Autor s aurou undergroundu, vypravěč s niagarským spádem, programový ředitel Knihovny Václava Havla, bratr legendárního frontmana Psích vojáků Filipa Topola. Spisovatel, který ve svých knihách nešetří stranami. Jedni jeho dravý styl milují, druzí ho mají rádi méně. V line-upu literárního programu Letní filmové školy v Uherském Hradišti neměl konkurenci.

Bílá velryba, vydání z roku 1956 s rozrušujícími ilustracemi Rockwella Kenta, čněla v rodičovské knihovně. Působila lákavě, avšak nedobytně. Podobně jako Vojna a mír hraběte Tolstého či Eisnerův Chrám a tvrz. A Bible.

Po osmileté pauze přichází s novou knihou jeden z nejoriginálnějších českých prozaiků Jáchym Topol (1962). V románu nazvaném Citlivý člověk víceméně bez podstatných změn pokračuje v linii své dosavadní poetiky: zpracovává závažná dějinná témata, soustředí se na spodní patra lidského společenství a užívá výrazově bohatý jazyk. Obohacuje ji však o nově mytizované prostředí – Posázaví. Zároveň je román pevně zakotven v aktuálních reáliích současnosti.

Kdo kritizuje nebo dokonce paroduje turismus po památnících holocaustu, ten rychle upadne do podezření, že táhne za jeden provaz s utlačovateli a popírači holocaustu. A dostane se mu poučení...

V „předpřelomové“ monografii kolektivu autorů z ÚJČ ČAV Český jazyk na přelomu tisíciletí (1997) analyzovala S. Čmejrková v kapitole Jazyk literatury (tedy krásné a tehdy nové) z lingvistického hlediska nazírané postmoderní tendence v tvorbě prozaiků 90. let mimo jiné na příkladě románu Jáchyma Topola Sestra (1994).

Na końcu pierwszej części powieści Jáchyma Topola (ur. 1962) Dziegieć w gardle (2005, Kloktat dehet) bohater porzuca sierociniec w czeskiej wiosce Siřem, będący jedynym znanym mu domem1 , i odtąd bezustannie znajduje się w drodze.

Loňským vydáním knihy Jáchyma Topola Supermarket sovětských hrdinů nabídlo nakladatelství Torst čtenářům soubor autorových textů, které v různých edicích spatřily světlo světa již dříve (s jedinou výjimkou: scénářem k filmové povídce Karty jsou rozdaný – ten vyšel tiskem poprvé právě až v Supermarketu).

Poselství z megafonu není složité. Máme vyjít ven s rukama nad hlavou. Někdo už otevřel dveře. Nebo je ti venku vyrazili? Zvenku je cítit chlad, ale opravdová zima to není. Je brzo ráno. Vychází slunce.

Na ploše třinácti kapitol, označených pouze číslicí, se čtenář setkává s příběhem klenoucím se nad několika posledními desetiletími naší historie, ukotveným však v současnosti. Jeho vypravěčem se stává bezejmenný hlavní hrdina, jehož osud – stejně jako v případě řady dalších postav – je neoddělitelně spjat s Terezínem.

Od září 2006, kdy román Jáchyma Topola Kloktat dehet vyšel v nizozemském překladu (Spoelen met teerzeep, přeložil Edgar de Bruin, Ambo, Amsterdam 2006, 255 str.) se v nizozemském tisku objevilo – u českého titulu nebývalé – množství ohlasů od renomovaných recenzentů. Jejich společným rysem je, že v nich velké místo zabírá převyprávění děje – s proměnlivou úspěšností...

Německé nakladatelství Düsseldorfer Schauspielhaus se v rámci projektu "Nová Evropa. Čekání na barbary" soustředilo na prostor Střední Evropy a jedním z autorů jejich koncepce je i současný redaktor Respektu Jáchym Topol. Jeho kniha Droga do Bugulmy (Cesta do Bugulmy) vyšla v polském nakladatelství Czarne.

Když v říjnu 2005 vyšel nový román Jáchyma Topola Kloktat dehet, vzbudil velký zájem v médiích. I v zahraničí je Topol uznáván jako jeden z nejzajímavějších současných českých spisovatelů.