„Oni takoví opravdu jsou. Pokrytečtí, perverzní a zároveň velmi křehcí. Skuteční anti-lidé. O náboženství jim vůbec nejde, sami dělají věci, které druhým zakazují. Režim je rekrutuje z těch nejnižších společenských tříd, často neumí ani pořádně číst a psát, a jediné, co mají, je moc nad ostatními a strach, že o ni přijdou.“

„Oni“ jsou Íránci pracující pro režim Islámské republiky. A „film“ je nový snímek Džafara Panahího, jehož název se do češtiny překládá jako Drobná nehoda. Íránský režisér a disident za něj letos získal na festivalu v Cannes Zlatou palmu a film byl Francií, která jej koprodukovala, vyslán do oscarového klání.

Je to už druhý rok po sobě, co festival v Cannes proběhl ve znamení íránského filmu. Vloni byl zvláštní cenou poroty odměněn k íránskému režimu podobně kritický film Semínko posvátného fíkovníku Mohammada Rasoulofa. Ten musel krátce po jeho dotočení z Íránu utéct, tajně, přes hory.  Dosud žije v zahraničí. A Džafar Panahí byl minulý týden, zatímco jezdí po světě a diskutuje o svém filmu, v Íránu ve své nepřítomnosti odsouzen na rok vězení. Zavřený byl ostatně už dvakrát, a navíc mu byl udělen zákaz natáčení filmů, publikování a jakékoli jiné veřejné činnosti.

Zdá se ale, že íránská státní moc nemá navzdory všemu sílu zabránit ve vyjádření někomu, kdo se vyjádřit chce.

V jednom rozhovoru Panahí řekl, že jeho předčasně zemřelý otec mu kladl na srdce, aby se nikdy nesklonil před nikým, kromě Boha. A Bůh, kterého si tento tvůrce pro sebe našel, není na nebesích, nýbrž ve filmu. Snad odtud pramení jeho osobní odvaha.

I přes zákaz pokračuje v práci a podařilo se mu dokončit a propašovat do zahraničí několik oceňovaných snímků, naposledy film Medvědi tu nejsou, který získal v roce 2022 nejvyšší ocenění v Berlíně. V Íránu se ale jeho dílo promítat nesmí, což je mu prý nejvíce líto.

Říká, že se naučil pracovat skrytě a opatrně, takže i když je – jako v případě posledního natáčení – přistižen, materiál není ohrožen a nějak se mu podaří film dokončit. Ztížené podmínky se projevují i na formální stránce jeho filmů. Drobná nehoda se odehrává většinou v jednom autě nebo kolem něj, vše je úsporné, obsazení minimální, situace se na sebe nabalují až divadelním způsobem.

Děj je jednoduchý, Panahí se při psaní scénáře inspiroval svým opakovaným pobytem ve vězení a historkami, které tam vyslechl. Pokud je tu něco složitého, jsou to etické otázky, které tvůrce klade.

Bývalý politický vězeň se náhodou dostane na stopu svého brutálního vyšetřovatele a unese ho. Postupně kolem sebe shromáždí skupinku čtyř dalších lidí, kteří mají s uneseným svou vlastní traumatickou zkušenost. Každý má jiný názor na to, co by se s ním mělo udělat, touha po pomstě se tu pere s lidskostí.

Podle Panahího záleží vše na situaci a kontextu. V jednom rozhovoru vypráví, že když Izrael letos bombardoval vězení v Teheránu, bomby zničily také budovu, kde se vedou výslechy. V troskách zůstali i někteří vyšetřovatelé. A vězňové jim pomáhali dostat se ven. V jiné situaci by se možná pomstili, ale v této zvítězila jejich lidskost.

Ve vrcholné scéně filmu sledujeme agenta Islámské republiky jako pod mikroskopem, svíjí se před námi jako jedovatý hmyz. Poté, co vyzkouší zapírání, výsměch a výhružky, se jeho na strachu vybudovaná persona rozpadá v naříkající, vyděšenou trosku.

Tento strach, jenž se zdá být hlavním udržovatelem íránského režimu, byl nejsilnějším motivem také Rasoulofova filmu. Je jasné, že tito lidé by ze strachu, že přijdou o moc, skutečně zavraždili i vlastní děti.

Na straně opozice, u lidí, jako je Džafar Panahí, je zas nepřítomnost strachu až udivující, stejně jako nepřítomnost vnitřní cenzury. Ve filmu nenajdeme žádné metafory nebo náznaky, vše je řečeno přímo a natvrdo. Vymýt lidem mozky se islamistickému režimu očividně nepodařilo. Panahí také ani nepomýšlí na to, že by se nevrátil domů. Mimo Írán žít prý neumí a nechce.

Je pravda, že hnutí Ženy, život, svoboda, které vypuklo v roce 2022 po tragické smrti studentky Mahsy Amini, a pokračuje dodnes, společnost proměnilo. Ale režim se nevzdává, stále ještě zavírá a popravuje.

Co se disidentů týče, čím jsou známější, tím více jsou chráněni. Tak tomu nakonec bylo i u nás v Československu, nejvíce biti byli disidenti mimo hlavní centra, na které nebylo tak dobře vidět. I československému totalitnímu režimu záleželo na tom, jak jej vnímá svět venku, stejně jako na tom dosud záleží tomu íránskému. V éře sociálních sítí si už policie nedovolí tajně vraždit oponenty jako na sklonku 90. let, kdy během několika měsíců zinscenovala úmrtí asi osmdesáti intelektuálů: spisovatelů, básníků, novinářů. Někdo šel do pekárny a jeho tělo našli na předměstí Teheránu. Manželský pár byl doma zavražděn. Někoho porazilo auto, jiný náhle zemřel na infarkt.

Dnes, říká Naid, už by si tohle netroufli, Panahího mohou nejvýše zavřít.

Věci jdou pomalu ale jistě svým směrem. Ženy, které jednou odhodily šátek, už si ho na hlavu uvázat nedají. A mladí umělci, kteří se učí od lidí jako Rasoulof nebo Panahí, se nenechají cenzurovat. Na vládu teroru musí být vždycky dva: ten, kdo se bojí a ten, kdo ovládá. Ale tady, jak se zdá, se těžiště přesunulo: Ne vězni, ale věznitelé mají strach.

A tak, zatímco náš západní svět začíná šeptat, Írán možná, ač to zatím navenek tak nepůsobí, míří k hlasité svobodě.

Proč zmiňuji šeptání: Džafar Panahí prý nebyl za hranicemi Íránu celých 18 let. Když se ho jedna novinářka zeptala, jakých změn si v USA od svojí poslední návštěvy všiml, zmínil právě toto. Že si lidé některé věci šeptají, aby je nikdo nezaslechl.

„To ve mně vzbudilo obavy,“ řekl. „Tak to u nás začínalo a podívejte, jak jsme dopadli.“