Jméno amerického spisovatele Johna M. Forda (1957–2006) je českým čtenářům v podstatě neznámé: před loňským vydáním románu Drak, jenž čeká (originál pochází z roku 1983) česky vyšel jen jeho příspěvek do univerza Star Treku nazvaný Konečný odraz (2002). Ale ani v USA či obecně v anglickojazyčných zemích to není o mnoho lepší, jeho knihy se většinou nedočkaly více než prvního vydání, a zvláště po jeho smrti byly téměř nedostupné. Je to i tím, že Ford byl neuchopitelný spisovatel, který měnil styly i žánry a nikdy nevytvořil nějaký knižní cyklus, což většinou autorům fantastiky zajišťuje větší pozornost. Jeho patrně nejslavnějším románem je fantasy Drak, jenž čeká, která se také v roce 2020 dočkala nového vydání; a dost možná díky tomu zaujala i redaktory nakladatelství Argo, které tuto sice trochu zapadlou, ale přesto důležitou knihu fantasy žánru připravilo pro české čtenáře.

Důležitá je především v tom, že do klasické fantasy s meči a magií vnesla subžánr alternativní historie. Ten byl v té době již zabydlen ve sci-fi, kdežto fantasy se ještě pohybovala převážně ve zcela smyšlených světech. Ford přitom bez rozpaků přetvořil období evropského vrcholného středověku do vlastní verze, v níž přehodnocuje roli věhlasného krále-padoucha Richarda III. ze Shakespearovy hry. Drak, jenž čeká nebyl vyloženým čtenářským hitem ani v 80. letech, ale velmi pravděpodobně ovlivnil George R. R. Martina při koncipování jeho Písně o ledu a ohni, jejíž děj je také inspirován Válkami růží o anglický trůn. A zcela jistě také inspiroval současnou hvězdu fantasy Guye Gavriela Kaye, který na alternativní historii (nejen) evropského středověku založil svůj ceněný styl.

Patnácté století má ve Fordově románu překvapivou podobu. Evropě zcela dominuje byzantská říše, která si podržela svou moc na východě a rozšířila ji i na západ – a vliv se snaží uplatnit i ve vzdálené Anglii. V Itálii spolu soupeří bohatá města, Francie má dost starostí sama se sebou, ale přesto vstupuje i do mocenského boje o anglický trůn, který sice není v plném proudu, ale už se k tomu schyluje. Ve Fordově světě nechybí magie, byť je používána spíše střídmě, což je možná trochu v rozporu s očekáváními čtenářů, protože hned první kapitola vypráví o zrodu mladého mága. A najdeme tu také upíry, což nicméně nejsou vraždící monstra, ale inteligentní lidé (a svou potřebu pít krev se snaží uspokojovat jinými způsoby). Ke zklamání mnoha čtenářů v ději chybí drak z názvu i obálky knihy – někteří teoretici mají za to, že oním drakem je symbolicky myšlen Wales, který může do anglických sporů významněji zasáhnout.

Román má tři odlišné oddíly. První číst slouží k představení hlavních hrdinů: velšského mága Hywella, byzantského žoldnéře Dimitriose a florentské lékařky Cynthie, druhá má formu klasické detektivky (odehrává se v zasněženém hotelu v Alpách, kde dojde k vraždě) a do party přidá ještě německého upíra, ale také vědce Gregora. Závěr knihy už má podobný formát a rozehrává se v něm soupeření o anglický trůn, při němž se čtveřice hrdinů přidává na stranu vévody Richarda z Gloucesteru a pomůže mu stát se králem.

Ford je přitom dost specifickým autorem: rozhodně mu nelze vyčítat doslovnost, naopak nerad příliš vysvětluje a mnoho motivů nechá nedopovězených. Kdo se moc neorientuje v historii Válek růží, bude asi dost tápat a shánět si podrobnosti, aby zjistil, co a jak Ford ve svém románu přetvořil. Závěr knihy působí příliš zrychleně a mnozí čtenáři budou mít pocit, že příběh není dokončený, že by si zasloužil rozvinutí a pokračování. K tomu ale nikdy nedošlo; autor se už do světa románu nikdy nevrátil, přestože za knihu dostal v roce 1984 World Fantasy Award.

Je to prokletí i kouzlo Draka, jenž čeká. Prokletí v tom, že mnoho čtenářů bude po dočtení knihy zmateno a možná i zklamáno; kouzlo v tom, že to třeba část z nich přiměje k dalšímu přečtení románu, pozornějšímu a poučenějšímu, které jim odhalí, co třeba v prvním plánu nepostřehli. Pozoruhodný potenciál magického středověku zůstává bez většího využití, ale zároveň skýtá mnoho možností pro čtenářské fantazie a inspirace. A budí úžas, že v 80. letech, kdy byla fantasy považována za čistě oddechový žánr a vedle Tolkienových elfů v ní dominoval Barbar Conan, mohla vzniknout takto promyšlená a zároveň unikavá kniha.