Doba italských městských států dlouhodobě fascinuje romanopisce – kvůli tehdejší značné prosperitě a vzniku úžasných uměleckých děl, ale samozřejmě také kvůli častým válkám a konfliktům, intrikám, zradám a vraždám. A jestliže dříve se té době a jejím aktérům věnovali autoři historických románů, nyní stále častěji inspiruje tvůrce fantasy. Začal to vlastně už v roce 1983 Američan John M. Ford, který děj svého románu Drak, jenž čeká umístil do alternativní Evropy 15. století od Byzance přes Florencii až do válkou růží zmítané Anglie, v posledních letech se romány z alternativní renesanční Itálie úspěšně prezentuje Kanaďan Guy Gavriel Kay; naposledy to byl román Záře dávno pohaslá.

Američan Paolo Bacigalupi byl zatím zapsán jako hvězda žánru sci-fi, a to především povídkářská: od roku 2005 je opakovaně nominován na všechna významnější žánrová ocenění. Zprvu vesměs za povídkovou torbu shrnutou později do knihy Čerpadlo 6 (2008), následovaly ale vavříny i za romány Dívka na klíček (2009) či trilogii Prachožrouti (2010). Po vydání románu Vodní nůž (2015) se Bacigalupi nadlouho odmlčel, publikoval pouze několik málo povídek. A v roce 2024 se vrátil s rozsáhlou fantasy Navola.

Se zmíněným románem Guye Gavriela Kaye přitom nemá společné jen prostředí alternativní renesanční Itálie, ale i pojetí dvou hlavních postav. Vypravěčem jsou v obou případech mladí muži: u Kaye je to neurozený, ale talentovaný syn krejčího, který od šlechticů dostane šanci, v Navole budoucí pokračovatel mocného bankéřského rodu di Regulai Davico. Oba se přitom opakovaně potkávají a zamilovávají do iniciativnější, chytřejší a statečnější vrstevnice. Ale zatímco šlechtična Adria byla pro hlavního hrdinu Záře dávno pohaslé těžko dosažitelná, Celia z Navoly je oproti „princátku“ Davicovi v lehce nerovnoprávné pozici: je sice v rodině vychovávána jako jeho sestra, ale ve skutečnosti patří ke konkurenční navolské rodině, která proti di Regulai začala intrikovat a mocný Davicův otec proto většinu rodiny vyvraždil a menší část zapudil, přičemž Celii si u sebe ponechal jako jistou zástavu a možná i investici do budoucna; přece jen je to bankéř.

To vraždění (dle di Regulai samozřejmě jen prevence a trest) proběhne v prvních kapitolách knihy, kdy byli Davico s Celií ještě dětmi, pak sledujeme jejich dětství a především dospívání. Davico je svým otcem připravován na převzetí rodinného podniku, což obnáší nejen umění dobře počítat, ale také odhadnout možná rizika a zisky půjček a investic, tedy prohlédnout skutečné úmysly těch, kteří žádají o peníze. Díky svému bohatství a finančním závazkům šlechticů či celých měst a vévodství navíc Davicův otec významně promlouvá i do politiky nejen Navoly a okolí a metodou meče i medu udržuje příměří mezi k válce vždy připravenými městskými státy, které navíc ohrožuje vzdálenější mocnost na severozápadě s francouzsky znějícím názvem Cheroux. Přičemž Davica sužují pochybnosti o tom, zda je schopný se svému otci vyrovnat a banku převzít – raději by se věnoval ranhojičství, když ho jeden z učitelů naučil vše o léčivých bylinách.

Převážná část knihy tedy vedle zrání mladého vypravěče nabízí především sled intrik a tajných plánů, spekulací finančních i politických. Davicův otec posiluje svou pozici i jmění a samozřejmě neustále hlídá, zda někdo neintrikuje proti němu. V kombinaci s válečníkem Aghanem Chanem a nájemným vrahem Cazettou se zdá být neporazitelný, přesto ve finále fatálně selže, což – po pravdě řečeno – nepůsobí úplně věrohodně, ale podobný zvrat příběh pochopitelně potřeboval. Magie najdeme v ději jen velmi málo, vlastně jediný předmět – velké dračí oko, které na čtenáře hledí z minimalistické, ale působivé obálky knihy. Davicův otec ho má na pracovním stole jako vzácnou dekoraci, nicméně mladík zjistí, že v oku se skrývají zbytky dračího života a mysli, která se s tou jeho dokáže propojit. K onomu propojení dochází jen v řídkých okamžicích, ve chvílích ohrožení, jinak se Bacigalupi obejde úplně bez magie, což se mimochodem ve fantasy žánru stává spíš pravidlem než výjimkou.

Je to román psaný velmi citlivě, Bacigalupi plete jemné předivo vztahů mezi Davicem a Celií, mezi Davicem a otcem a jeho výraznými podřízenými, mezi rodinou di Regulai a dalšími mocnými a vesměs velmi nebezpečnými rody ve městě. Na více než šesti stech stranách se toho zdánlivě moc neděje, přesto se od čtení těžko odtrhuje, natolik jsou osudy postav, jejich přemýšlení, touhy i stesky zachyceny přesvědčivě. Otázkou zůstává otevřený konec románu – Bacigalupi zatím nijak nenaznačil, že by chystal pokračování. Ale podobně tajnůstkářsky se choval i po vydání Prachožroutů, z nichž se nakonec vyklubala trilogie. Lze tedy předpokládat, že příběh je zatím neúplný, možná v polovině, možná ve třetině. Pokud by zůstal takto, bude to působit tak trochu jako torzo, byť pozoruhodné, vtahující a skvěle napsané.