Jméno publicisty Antonína Tesaře (nar. 1983) si vybavíme jak z několika tištěných periodik (A2, Cinepur), tak ze sborníků, na nichž se textově podílel (Generace Jihlava, Made in Japan, Planeta Nippon, Krev, slzy a sperma). Dlouhodobě jej přitahuje strašení, ať již je šíří literární text, nebo pohyblivé obrázky. O hororu psal průběžně v posledních patnácti letech i do časopisů, mimo např. do Revue Labyrint.

Své úvahy nyní vtělil do knížky nazvané V domě je příšera, což je název poněkud matoucí, protože krvelačné příšery se neskrývají jen v tzv. strašidelných domech; mohou se vyskytovat v jakémkoli prostředí, převážně ovšem klaustrofobním. Tesař přemítá o jednotlivých druzích a podobách hrůzy, kterou by měl čtenář či divák pociťovat při konzumování příslušného strašícího díla. Připouští, že jeho výklad není „vědecký“, že upřednostňuje osobní záliby a postoje, ostatně si není jistý, jak by se měl strašící produkt nebo horor vlastně definovat.

Zařazením zahraničních vymezení sice dokládá svou sečtělost a obeznámenost s příslušnou odbornou literaturou, avšak přistupuje k nim nedůvěřivě. Sám přiznává, že na horory se většinou nedíval proto, aby se bál. Domnívá se, že žádný žánr – včetně hororu – nelze vysvětlit pouhou katalogizací příslušejících vlastností, navrhuje principy mapy: žánr připomíná různorodé osídlené krajiny, které se mohou prolínat, ovlivňovat a vyvíjet v čase. Výmluvné je v posledku paradoxní tvrzení, že publikum chce stále totéž, ale pokaždé jinak. Zdůrazní, že jeho výklad není komplexní: záměrně vynechává linii gotického románu směřující až do současnosti nebo se vyhýbá duchařskému hororu. Také opomíjí výskyt tohoto žánru v komiksu, počítačových, deskových a RPG hrách, v hudbě a výtvarném umění.

Pro zajímavost bych připojil úvahu z jednoho tuzemského výkladového slovníku (vydaného kdysi na Filozofické fakultě UK), kde se praví, že to, jak prožíváme ohrožení, které nelze odvrátit – ať již vyvěrá z nadpřirozena, nebo nezvládnutelných přírodních sil, případně tryská z vyšinutosti lidské mysli –, má společný základ, a sice strach ze smrti. Tesař by s tímto vymezením nejspíš nesouhlasil, protože výslovně píše, že pocit strachu je vlastně nezajímavý a přímočarý efekt, který se dá redukovat na měřitelnou fyziologickou reakci – a není si jistý, zda takový přístup je k něčemu dobrý.

Ve dvanácti kapitolách přibližuje různorodé aspekty hororového žánru, který vymezuje jako dominantně angloamerický, mužský, bílý (ve smyslu bělošský) a heterosexuální, byť vzápětí registruje jiné národní výskyty (včetně českého prostředí) a odlišnou sexuální orientaci (queer horory). A zajímavá je rovněž proměna toho, co má strašit a čeho bychom se měli děsit; staví na převrácení obvyklých schémat. První kapitola začíná animovaným snímkem Hotel Transylvánie, kde se klasická strašidla s upírem Draculou v čele ukryla před lidskou zlobou na odlehlém místě – a sám Dracula připomíná popleteného tatínka, jenž má strach z lidského kluka, do něhož se zahleděla jeho dcera. Závěrečná kapitola pak připomíná průkopnický pseudodokumentární horor Záhada Blair Witch, který vychází z jakoby autentických obrazových záznamů, které jediné se po nezvěstné výpravě dochovaly. Doplňuji ovšem, že to není první případ použití fiktivního dokumentárního podkladu v rámci vyprávěného příběhu: pověstní jsou opravdovost předstírající Kanibalové (Cannibal Holocaust) nebo třeba „dokumentární“ thriller Také u vás se to může stát (C’est arrivé près de chez vous), který popisuje, jak hlouček filmařů začal přímo fascinovaně zaznamenávat počínání jednoho sériového vraha, jehož následovali doslova na každém kroku.

Cenné jsou pasáže o klasických filmových hororech americké provenience, ať již se jedná o díla z počátku 30. let (Dracula, Frankenstein), nebo o zakladatelskou vlnu, která se prosadila o několik desetiletí později. Podrobně jsou rozebrány satanské horory (Rosemary má děťátko, Vymítač ďábla, Přichází Satan!, případně též Lesní duch), ale také příběhy o ohrožení ze zvířecího světa (Čelisti) či subjektivně nahlížený projev psychické choroby (Hnus, Osvícení, vlastně též Rosemary má děťátko, obratně se pohybující na hraně mezi nadpřirozenem a příznaky duševní choroby). Dozvíme se, že většina proslulých hororů vycházela z literárních předloh. Ostatně jednomu z nejpilnějších přispěvovatelů Stephenu Kingovi je věnována samostatná kapitola. Zajímavá jsou rovněž zjištění o výrobním či distribučním zázemí, o sociálním kontextu a dalších okolnostech, které ovlivňují divácké přijetí.

Tesař probírá i odrůdy žánru (třeba gore, založené na doslovnosti krvavé krutosti coby strhující divácké atrakci), věnuje se kultu druhořadých řemeslníků jako George A. Romero nebo Tobe Hooper. Na světlo vytahuje hororové produkty z tak exotických končin, jakými jsou Nigérie, Indonésie nebo státy Latinské Ameriky. Nahlíží do různých evropských kinematografií (italské, francouzské), obhlíží východoevropské teritorium a přibližuje i dění v tuzemsku, když připomíná surrealistickou šarádu Valerie a týden divů i hravé, do bizarního groteskna laděné krvežíznivé historky Upír z Feratu a Poslední lup. Škoda, že je pominut přínos Jana Švankmajera, jenž si s hororovými prvky rád a obratně pohrává – ostatně i v domácí animované tvorbě jiných tvůrců se vyskytly morbidně groteskní i nezlehčeně děsivé zápletky.

Škoda, že se autor více nezabývá komediálním přechýlením (byť uznává, že leckteré horory se vyznačují humornými záblesky), vždyť vznikly pamětihodné parodie jako Ples upírů. Že pomíjí stárnutí díla: zcela vypadla otázka, proč některé horory (i ty pradávné natočené před více než stoletím – jako ještě němý Upír Nosferatu) si zachovávají svou působivost, zatímco jiné, mnohem novější, se propadají k nezamýšlené sebeparodii a vzbuzují jedině úsměšek, nebo dokonce smích. Je to jen tím, že autoři nezvládali řemeslo? Mezi takové případy musím řadit i produkty Tesařem ceněného Romera.

V domě je příšera nezapře fanouškovský původ a z toho plynoucí výrazovou bezprostřednost. Srozumitelně psané, přehledné a čtivé vyjadřování si jistě své příznivce nalezne. Možná měl ještě větší důraz položit na své osobní vnímání probíraných titulů. Kniha tak znale doplňuje další publikace, které se objevily na zdejším trhu: Schůzky s upírem; 101 hororů, které musíte vidět, než umřete; Stephen King ve filmu; Jižanské gotika v současných televizních seriálech, Encyklopedie hororového filmu a podobně.