Jan M. Heller

Jan M. Heller

Vystudoval bohemistiku a komparatistiku na FF UK a evangelickou teologii na ETF UK, postgraduálně antropologii na FHS UK. Působí jako editor (např. Václav M. Havel: Mé vzpomínky, Knihovna Václava Havla 2018), překladatel z angličtiny (okrajově i z dalších jazyků) a ředitel Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze. Literární kritice, esejistice, publicistice a kritice překladu se věnuje či věnoval také v Souvislostech, Hostu, Tvaru, Plavu, Světě literatury a dalších periodicích. Vydal monografii Obraz druhého v českém cestopise 19. století (2020) a básnickou sbírku Spády (2021). V roce 2019 získal cenu Tvárnice pro literárního kritika roku, udělovanou časopisem Tvar.

Ani Rudišův první původně německy napsaný román se nevyhýbá středoevropskému prostoru a cestám železnicí. Originálně ztvárňuje konflikt velkých dějin a individuálního příběhu člověka, kterého historické události formují. Dějiny však nutí devětadevadesátiletého Winterberga k útěku kupředu: před vzpomínkami, před oživlými mrtvými i před sebou samým.

Jak odolává třináctiletý kluk životu na okraji společnosti, v rodině s problematickým otcem a postiženým mladším bratrem, v prostředí, kde přísloví „s poctivostí nejdál dojdeš“ budí leda smích? V češtině vyšel další příběh nizozemského spisovatele Jaapa Robbena, v němž se snaží stírat rozdíl mezi knížkami pro děti a literaturou pro dospělé.

Podtitul publikace s lapidárním názvem Terst zní Identita na hranici. Právě hraniční identita je nepochybně nápadným rysem přístavního města, které za své pokládali či pokládají Italové, Slovinci a Rakušané, a právě na ni se zaměřila dvojice navýsost povolaných autorů. V knize popisují dějinný proces, jímž se přístavní město proměnilo – zhruba řečeno – z několikanásobné výspy v několikanásobnou periferii.

Třetí kniha (z toho druhá beletristická) Petra Šestáka nezakrytě aspiruje na to, čemu se někdy říká generační výpověď. Zčásti se snaží být po formální stránce novátorská, třebaže vězí v tradičních způsobech literární reprezentace hodně hluboko. Což nicméně není špatně. Ještě podstatnější je však to, co říká o české periferii a kořenech její současné mizerie.

Barvitá freska současného stavu Evropy v podání nizozemského spisovatele usídleného už léta v Itálii vzbudila v roce 2018 širokou čtenářskou pozornost, protože náročné téma podává s dávkou ironie i sebeironie a odlehčuje ho prvky vypůjčenými z populárních žánrů. Ani množství literárních ozvěn či narážek pro zasvěcence nesnižuje čtivost tohoto objemného románu.

Soubor Sebrat klacek přináší prozaické texty, které ve většině ohledů navazují na předcházející obdobnou sbírku Petříček Sellier & Petříček Bellot. Počítají se čtenářem, který se hlavně dokáže naladit na poklidnou notu pozorování okolního světa. Přesto si autor občas neodpustí do čtenáře tak trochu šťouchnout.

Ve své nejnovější sbírce nabízí Adam Borzič poctivou lyriku, tišší a civilnější než v předchozích sbírkách. Při četbě přicházejí na mysl představy celistvosti, inkluzivity a všeobjímajícího laskavého principu, který udržuje svět pohromadě.

V oceněném románu využívá Wiesław Myśliwski znovu metodu dětského vypravěče. Ze vzpomínek hlavního hrdiny vytváří obraz válečného a poválečného Polska, který ovšem nevzniká chronologickým řazením událostí, ale pomocí mikropříběhů a motivických uzlů. Postupem času tak vyniká další, skrytá dějová linka, zakódovaná v názvu románu.

Po rozhovoru v internetovém Knižním magazínu, v němž se vyslovila pro vyřazení dvou klasických děl maďarské literatury z povinné četby ve školních osnovách pro z dnešního pohledu neadekvátní zobrazení genderových rolí a násilí na dětech, čelí spisovatelka Krisztina Tóthová v Maďarsku denunciační kampani. „Jsem přesvědčená, že je to řízeno,“ řekla iLiteratuře.

