Hazel žije ve Spojených státech dvacátých let a je přesně v tom věku, kdy na ni začínají doléhat požadavky její dobře situované rodiny. Tedy nezasahovat do řečí o politice, co nejdříve se vdát; a především proboha nedávat najevo něco tak pobuřujícího, jako je vlastní názor. Jenže právě to je pro mladou dívku čím dál těžší. Dobře si přitom uvědomuje, že zdaleka nejhorším proviněním s největší pravděpodobností nebude její poblouznění Blanche, dcerou sousedky madame de Martel, ale skutečnost, že touží psát hororové příběhy a stát se slavnou spisovatelkou. Toto tajemství hodlá předestřít rodičům pěkně po krůčcích, ale události naberou rychlý spád.

Po katastrofální návštěvě jednoho z potenciálních nápadníků, neochvějně přesvědčeného, že ženy nemají stejně vyvinutý mozek jako muži, ale naštěstí mají „jiná nadání“, objeví Hazelina matka její zápisník plný strašlivých, krvavých výjevů a nejniternějších myšlenek. Což si páni rodičové vyloží tak, že s jejich dcerou je něco v nepořádku, její mysl je pokřivená a zkažená. Ještě že je tu strýc, který má dobré kontakty a zařídí Hazel pobyt v ústavu Montrose. Tam jistě dají tu nebohou pomýlenou duši do pořádku. Za každou cenu.

Lullaby je krátký, sevřený příběh francouzské odbornice na gotickou prózu a moderní podoby weirdu Cécile Guillot. Rozhodně přitom není náhodou, že česky debutuje péčí překladatele a nakladatele Romana Tilcera. Ten před několika lety založil nakladatelství Medusa s chytlavým mottem „divné knihy pro divné lidi“. Doposud zde vydal včetně Lullaby pět titulů, přičemž většinou mají několik společných rysů. Nejsou příliš rozsáhlé (výjimkou je středně dlouhý román Rezavé panny od Gwendolin Kiste), zpracovávají nějaké silné trauma a napsaly je ženy (opět s jedinou výjimkou, jíž je deklamativní temná próza Dlouhá, temná, chmurná cesta od Josepha S. Pullvera). Tilcer hledá své autorky (a autora) v kalných makabrózních vodách na pomezí nezávislé publikace a subkultury kolem moderní podoby weirdu, kde se přirozeně prolínají formální experimenty s mixováním žánrů a výrazně osobním přístupem k tématu i postavám. Drobné knížečky Medusy jsou často doprovázeny autorkami vybraným soundtrackem, a ještě tak posilují pocit narušení osobních jistot a řádu světa, který jejich čtení vyvolávají.

Lullaby se zaměřuje na prožitek hrdinky, která si sice uvědomovala, že podle společnosti nemá její hlas žádnou váhu ani smysl, ale přesto byla součástí privilegované třídy, takže se mohla oddávat naivnímu snění, že něco změní prostě proto, že si to přeje, a že dokáže své okolí – možná za cenu několika trapných scén a silnějších slov – přesvědčit o vlastní cestě životem. Teprve v Montrose Hazel zjišťuje, jak moc je její život – i dalších dívek a žen – ovládán muži a jejich pohledem na svět. Zatímco u večeře s „nápadníkem“ si mohla v duchu pobaveně klást otázku, zda se její otec stýká se samými klony (jak nám kniha vysvětlí, slovo „klon“ bylo poprvé použito v roce 1903 a týkalo se rozmnožování rostlin), v ústavu se jí od nově nalezených kamarádek dostane rychlokurzu přežití.

Je třeba poslouchat a odpovídat doktoru Bromfieldovi tak, jak by si to přál. Pak se dostane Hazel jistě rychle domů. Jistě, číst si může maximálně tak v bibli, a to ještě jen některé pasáže, ale co by také čekala? Vždyť věda dokázala, že „nadměrná četba je pro ženskou mysl nebezpečná … víte, ženské buňky jsou analogické – navržené tak, aby šetřily energii a udržovaly život … mužské buňky jsou naopak katabolické – zaměřené na akci … příliš mnoho čtení tudíž může zpomalit vaše uzdravení, nebo mu dokonce zcela zabránit“.

To je pak třeba sklopit zrak a pěkně poděkovat za vysvětlení. Protože v opačném případě se její léčby může ujmout doktor Pierce, který pevně věří v nejrůznější fyzické terapie včetně využívání inzulínového šoku aka „znovuzrození“, sterilizace, lobotomie… „Ten kdyby mohl, rozřeže nás na kousíčky a dělá na nás pokusy,“ sdělí naší hrdince Jo, dívka, kterou do ústavu zavřel vlastní manžel, protože byla na jeho vkus příliš nezávislá.

V takovém prostředí je jasné, že mysl chovanek se utíká kamsi za hranice reality. Hazel, ale také Jo a Lulla, jejíž rodiče „si přáli jinou dceru“ začnou v noci slyšet zvláštní ukolébavku, která je dovede do neexistující zahrady. Ta by sice měla být místem míru a divů, ale obývá ji také podivný netvor, kterému se bude muset Hazel postavit stejně jako realitě. Její naděje přitom už nespočívá v nějakém velkém a hlavně morálním vítězství, ale spíše v tom, že snad dokáže spolu se svou generací zasadit semínka pozdější spravedlnosti pro dcery a vnučky.

Novela Cécile Guillot tak v lečcems připomíná „klasiky“, jako je Vyhoďme ho z kola ven od Kena Keseyho, ale i extravagantní spektákl Sucker Punch režiséra Zacka Snydera nebo „ženský“ román Stephena Kinga Rose Madder, jehož hrdinka je na útěku před násilnickým manželem a objeví imaginární svět ukrytý v obraze s nebezpečným monstrem zosobňujícím mužskou agresivitu. Jenže Guillot se neoddává prokreslování „druhého“ světa a ani se nesnaží vytvořit plnohodnotný mikrokosmos Montrose. Její novela staví na rytmických dialozích, v nichž mají své místo nejen opatrné (pokud jsou adresovány mužské autoritě) nebo sžíravé (Jo mluvící k Hazel) repliky, ale také odmlky, ticho a správně zvolený submisivní postoj. A spíše než na podrobné popisy se autorka spoléhá na emotivnost navozené atmosféry a citace z Hazeliných příběhů, stejně jako z poezie, ke které se hrdinka často utíká (básně René Vivien do knihy mimochodem přeložil Richard Podaný).

Ve výsledku tak Lullaby působí jako křehký sen, který balancuje na prahu noční můry. Novela by jistě snesla i rozšíření do plnohodnotného románu, ale zároveň by tím ztratila část svého kouzla. Ono zmíněné motto nakladatelství Medusa zde platí stoprocentně. Je to opravdu divná kniha pro divné lidi. Na rozdíl od Hazeliných rodičů a ještě poměrně nedávno i velké části společnosti na tom však není třeba vidět nic špatného.