Nolan narazil na hranice svých možností, obrazně řečeno se také pokusil úspěšně proplout mezi Skyllou a Charybdou: chtěl se vyhnout prvoplánovému, pestrobarevnému spektáklu, bohužel však uvízl na mělčině, když se hřmotně pokusil zhmotnit mýtus posunutím do roviny poněkud slaboduché fantasy, ale současně – se zbytečně okázalou vlezlostí – do ní hodlal vnášet rádoby aktualizující prvky, které měly Odysseova dobrodružství zprostředkovat prizmatem právě módních výkladových či názorových struktur. Zavinily jedině chtěné, neuměle vkládané poklonkování.