Coulrofobie. Tak se označuje strach z klaunů, často osvojený negativní osobní zkušeností nebo pod vlivem neméně negativního mediálního obrazu (většinou hororového filmu). A i když není termín vědecky uznáván, jedná se o reálný problém (asi nejznámější osobností, která tímto strachem z klaunů trpí, je americký herec Johnny Depp). A samozřejmě také vděčné téma pro popkulturu, v níž je na co navazovat. Obraz jakéhosi zlého, snad dokonce vraždícího klauna jako protikladu k těm, kteří přináší radost a smích, se dá vysledovat až k E. A. Poeovi. Své samozřejmě udělal legendární batmanovský superpadouch Joker a pochopitelně také Pennywise z kultovního románu (a později seriálové i filmové adaptace) Stephena Kinga To.

Ovšem právě v době, kdy To vyšlo poprvé, se už americkými předměstími šířila městská pověst o postavách klaunů, kteří lákají děti do dodávek či zapadlých uliček, aby pak ty, které vábení podlehly, už nikdy nikdo neviděl. Jednalo se vlastně o jakési „volné“ pokračování satanistické paniky, která vrcholila v sedmdesátých letech minulého století a promítla se do popkultury tak zásadními díly, jako jsou Přichází Satan, Exorcista nebo Rosemary má děťátko. K městským báchorkám a hysterii pak přispěly i reálné hrůzy, jako například sériový vrah John Wayne Gacy. Ten má na svědomí nejméně třiatřicet obětí. Co však veřejnost na jeho řádění přitahuje dodnes ještě víc než jeho sadistické praktiky, je skutečnost, že si přivydělával jako klaun na nejrůznějších oslavách. V posledních letech pak tato fóbie, nebo spíše společenská hysterie zažívá svého druhu renesanci (ne náhodou spojenou s komerčním úspěchem poslední adaptace již zmíněného románu To a následnou expanzí memů s Pennywisem na sociálních sítích).

Bylo tedy jen otázkou času, kdy vyjde nějaká ryze klaunovská hororová antologie. Téma je totiž svým způsobem geniální. Je třeba si uvědomit, že především ve Spojených státech jsou klauni v nějaké podobě skutečně všude. Od televizních pořadů přes reklamní postavičku nejmenovaného fastfoodového řetězce po lunaparky kočující napříč státy (které samy o sobě vygenerovaly řadu děsivých příběhů napříč žánry – ostatně seriál Carnivale z let 2003–⁠⁠⁠⁠⁠⁠2005 v produkci HBO stál před lety u zrodu tzv. quality TV). Editor Kenneth W. Cain tak neměl problém získat na tři desítky příspěvků. Protože o klaunech a o tom, co je na nich divného, zvláštního, jiného, si chtěl napsat doslova každý.

Bohužel to ovšem neznamená, že by každý přispěl něčím skutečně zásadním. Samozřejmě, některé povídky jsou prostě až příliš založené na prosycenosti americké kultury klauny a jejich negativními obrazy. Ne že bychom řadu scén nedokázali pochopit – například to, že jste uvízli v pomalu jedoucí koloně a několik desítek minut na vás upřeně zírá klaun od krajnice, je zkušenost, na kterou se dokážeme napojit asi všichni. Ale vzhledem k tomu, že naprostá většina povídek v antologii je krátká až kratičká a autoři i autorky sice mají zajímavé nápady, ale nepatří až na výjimky k žánrové elitě, jedná se pouze o naznačení potenciálu, který se mimo americký kontext ne vždy podaří naplnit. Tam, kde ve Spojených státech stačí naznačit či poukázat na konkrétní podoby klaunů, český čtenář potřebuje více – příběhu, charakterizace postav nebo aspoň podivnosti.

Ovšem tam, kde to podaří, se dočkáme skutečně nevšedních zážitků. Otázku, co za lidi si dobrovolně skrývá tvář pod nánosy líčidel a obětuje svůj život vyvolávání smíchu, zodpovídá hodně ironicky a znepokojivě Klaunské kolegium Arona Beauregarda. Jak se může zvrhnout představa nemocničního klauna zase rozebírá Opravdu výjimečný hoch Daniela Willcockse. Že se často jedná o hluboce traumatizované jedince vyjeví Nikdo nechce do šťastné země od Douglase Forda. Gwendolyn Kiste, autorka výborného románu Rezavé panny, si pak ve Vstupence do domu smíchu napsala další příběh o umírajícím městě a hrdince ve středním věku, která si uvědomuje, jak moc jí v životě ujel vlak – a klauni jsou tu naprosto podružní, je to prostě skvělý depresivní příběh.

Řada příběhů pak z klaunů dělá více či méně vyšinuté psychopaty nebo je staví do role hororové hračky, která začne vraždit. Vzhledem k už zmíněnému malému prostoru většiny povídek takové příběhy zaujmou tím spíš, čím víc jsou surreálné. To je případ vesmírného klaunského hororu Laskominizace Mela Reynese nebo výborného propojení klaunských motivů s fenoménem creepy pasta v povídce Pan Křupinka od Craiga E. Sawyera.

Suverénně nejlepší příběh je ovšem tentokrát poměrně překvapivě hned na začátku. Prázdní roní bílé slzy od Hailey Piper vychází z myšlenky, která se v antologii vyskytne ještě několikrát, ale nikdy tak naléhavě – klauni nejsou lidé, ale cosi jiného. Představte si svět, kde narážíte na klauny a můžete jim udělat všechno – pokud nad nimi neprojevíte emoce. Protože pokud se neuhlídáte… stanete se jedním z nich. Právě tato povídka nejlépe ukazuje, co všechno se v klaunech, v jejich nalíčených tvářích a věčných úsměvech skrývá děsivého. To, jak odráží naši vlastní prázdnotu. Jak jsme slovy korporací outsourcovali náš smutek i radost. Nejlepší klaunské povídky nepotřebují rozkládající se tvář pod maskou a rezatý nůž (jakkoliv i na ně často dojde). Ne, potřebují empatii tam, kde bychom ji nečekali. Ale přestože podobné kousky nakonec Klaunagedon povyšují do slabšího nadprůměru, pravdou zůstává, že editor měl raději půlku přijatých povídek odmítnout a více pracovat s těmi, které by mu zbyly.