Orhan, syn Siyyahův, vděčil za všechno dobré, co se mu kdy přihodilo, nepřátelům. Ano, unesli ho coby otroka z rodné vesnice, ale vyučili jej řemeslníkem a tím zvýšili jeho hodnotu. Později se jej zmocnili coby cenné akvizice zástupci mocného Roburského impéria. Tihle „modrokožci“ mu sice nikdy neopomenuli zdůraznit, že nemá coby „mlíčňák“ tu správnou barvu kůže, ale umožnili mu vyšvihnout se až na post plukovníka ženistů. A když jeden odporně poctivý úředníček odmítl přistoupit na jeho hru s padělaným dokumentem, došlo příhodně k nájezdu pirátů, takže okolní město sice lehlo tak trochu popelem, ovšem Orhan ze všeho vyšel čistý jako lilie.

Jenže teď se zdá, že mu i ti nepřátelé komplikují život víc, než je zdrávo. Konkrétně se kvůli nim ocitl v hlavním roburském městě coby jediný schopný důstojník ve službě a musí se vypořádat s plus minus milionovou armádou před hradbami. K ruce má pár tisícovek svých ženistů, několik stovek městských strážců a členů ostrahy místních parků a zahrad a… to je tak všechno.

Ale Orhan strávil celý život tím, že bojoval proti systému – v podstatě pro dobrý pocit – a přesně ví, jak se prolhat a propodvádět k žádoucímu výsledku. Vzhledem k tomu, že Roburové až fanaticky dbají na tradice, předpisy, nastavené procesy a centrální plánování všeho, je Orhan potměšilou obdobou lišky v kurníku. A protože klasických, úředně schválených patnáct způsobů, jak bránit opevněné město, je odsouzeno k nezdaru, je na čase udělat si po orhanovsku radost a vyzkoušet ten šestnáctý…

K. J. Parker je pseudonym, u něhož se dlouho spekulovalo už jen o pohlaví – jak se psalo v medailonku jedné antologie, vydavatel měl svolení referovat o Parker jako o ženě, ale bez záruky. Nyní už se běžně uvádí, že se jedná o Toma Holta, tedy autora humoristické literatury zhusta využívajícího fantastické motivy. V českém překladu vyšly v nultých letech dva jeho romány – Čekal jsem někoho většího a Bludný Holanďan. A i když se určitou lehkostí, nebo spíše štiplavou ironií, vyznačovaly i povídky podepsané K. J. Parker (česky jich vyšlo v různých antologiích a časopisech pouze devět), byly přece jen mnohem tradičnější ve smyslu ukotvení v konkrétních subžánrech fantastiky. Především hrdinské fantasy.

Šestnáct způsobů, jak bránit opevněné město je prvním románem od K. J. Parker, s nímž se mají čeští čtenáři a čtenářky možnost seznámit, ve výborném a hravém překladu Ľudovíta Platy (který přeložil i většinu výše zmíněných povídek, jedná se tedy o „jeho“ autora/autorku). Na jednu stranu se nelze ubránit povzdechu, proč to trvalo tak dlouho – protože málokterý fantasy román je tak moc vtipný ohledně nápaditosti komplikací, kterým hrdinové čelí, a jejich řešení. Na stranu druhou je to vlastně pochopitelné, protože autorů, kteří ředí patos hrdinské fantasy, je stále jako šafránu. V prvé řadě pochopitelně Joe Abercrombie nebo Steven Erikson, přičemž u obou platí, že mají u nás spíše fanatické jádro obdivovatelů než masovou fanouškovskou základnu.

