MP

Magdaléna Platzová

Akce začala v pátek ráno, v největším lyonském nákupním středisku Part-Dieu, v supermarketu Carrefour. Sešlo se nás u vchodu devět: tři Francouzi a jedna Francouzka, tři Ukrajinky, z nichž jedna uměla francouzsky, jedna hluchoněmá mladá žena a já.

Před lety byl manžel v Rusku na služební cestě a přivezl dětem dvě malované dřevěné matrjošky. Řekl, a já mu věřím, že nic jiného se tam holčičkám koupit nedalo. A něco přivézt chtěl, vždycky vozí. Trochu si s těmi skřípajícími potvůrkami pohrály a pak je odložily na knihovnu, kde stojí dodnes, teď už přes měsíc na hanbě, tváří ke hřbetům knih.

Nebylo to v pralese mezi Běloruskem a Polskem, ale na prvním terminálu pařížského letiště Charlese de Gaulla. Nikdo po nás nestřílel. Přesto ve mně překročení této evropské hranice v době pandemie zanechalo dojem, o který bych se ráda podělila.

Přesně za tři týdny vypuknou v Pekingu zimní olympijské hry. Těžko najít lepší okamžik pro četbu knihy Tomáše Etzlera Novinářem v Číně. Její děj, zarámovaný pořádáním letních olympijských her tamtéž v roce 2008, vám natolik rozšíří perspektivu, že se vám z pouhého pomyšlení na tuhle šarádu zvedne žaludek.

Bylo to v městečku Villeneuve-sur-Lot, mezi Toulouse a Bordeaux, v kraji proslaveném pěstováním švestek. V sobotu dopoledne. Seděla jsem u stolku s hromádkou Aaronova skoku ve francouzštině a čekala, zda se u mě někdo zastaví a bude chtít knihu podepsat. Přišlo pár lidí, žádný nával to nebyl, stejně jako předchozího večera na mém vystoupení.

Psát o poezii je skoro tak těžké jako psát o hudbě. V obou případech psaním tolik uniká, že se člověk musí ptát, zda to má vůbec smysl. Snad je lepší na báseň jen ukázat, ať si to druhý přečte sám.

Představte si to takhle: jste velmi ambiciózní spisovatel a vydal jste novou knihu. Svou největší. Překonal jste v ní sebe sama, překročil dosavadní limity. Jste dost kritický na to, abyste to sám poznal, nikdo vám nemusí říkat, co jste dokázal. Navíc jen vy sám víte, jak ohromnou cenu jste za napsání knihy zaplatil.

Její text je jako těžký a omamný parfém pro dlouhou letní noc. Španělská básnířka a překladatelka z češtiny, turečtiny a perštiny na něm pracovala dvanáct let. Původně to měl být divadelní monolog, ale z jeviště nikdy nezazněl, před sebou máme spíše filmový pás, naléhavý proud slov, který se dere na povrch a hledá jedinečnou formu, „konkrétní tvar vlastního nitra“, jak píše autorka.