Tom Lanoye patří k vlámským autorům, kteří umějí psát lehkým perem a čtenářsky atraktivně o vážných a morálně relevantních tématech. Českým čtenářům se představuje románem Třetí svatba, příběhem o fiktivním sňatku stárnoucího homosexuála s mladou Afričankou, líčeným s příslušnou dávkou cynismu a situačního i černého humoru.

Vlámská odpověď na Remarqueův román Na západní frontě klid, ale i splátka vnukova dluhu v podobě citlivého dědečkova portrétu, který zároveň podněcuje úvahy o tom, jak se během dvou generací proměnila Belgie, Evropa, svět. Román nominovaný mj. na Man Booker Prize přinesl autorovi v souvislosti se stoletým výročím konce první světové války široký mezinárodní ohlas.

Slovenské osídlení v dnešním rumunském Rudohoří pochází z doby, kdy bylo výchozí i cílové území kolonistů součástí jednoho státu – uherského království. Epistolární próza z konce 19. století, jejímž autorem je maďarský kněz sloužící mezi sedmihradskými Slováky, představuje dnes nejen zajímavý etnografický pramen, ale odkrývá způsob uvažování typický pro svou dobu.

Poslední román nobelisty Orhana Pamuka je kratší, sevřenější a v jistém smyslu tradičněji epický než jeho dnes již klasická starší prozaická díla. Přesto autor neopustil ani svou oblíbenou metodu hry s významy jednotlivých rovin příběhu, ani svá celoživotní témata protikladů starého a nového nebo Východu a Západu. K nim tentokrát přidává vztah otců a synů.

Deníkové zápisky, které si Péter Esterházy vedl, poté co mu byla diagnostikována rakovina slinivky břišní, se věnují introspekci, reflexím vlastního psaní a jazyka jako takového. Jak je u tohoto autora zvykem, mísí se v nich vznešené a vulgární, ironie a mystifikace, brilantní úvaha a blábol. Není to však intelektuální hra, ale zatraceně vážné svědectví o blížící se smrti. Esterházyho poslední kniha tak zůstává věrná poetice jeho celoživotního díla.

Ačkoli se pod názvem Chtěl jsem mlčet skrývají jen dvě kapitoly, patřící původně k celku Máraiho beletrizovaných pamětí a objevené při pořádání jeho pozůstalosti, za pozornost rozhodně stojí. „Kronikář měšťanské epochy“ narozený v Košicích se v nich zabývá mnoha otázkami týkajícími se uspořádání maďarské společnosti, jejího života před druhou světovou válkou a v jejím průběhu nebo historické odpovědnosti měšťanské třídy, k níž se celý život hlásil.

V kraji, kterým pravidelně otřásají nárazy velkých dějin, čelí jeden slovinský kněz nejen jim, ale hlavně vlastním pochybnostem a krizím víry. Děj je soustředěn kolem jeho postavy, inspirované skutečnou historickou osobností; vyprávění uplývá poklidně a chronologicky, až trochu fádně.

Svět ostravských a karvinských dolů byl tradičně vnímán jako svět výsostně mužský. Na otázku, kde byly ženy, nabízejí částečnou odpověď autenticky zachycené příběhy osmi žen, jejichž manželé přišli při výkonu povolání v dolech o život. Díky osobní perspektivě v nich ožívají dosud opomíjené stránky života „ocelového srdce republiky“ v dobách největší slávy hornictví i jeho postupného pádu.

Kraj, kterému se události nedávné historie vryly do tváře, a dvojice, jež si vzájemné křivdy nese naopak hluboko uvnitř. I tak by se dal zjednodušeně popsat děj novely Veroniky Bendové. Kniha však neproblematizuje jen partnerské vztahy, ale i mytologizaci „drsných lokalit“ a medvědí službu, jakou jim a jejich obyvatelům může umění vposledku prokázat.

