Jako na běžícím pásu vychází také u nás popularizační edice Knih, které řekněme s „kuchyňskou“ názorností zjednodušují složité vývojové zákruty nejrůznějších oborů lidské činnosti. Ty za sebou mnohdy mívají tisíciletý vývoj, který je ovšem potřeba přehledně a srozumitelně vtěsnat do čtenářsky přijatelné příručky, která staví na zestručnělých ponaučeních. Česky dosud vyšlo třináctero Knih pojednávajících například o mytologii, psychologii, sociologii, ekonomii, politice, náboženství, astronomii, ekologii, a dokonce se vyskytla shrnující pojednání o natolik obšírných oborech jako filozofie, věda, umění nebo biologie. Nyní přišel na řadu film – o něm pojednává Kniha filmu.

Filmy naštěstí patří mezi média, která nás obšťastňují jen o málo déle než jedno století – a z toho se během prvních desetiletí se musely vyjadřovat toliko obrazy a jejich významotvorným poskládáním, neboť trvalo dlouho vyvinout souběžný záznam zvuku. Kniha filmu – sepsaná pěti autory (Danny Leigh, Louis Baxter, John Farndon, Kieran Grant, Damon Wise) – je sestavena chronologicky a v samostatných heslech přibližuje na sto třicet děl, která mají tvořit milníky světové kinematografie. Protože si pisatelé byli vědomi, že sotva obsáhnou všechny důležité tituly (převážně hrané, ojediněle i dokumentární, animované nebo experimentální), na závěr ještě přidávají stručně komentovaný seznam dalších devadesáti snímků, které by čtenář také neměl opomenout.

Každé heslo, někdy jednostránkové, jindy i čtyřnásobně dlouhé, je vystavěno mozaikovitě – zmiňuje příznačné rysy rozebíraného filmu, obírá se stylem vypravěčství i syžetovým zakotvením. Potom přidává nějaký výmluvný citát z kritického ohlasu nebo vzpomínky, ozřejmí, co předcházelo a následovalo, a v krátkosti doplní zpravidla režisérův životopis i jeho další tvůrčí položky. Samozřejmě nešetří fotografiemi, ať již pocházejí z filmu samotného, z jeho natáčení, nebo se jedná o plakáty. Občas se na časové ose vyskytne znázorněný vývoj dějové linky. Za sporné ovšem považuji, že schází jak údaj o délce filmu, jejíž měnící se hodnoty mnohdy vypovídají o složitém vzniku i cenzurních tlacích, tak sdělení původního názvu – pak bychom třeba pochopili, proč u obrazového materiálu k německému thrilleru Vrah mezi námi (1931) má takovou důležitost písmeno M.

Stěží překvapí, že „němé éře“ autoři věnují nejméně pozornosti – v jejich pojetí hraničí s archeologickými vykopávkami kdysi uctívaných počinů. S nástupem zvukového (a posléze barevného) zpracování sílí počet zastoupených titulů, někdy zařazených i se snahou o jejich přehodnocení – například v případě děl ve své době víceméně odmítnutých (např. Pravidla hry, 1938; Lovcova noc, 1955). Řada filmů patří mezi všeobecně uznávané stálice filmařského nebe, u jiných však můžeme pochybovat, že by dosahovaly potřebné závažnosti.

Protože původní vydání vyšlo v Londýně, nelze se divit, že cílí na anglo-americkou oblast, zatímco ostatní teritoria toliko paběrkují – středovýchodní Evropu potom pomíjí úplně. Absentují Maďarsko i Československo (Menzelovy Ostře sledované vlaky, 1966, jsou zmíněny až v dodatku), z Polska do knihy pronikl jedině Andrzej Wajda s dramatem Popel a démant (1958) a pak ještě Krzysztof Kieślowski s „červenou“ částí z francouzské trilogie Tři barvy (1993/1994), která je přitom natolik provázaná, že by zasloužila bližší ohledání jako celek.

Je třeba hezké, že u slavného De Sikova filmu Zloději kol najdeme poznámku, že tento snímek znamená neorealistickou alternativu k Hollywoodu, avšak výběru zařazovaných filmů vévodí záplava amerických titulů, většinou důvodně zvolených, občas však s notným otazníkem (třeba v případě melodramatu Všechno, co nebe dovolí, 1955). To se týká i děl průměrných až podprůměrných, vsunutých jedině jako ukázka daného žánru – například japonské Godzilly, která se ve filmu poprvé vynořila v roce 1954. Jenže nikdo z českých převodců ani odborný poradce zjevně netušili, že tenhle první film o godzille se v tuzemských kinech uváděl jako Probuzená zkáza. 

Kniha filmu se tak řadí mezi početné výčtové publikace, kterých se v průběhu let nahromadilo mnoho a které nabízejí povětšinou shodné snímky. Některá z těchto pojednání jsou původní česká (Herfurtův Zlatý fond světové kinematografie; Holancových 99 filmů moderní kinematografie; Adamovičova Encyklopedie fantastického filmu…), častěji však převažují překlady: 100 slavných filmů světové kinematografie; 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete; 101 kultovních filmů; 101 sci-fi filmů; 101 hororů…). Možná že si nakladatelství Euromedia mohlo vzít příklad z následováníhodného počinu, jakým byla příprava české verze Tötenbergova obsáhlého Lexikonu světového filmu. Do něho byly totiž doplněny desítky hesel pořízených zdejšími odborníky, kteří tak rozšířili výsledný záběr, aby plně oslovil také zdejšího čtenáře. Kniha filmu každopádně prozrazuje, že cílí na zcela jiného uživatele než českého, jakkoli je nutno ocenit jazykovou spolehlivost jejího tuzemského vydání.