Šestnáct způsobů, jak bránit opevněné město je každopádně kniha založená nikoliv na atrakcích, ale na stylu vyprávění. Orhan je zdánlivě cynický pragmatik, který přesně zná slabiny roburského systému. Jeho ženisté jsou díky tomu nejlépe zásobenou jednotkou široko daleko, kontakty má nejen mezi úředníky, ale i v podsvětí (především mezi padělateli) a ke konceptu přátelství je velmi, velmi opatrný. Zároveň ale vnímá nespravedlnost, která vládne světu, a hluboko v srdci mu hlodá příběh o tom, jak mocní lvi bojovali s červy – kteří se schovali do země a po nocích vylézali trápit mocné krále tvorstva. Chtěl by změnit svět, udělat ho efektivním a spravedlivějším. Když se dostane do čela obléhaného Města, téměř mimoděk napravuje staleté křivdy, a dokonce hodlá svěřit důležité pozice ženám!

Jenže naráží na klasické limity podobného snažení. Na lidi. Na ty idiotské lidi, pro které to všechno dělá, ale kteří se nedokážou vzdát svých předsudků a malicherných intrik. V podstatě jediné, co mu brání aktivně obranu sabotovat a vydat Město a tím všechny nenáviděné Robury nepříteli, je skutečnost, že jednu nespravedlnost by jen nahradil druhou. A tak raději vede svůj marný boj a těší se z drobných vítězství a záblesků geniality své i druhých… Přičemž dobře ví, že až se usadí prach z podkopaných hradeb, nezbude s největší pravděpodobností nikdo, kdo by jeho snažení a všechny ty skvělé věci a kopance do zkostnatělého systému ocenil.

Pokud tedy od knihy očekáváte velkolepou akci, při níž jsou hradby zlézány hordou křičících nepřátel a všude létají usekané údy a krev stříká tak, až mají vlaštovky rudá křídla… inu, částečně se dočkáte. Ale dost jinak, než jste zvyklí. Spíše jaksi mimoděk na pozadí třeba strohého konstatování, jak se musí zacházet s konkrétním typem katapultů, fascinujícím popisem krásy rumpálu či perfektně na čas a v rámci přiděleného rozpočtu provedeného ženijního úkolu či vyděšeného sledování toho, co udělá se stovkami lidských těl mračno poskakujících kamenných koulí (včetně navazujícího poznatku, k čemu jsou dobré pytle s pískem a valy se sypkou hlídnou).

Parker/Holt si zlomyslně vychutnává, jak všechno, čeho Orhan dosáhne, jen odsouvá nevyhnutelné a zároveň umožňuje těm, které se snaží zachránit, posilovat iluzi, že vlastně o nic nejde, a tak není nutné Orhana poslouchat… Ba naopak, ten pitomý mlíčňák má určitě něco za lubem a je třeba se ho zbavit! Skvělé je, že Orhan má každý svůj čin perfektně promyšlený a zdá se, že se řídí chladnou logikou. Jenže zároveň je i on zlomyslný. A tak třeba námořním kapitánům, kteří mohou jako jediní zásobovat Město, zaplatí v uměleckých dílech, které tvoří samotnou duši impéria (a tak nějak počítá s tím, že je dotyční přeprodají úhlavním nepřátelům Roburů). A vychutnává si to. Je to opravdu parchant, ale to nijak nesnižuje jeho snahu lidem pomoct a udělat jejich život aspoň delším, když už ne lepším. A dost možná proto má kniha velmi brutální konec, který zcela podkopová vše, co jsme se o příbězích obléhaných pevností naučili z četby třeba takového Davida Gemmella.

Mimochodem, v zahraničí už vyšla dvě volná pokračování – každé s jinými postavami, pokaždé se však soustředící na to, jak nepravděpodobný hrdina může využít své konkrétní nadání ke klamání lidí, aby dosáhl vyššího dobra. A co všechno udělají jeho nejbližší, aby mu to zkomplikovali. Šestnáct způsobů, jak bránit opevněné město je každopádně skutečně vtipná (dost možná nejlepší je v tomto ohledu způsob, jakým Orhan získá požehnání císaře Roburů) a zábavná kniha, ale její čtení je s přibývajícími stránkami vlastně čím dál depresivnější. Doufejme tedy, že si najde dost čtenářů a čtenářek, abychom K. J. Parka vídali na pultech knihkupectví častěji.