Jak název napovídá, Němcův román nastavuje zrcadlo nejen jednomu milostnému vztahu, který sleduje od prvních okamžiků až do rozpadu, ale také vlastnímu procesu psaní. Autor si se čtenářem hraje, někdy až zahrává. Jeho sebezahleděnost se přitom místy pohybuje na hraně snesitelnosti.

Obrazy z dětství i současnosti, které propojuje pro každé dítě tak zásadní postava – otec. Protagonista lyrické prózy Tamáse Jónáse si vybavuje vzpomínky na otce nebo s ním v duchu rozmlouvá a odkrývá tak čtenáři různé stránky komplikovaného muže, který je jak barbar, tak seladon, jak násilník, tak milující krásný člověk.

V románu s dystopickým tématem David Zábranský vychází z poukazu na závislost dnešní společnosti na pozlátku módní značek, které se od „fejků“ ve skutečnosti téměř neliší, na bažení po úspěchu na sociálních sítích a na touhu náležet k následovníkům některé z trendy ideologií. Na pozadí však upozorňuje na tendenci, která se děje každodenně a mnohem nenápadněji – odcizování slov od jejich skutečných významů tak, aby právě v propagaci (propagandě) nejlépe plnila zamýšlený účel.

Terstský komparatista a germanista Claudio Magris, nositel Ceny Franze Kafky, se ve své poslední knize obrací ke dvěma tématům: k násilí v dějinách a ke spolehlivosti příběhů, které se o násilí vyprávějí. V celku Magrisova díla nejde o intelektuálně nejnáročnější knihu, ale rozhodně o jednu z nejpůsobivějších.

V temně laděném příběhu na pomezí filozofického románu a vědecké fantastiky nás Štěpán Kučera zavádí zároveň do budoucnosti i do té nejvzdálenější minulosti, kam až lidská paměť skrze mýty sahá.

Vlámská prozaička Griet Op de Beeck se ve svém třetím do češtiny přeloženém románu opět zabývá mezilidskými vztahy, tentokrát hlavně tím, jak břemeno z minulosti může tížit rodiče a děti. Celkové vyznění příběhu, jehož hrdinou je muž trpící na první pohled hlubokou krizí středního věku, není příliš optimistické, ale právě tím je – zdálo by se snad, že paradoxně – jeho sdělení autentičtější a uvěřitelnější.

Román Hodiny z olova vzbuzuje ve čtenářích velká očekávání nejen díky vítězství v kategorii Magnesia Litera Kniha roku, ale především díky zvolenému tématu. Autorka se v rozsáhlém textu snaží na osudech několika bezejmenných postav ukázat stále rafinovanější represivní praktiky čínského režimu. V naplnění původního potenciálu však knize brání schematičnost a černobílé vidění.

V zasněně idylických kulisách Vukovaru, Pavličićova rodného města a častého dějiště jeho próz, se odehrává příběh o mladících z jazzové kapely a tajemném dirigentovi. Román nabízí čtení o hledání nesmrtelnosti v hudbě, které však není nikdy u konce. I proto, že končí bombardováním Vukovaru za jugoslávské války v roce 1991.

Velmi pozdní debut vyprávějící o vstupu dvou mladíků do dospělosti zaujme především svou upřímností. Líčí život na Ostravsku šedesátých let takový, jaký byl. Bez patosu, exotizujících klišé a hodnocení dnešníma očima.

Pocit vykořeněnosti, ztráta kontaktu s dříve blízkými lidmi nebo rozčarování při návratu domů – to jsou jen některá témata knihy, jejíž děj autorka částečně umístila do skříně, malého, stísněného prostoru, odkladiště věcí, které právě nepotřebujeme. Pro její hrdinku se ale stává východiskem z nouze – neobvyklý přístřešek jí poskytne čas, aby se mohla znovu usadit a pokusit se obnovit zpřetrhaná pouta…

Ve věku 70 let zemřel v úterý 18. prosince Lajos Grendel, významný představitel maďarské literatury na Slovensku, spoluzakladatel a ředitel slovensko-maďarského nakladatelství Kalligram a autor pozoruhodných próz, v nichž se v postmoderní poetice uhersko-maďarské reálie mísí s významovou otevřeností přesahující až k historickému a hodnotovému relativismu.