Uražená milenka a mýtus revoluce
Platzová, Magdaléna: Uražená milenka a mýtus revoluce

Uražená milenka a mýtus revoluce

Pár měsíců před evropskými volbami situace nevypadá dobře, pro Francii ani pro Evropu. Drtivá většina obyvatel Francie sice žluté vesty nenavlékla, ale to neznamená, že nebudeme smeteni s vlnou. Hněv, nenávist a hloupost je tak snadné politicky zneužít.

Ještě když na Lyon padne mlha! Cyklisté si navléknou žluté neonové vesty a vynořují se z bílé páry jako přízraky revoluce. Potom už vůbec není jasné, kdo je kdo.
Poslední týdny ve Francii připomínají úvodní stránky románu Michela Houellebecqua Podvolení. Je to taková občanská skoro-válka. Čas od času se na obzoru objeví kouř. Houkají sirény. A neustále probíhají výluky tramvají, autobusů a metra – podle toho, kde se zrovna pohybuje rozhněvaný dav.
V sobotu vycházejí do ulic žluté vesty a přes týden přejímají štafetu gymnazisté, demonstrující proti školní reformě. S vlastními stávkami a manifestacemi se pak průběžně přidávají železničáři, řidiči kamionů, řidiči sanitek, hasiči a další.
Cesta z toho zmatku nebude tak hladká ani vtipná, jak si to romanopisec dokázal představit. Žádný osvícený politik, který by pomocí „měkkého“ islámu Francii zkrotil a zavedl v ní pořádek, se zatím nezhmotnil. Jediný, kdo ze situace tyje, jsou extremisté. Také protievropský populista Melenchon, který už měl politicky na kahánku, teď v rudé kravatě hřímá v Národním shromáždění, a notuje si s Marine Le Penovou.

V médiích se hodně mluví o konvergenci – česky sbíhání.
V živelných protestech se prý sbíhají všechny možné proudy společnosti, od fašistů po anarchisty. A někde mezi tím jsou zřejmě chyceni ti poctiví a chudí dříči, zapomenutí otcové a matky rodin, o které vlastně jde.
Sbíhá se hněv.
Sbíhá se nenávist.
Žluté vesty nenávidí prezidenta Macrona, který se „zaprodal boháčům“ a „zradil lid“. Má podat demisi, v řeči transparentů: „jít od válu, odprejsknout, jít se vycpat, už je nesrat“ atd.
Nenávist k Macronovi je však pouze zástupná. To, co je ve Francii skutečným terčem nenávisti, je stát. A pokud jej zrovna ztělesňuje Macron – tím hůře pro něj, tant pis. Jako vzdělaný politik se smyslem pro historické paralely ostatně jistě věděl, do čeho jde. A že se může mrknutím oka proměnit ze spasitele ve fotra, který může za všechno, od drahého benzínu po školní neúspěchy dětí.
Nedůvěra ke státu vůbec není jen záležitostí „periferní, zapomenuté“ Francie. Běží společností od nejvyšších pater k nejnižším a její kořeny sahají hluboko. Něčím to snad připomíná vztah československých občanů k socialistické republice před rokem 1989. Stát byl tehdy něco, co člověk nebral vážně, co nenáviděl, ale co případně mohl okrást.
Francouzský stát není totalitní, ale je vybaven jistou ideologií. A zasahuje do intimního života svých občanů. Čím více jsme na někom závislí, tím méně ho máme rádi, zvláště když lže. Rovnost a bratrství? Každý, kdo někdy žil ve Francii, ví, že jsou to pouze slova.
Stát má dnes Macronovu tvář? Macron hlavu dolů. Taky kamenné Marianne urazíme nos a nabančíme policii.
Nenávist neumí artikulovat a hesla si vybírá celkem náhodně.
„Vraťte nám svobodu.“
„Více peněz, rovnosti a bratrství…“
„Pryč s totalitou.“
„Chceme vládu pevné ruky. Pryč s imigranty.“
„Přerozdělit bohatství.“
„Zrušit vládu.“
Žluté vesty se opravdu shodnou jen v tom, že chtějí víc peněz, levnější benzín a zrušit technické kontroly vozidel a radary na silnicích. Během silničních blokád po celé zemi se ostatně největším terčem ničení staly právě silniční radary na měření rychlosti.
Sbíhá se hloupost.
Jako dítě, které dupe nožkou a mlátí kyblíkem, nebo uražená milenka, tak jedna část francouzské společnosti říká na všechno ne. Příčiny snad lze do jisté míry hledat v mýtu francouzské revoluce, který je pěkně prohnilý, ale nelze s ním hnout. Nelze jej dokonce ani veřejně zpytovat.
Na revoluci se totiž odvolávají nejen žluté vesty, ale i vláda a prezident. Francouzská republika je přece dítětem revoluce. Proto ty pompézní každoroční oslavy. A také ona je mýtem. Republiku je možné „bránit“, ale těžko se může najednou stát společným dílem svých občanů.
Prezident Macron v televizním vystoupení, které mělo po třech týdnech nepokojů uklidnit náladu v zemi, vyzval Francouze k obnovení společenské smlouvy. To zní rozumně. Ale jak hluboko by taková obnova musela jít? Já osobně se tady v Lyonu (na místě nakonec nezáleží) pod vlivem posledních událostí rozhlížím po nějaké síti evropských spoluobčanů (mohlo by to být DiEM 25?), kteří před květnovými volbami do Evropského parlamentu chystají smysluplnou kampaň. A přiložím ruce k dílu.

Sloupek

Spisovatel:

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse