Důvod? Satirická básnička o izraelské vládě a válce v Gaze, již před dvěma měsíci zveřejnil na svých sociálních sítích. Její znění se nedozvíme, protože podmínkou Bronzova propuštění bylo kromě vysoké pokuty také to, že ji smaže a nebude šířit dál.

Rovněž ve středu 17. září, na schůzce pořádané v Tel Avivu pod jménem Urban Renewal (Městská obnova), nazval izraelský ministr financí Bezazel Smotrich Gazu „zlatým dolem realitních developerů“ a uvedl, že izraelská strana se již dohaduje s Američany o tom, jak se o zisk podělí. „Bourání, což je vždycky první fáze městské obnovy, jsme už provedli,“ řekl Smotrich, „teď bude třeba stavět.“ Ministr vnitra Itamar Ben Gvir má ještě konkétnější plán: Chce na místě zdemolované Gazy vybudovat luxusní obytnou čtvrť pro izraelskou policii.

Film Ano, fantasmagorie s prvky černé grotesky, nastavuje, podle slov svého tvůrce, izraelské společnosti kruté zrcadlo. V porovnání s cynismem výše jmenovaných izraelských politiků ale působí ještě pořád docela naivně.

Ano (hebrejsky Ken) je opakujícím se refrénem Lapidova filmu a má hned několik významů. Je o podřízení se moci, touze po úspěchu, zaprodání duše, ale také o přitakání životu a světu tak, jak je, třebaže by se nám zdál bytostně cizí. Je to ano, které se příčí v hrdle, násilné polykání. Snad proto je film tolik zaměřen na ústa. Stále se tu cosi někomu „cpe do huby“.

Příběh se odehrává v dnešním Izraeli. Hlavní hrdina jménem Y. (Ariel Bronz) býval snad dříve hudebníkem, dnes je však pouze bavičem a prostitutem, který se svou manželkou, tanečnicí a rovněž prostitutkou (Efrat Dor), vychovává ve světě po 7. říjnu dítě. Zmítá se mezi zmatenou konsternací, pokusy žít jakoby nic a křečemi zoufalství a hněvu, jež vybíjí různými, často sebedestruktivními způsoby.

Poté, co se v očích mocných osvědčí jako spolehlivá „holka pro všechno“, dostává Y. lákavou nabídku, která by mu definitivně vyřešila existenční otázku: Složit novou hymnu pro nový Izrael. Tato hymna už nebude o naději být „svobodným lidem“ ve své zemi, ale o pomstě, vojenské síle a krvavé oběti.

Y. chce úkol splnit, ale celá jeho bytost se tomu brání, tohle sousto je opravdu velké. Musí si vybrat mezi věrností minulosti (idealismem zakladatelů Izraele, který zde představuje postava mrtvé matky) a nemorální, ale pohodlnou možností budoucnosti. V hloubi propasti, do níž se propadá, rezonují dvě repliky: „Nikdo nám nerozumí“ a „Doufám, že Bůh neexistuje.“

Oceňovaný režisér a čerstvý padesátník Nadav Lapid nežije v Izraeli, ale v Paříži – a to už čtyři roky. Hrůzu 7. října tedy prožil zprostředkovaně, stejně jako každodenní frustraci a stres pramenící z pokračující války a marného souboje s čím dál tím bezostyšnější mocí.  V tom smyslu trochu připomíná jiného slavného exulanta Emira Kusturicu, který svou největší kariéru udělal ve francouzském exilu během války v bývalé Jugoslávii.

Ano má ostatně s Kusturicovými filmy leccos společného: rovinu grotesky, magického realismu, najdeme tu i přímý citát v podobě bílé kachny (u Kusturicy to, tuším, byla husa). V Lapidově filmovém jazyku lze rozeznat i vliv Tarkovského, ale to už je na jinou debatu.

Výchozí pozice exulanta kritizujícího zemi, již opustil, z níž, jak řekl Lapid v jednom rozhovoru, utekl, aby si zachránil duši, je ožehavá. Zvlášť když se nevyjadřuje kriticky pouze v umění, ale také v rozhovorech, které poskytuje na všechny strany. Jeho volání po přísném postupu vůči Izraeli vyznívá chvílemi až trapně: jako když dítě trvá na přísném potrestání svého sourozence, který je i bez toho už v pěkné kaši.

Lapid to ale vidí jinak: Pokud dezertér něco světu dluží, je to pravda, říkat ji nahlas je jeho povinností.

Hlásí se k tradici biblických proroků, kteří přešlapy židovského národa kritizovali velmi tvrdým, z hlediska dnešní psychologie až hysterickým způsobem. Na lovu za pravdou je třeba jít do extrému, říká Lapid, je třeba šoku, aby lidem spadl z očí závoj sebeklamu.

Je ovšem těžké šokovat ve světě, v němž každodenní přehled zpráv překonává i ty nejtemnější fantazie.

Možná ale, že o šokování ani tak nejde. Na filmu Ano je nejsilnější zpodobení krize identity pojaté naopak: jako zápas o „novou identitu“, jíž se vší silou snažíme přitakat, ale ono to nejde.

Nedávno jsem v jednom podcastu vyslechla názor, že izraelský premiér Netanjahu využívá trauma ze 7. října a následnou válku k tomu, aby proměnil identitu Izraele. Šlo o komentář k jeho nedávnému projevu, v němž vyzval spoluobčany, aby přistoupili na představu svojí země jako mezinárodně izolovaného, soběstačného státu založeného na vojenské síle – jakousi novodobou obdobu Sparty.

Podle průzkumu veřejného mínění se zdá, že většina izraelské společnosti žádnou Spartou být nechce.

Ale vraťme se ještě k zatčení Ariela Bronze. Izraelská policie si pro něj přišla do bytu ve čtyři hodiny ráno (ve stalinské Moskvě to byla obávaná hodina, kdy se chodilo zatýkat), chvíli poté, co se vrátil ze slavnostního vyhlašování cen Ophir Izraelské filmové akademie. Film Ano tam byl nominován v několika kategoriích a nějaké ceny si také odnesl, i když nejvyšší trofej připadla snímku Moře. A protože Moře, kde je hlavním hrdinou palestinský chlapec, neodpovídá ideologickému záměru Netanjahuovy vlády, byla vzápětí zrušena státní finanční podpora cen Ophir. K tomu si přidejme mezinárodní kulturní bojkot Izraele (k němuž mimo jiné vyzývá i Nadav Lapid) a co nám vyjde?

Těžko si představit větší osamělost než tu, které čelí tamní umělci, ať by si o Gaze mysleli cokoli.