Vítejte ve světě, který změnila – a stále ještě mění – paromagická revoluce. Propojení technologií a magie se ovšem nepromítlo pouze do strojů. Ano, první vlaky byly poháněné silami magicky nadaných dětí, které postupně splývaly a srůstaly se svými mašinkami. Ano, postupně se přešlo na humánnější zdroje. Ano, vědecké zkoumání divokých krajů rozšiřuje možnosti lidstva. Ale především se ukazuje, že ti, kdo byli kdysi vyvrženci na okraji společnosti, nebo rovnou jejími nepřáteli, mají náhle budoucnost. Mohou být, čím chtějí. Mohou následovat své sny. Hrdě, bez skrývání. Jen s přiměřenými riziky definovanými jejich povahou a samozřejmě společností. Ta totiž sice na jednu stranu objevuje koncepty jakýchsi občanských práv, ale na stranu druhou má stále ještě feudální základy a plno kostlivců ve skříních, z nichž zdaleka ne všichni jsou spolehlivě mrtví.

Tyto možnosti se otevírají i před čtveřicí sourozenců Revettových. Frozína, Malakai, Rion a Mija jsou dhampíři. Tři z nich od narození, Rion díky dětské nerozvážnosti a neodhadnutí toho, kam až může své adoptivní sourozence dotlačit. Ptáte se, co jsou to dhampíři? V podstatě kultivovaní upíři. V omezené míře snáší sluneční svit, nemění se ve zvířata, nejsou nesmrtelní… ale stále mají své špičáky a krvavé potřeby. Naštěstí existují věcičky zvané žízňoměry, které vám řeknou, jak na tom jste. Nebo jinými slovy: jak moc se už blížíte názvu románu Jely Abásové Tři čtvrtě na šílenství.

Na úvod je dobré zmínit, že primárně česky píšící slovenská autorka nezavítala do tohoto světa poprvé. Existuje několik povídek, v nichž se dozvíte více o „dětech s vrtulkami“ nebo o tom, jak to přesně bylo s Rionem. Často, protože popisují drsnější časy počátků paromagického rozvoje, mají až rozměr hororu. Silné prvky tohoto žánru jsou ostatně znát i v jejím debutovém románu. Ovšem podobně jako se otevřel její svět mnoha možnostem dalšího vývoje, i autorka si hraje s mnoha dalšími žánry. Tím jednotícím je tzv. arcanepunk. V podstatě tedy jakýsi mladší a divočejší bratříček steampunku. Z něj si bere zálibu v nejrůznějších pseudoviktoriánských detailech od oděvů přes instituce a vynálezy (především vzducholodě a vlaky). Ovšem tam, kde byl steampunk stále pevně zakotven v naší (jakkoliv často alternativní) realitě, arcanepunk se vydává do ryze fantaskních světů. Klasikové jako Tim Powers pracovali s motivy egyptské magie proniknuvší do Londýna devatenáctého století nebo s nadpřirozenými bytostmi pronásledujícími viktoriánské umělce, fanoušci a fanynky arcanepunku ovšem odvážně mixují všechny možné zdroje. Svět Jely Abásové tak připomíná trochu univerzum cynického Warhammeru (a možná ještě víc například román Williama Kinga Piráti oblohy), kde trpasličí mechanici sestavují obří vzducholodě, v nichž plují na démony i na draka. Nebo opojně eklektické anime světy, jako je například ten z kultovního anime Vampire Hunter D: Bloodlust (jehož hrdina je mimochodem také označován jako dhampír, což ovšem v jeho případě znamená míšence člověka a upíra) – právě jej mimochodem asociuje i skvělá obálka od čím dál populárnější Adély Stopky.

To jsou pulpové zdroje arcanepunkové estetiky. Ale jsou zde i další. Protože v řadě ohledů manipuluje Jela Abásová s podobnými idejemi jako třeba China Miéville, nestor new weirdu. V jeho románech ze světa Bas-Lagu, jako jsou Nádraží Perdido nebo Železná rada, se pracuje se sociálními tématy a motivy vykořisťování marginalizovaných skupin, vypráví se osudy těch, které „pokrok“ zbavil důstojnosti a také – protože se bavíme o fantastice – nejen metaforicky i lidskosti.

Abásová přitom šikovně kombinuje oba přístupy – pulpový i ten s ambicemi měnit a posouvat žánr a jeho možnosti. Její román je tvořen čtyřmi více či méně samostatnými příběhy. Na každého ze sourozenců připadl jeden. Jejich události se občas propojí, občas jakási mimoděk pronesená poznámka v jednom osvětlí něco z tajemství jiného. Všechny ale postupně formují obraz světa, v němž je sice možné zažívat ta nejzběsilejší dobrodružství a s trochou selektivní slepoty i hledět k budoucnosti s optimismem, ale zároveň ukazují, jak stále přežívá setrvačnost předsudků, nebo prostě jen nevykořenitelná potřeba lidí vytěžit všechny zdroje a dosáhnout vítězství nebo úspěchu na úkor někoho jiného a slabšího. A odhaluje, že nové pořádky rozhodně nevyhovují všem a politika otevřenosti a tolerance se může kdykoliv stát přežitkem.

Zároveň každý z příběhů sourozenců Revettových pracuje s trochu jiným žánrovým nastavením. Rozevlátá a požitkářská Frozína se přidává k výzkumné expedici po boku extravagantního profesora a její barvité osudy by klidně mohl zpracovat kdysi dávno Edgar Rice Burroughs nebo ještě nedávno Alan Moore. Dobrotivý Malakai, který chce pomáhat druhým, se stane panošem u rytíře, který si chce za každou cenu ulovit nějakou tu nestvůru (kterou se podle smlouvy stává o svých volných dnech i sám Malakai), a jeho příběh v sobě má něco z tragické melancholie Moorcockova Elrika z Melniboné nebo Sapkowského Zaklínače. Rion se připlete k železničnímu přepadení, jehož krutost se střídá s absurditou (zločinci si díky jeho jménu myslí, že je Rion jejich kumpánem, který ve vlaku připravoval podmínky pro úspěšné provedení akce), podobně jako v kultovním sci-fi westernu Firefly. A Mija se coby novicka zvláštního náboženského řádu začne zajímat o smrt zombií, které se její sestry a nadřízené snaží léčit, aby odhalila nejen manipulace na nejvyšší úrovni, ale i základní rozpor, který jejímu světu paromagická revoluce přinesla (jeho vyzrazení by bylo samozřejmě spoilerem, ale stačí naznačit, že v jeho rámci dojde i na vysvětlení toho, co přesně jsou v autorčině světě dhampíři a čím se krom výše uvedených spíše vnějších znaků liší od tradičních upírů).

Fascinující je, že Abásová dokázala dát každému ze sourozenců dostatečně silnou osobnost, která se organicky odráží v jeho osudech. A zároveň dokázala vybalancovat vysokou míru zábavnosti – v některých případech vyloženě sahající až kamsi do hájemství humoristické, nebo alespoň výsostně ironické literatury (především ve Frozínině příběhu) – s tragickými zvraty, kterým musí dříve či později bratři a sestry Revettovi čelit. Často se budete během čtení smát, ale bude to smích podbarvený čím dál větší dávkou hořkosti. Žánrové rozpětí se ve Tři čtvrtě na šílenství tedy propojuje s rozpětím emočním a výsledkem je skutečně kniha, která ve svém dopadu na své čtenáře a čtenářky u nás jen těžko hledá konkurenci nejen v rámci minulého roku.