Na rodinné sídlo a tak trochu vlastně zámeček Rabenštejn kdesi vysoko v Krkonoších se sjíždí zástupci rodiny Havranových. Důvodem je smrt patriarchy rodu Izajáše. Respektive jeho poslední vůle, v níž se uvádí, že na dědictví bude mít nárok jen ten, kdo v sídle před veřejným přečtením závěti přenocuje. Mezi pozvanými je i Laura, vdova po Izajášově vnukovi Vlastimilovi, s šestiletým synkem Láďou. O napětí je tudíž postaráno, protože Laura se zrovna nemusí se svou tchyní (která ji viní z Vlastimilovy smrti). Příliš nadšení neprojevuje ani sedmnáctiletá Agáta, kterou adoptovala Běta, jedna z dcer Izajášova již dávno zemřelého bratra Jeremiáše. A nějaký ten škraloup ve vztahu k ostatním příbuzným, nebo alespoň tíživou životní situaci, v níž je každé dědictví dobré, si na Rabenštejn přinesl vlastně každý. A to ještě netuší, že vzájemné animozity nebudou zdaleka tím nejhorším, s čím se budou muset během noci vypořádat. Protože jak se praví na obálce: „Přijeli na pohřeb. Netušili, že na svůj vlastní…“

Jestli byl loňský rok pro domácí fantastiku v něčem zásadní, pak ve vzestupu hororových knih, jejichž autoři a autorky mají ambice oslovit i širší publikum mimo vyloženě žánrového. Tři z těchto knih se pak dokonce dočkaly širší nominace na cenu Magnesia Litera v kategorii Fantastika. Každá z nich přitom spoléhala na trochu jiné prostředky a přistupovala k hororovému žánru odlišně. Ignis Fatuus Petry Klabouchové vytěžil šumavské pohraničí. Tedy prostor, který už od dob příběhů Karla Klostermanna slibuje, že by mohl se svými drsnými podmínkami, pověrami, historkami a pohnutou minulostí dokonalým hororovým podhoubím. Zatloukání hřebů Viléma Koubka se zase soustředilo na současný rozmach urbexu a městských legend stejně jako na téma odcizení lidí v současném světě sociálních sítí a sdílených videí o zkušenostech, které tak jednoduché sdílet není. No a třetím do party se stal román Láska, smrt a všechno zlý od Martina Paytoka, který svůj horor nebere smrtelně vážně, ale jako svého druhu literární návštěvu strašidelného zámku, kde sice možná někomu zbělají vlasy, ale hlavně by se měli všichni bavit – jakkoliv u toho je povoleno pištět děsem nebo klít šokem.

Tomu ostatně odpovídá i zápletka, která se důsledně rozvíjí v Rabenštejně – respektive v jeho místnostech, sklepeních a tajných chodbách napojených na krypty v přilehlém hřbitově. A také podoba knihy, která je sama o sobě jednou z největších atrakcí. Paytok ve spolupráci s ilustrátorem Lubomírem Kupčíkem a grafikem Martinem Stehlíkem stvořili knihu, která si hraje se svým publikem i jinak než jen dějovými zvraty. Na předních a zadních předsádkách nalezneme rodokmen, který vtipným vizuálním spoilerem stran osudu postav podstaty ústřední hrozby potměšile potrestá všechny, kdo nečtou knihu svědomitě celou. A uprostřed knihy se dočkáme i změny perspektivy, kdy vyprávění přejde ve filmové libreto.

Prostor knihy – v přeneseném slova smyslu i tom doslovném – se tak stává nedílnou součástí čtení – nebo spíše hry. Neboť i když se dá souhlasit s přirovnáním použitém na obálce, že se jedná o Deset malých černoušků optikou Guillerma del Tora, správná adaptace Paytokova románu by byla spíše odlehčeným hororovým larpem. Svérázných postav je zde dost a dost. Dobrotivý nový patriarcha Arnošt Havran, jeho upjatá žena Johana, sesterské duo jeptišky a média Ráchel – Evelína nebo bývalý voják Felix s páskou přes oko. Nemluvě o nádherně nepříjemném komorníkovi Kašparovi, u kterého dlouhou dobu nedokážeme říct, jestli mu leze na mozek snobismus nebo prochází jakousi pubertální obdobou třídního vzdoru vůči svým zaměstnavatelům. Všichni se pak pohybují v prostoru, kde může každý předmět hrát svou roli podobně jako v nejrůznějších populárních únikových místnostech.

Právě tyto moderní formy společenské, často veskrze nerdské zábavy jsou pro román důležitější než stylový nátěr detektivek Agathy Christie nebo prvorepublikových rodinných ság. Největší deviza knihy je však také její největší slabinou. Více jak desítka postav prostě nemá dost prostoru, aby skutečně chytily za srdce. Jako kdyby čekaly, co do nich vdechne jejich potenciální živý představitel. Nejzajímavější je asi mladá Agáta, která se snaží využít své znalosti načerpané četbou detektivního škváru, ale jinak platí, že je někdy množství postav spíše na obtíž. Vynikne to při některých hromadných dialogových scénách a není divu, že Paytok s oblibou rozděluje protagonisty svého příběhu do menších skupinek a drží je zuby nehty od sebe.

A pro někoho by mohl být problém i fakt, že není jasně definováno, kdy se příběh odehrává. Paytok se důsledně vyhýbá čemukoliv, co by mohlo jasně naznačit alespoň dekádu. Občas to vypadá, že jsme skutečně v dobách první republiky, jindy někde v době Dietlových seriálů nebo divokých devadesátkách. Záleží pak je na čtenářích, zda jim bude naskakovat dotěrné otázky, jak asi rodina Havranových fungovala za komunismu, nebo naopak ocení pečlivě budovanou atmosféru bezčasí. Ostatně, jak už jsme řekli, ideální adaptace by byl larp – a ten by díky tomu získal v kostýmech a rekvizitách nádherně eklektickou podobu.