V poslední době se vyrojila spousta románů na téma umělé inteligence a ani nejnovější dílo Kazua Ishigura není výjimkou. Místo apokalyptického příběhu o tom, jak roboti jednou nahradí člověka, však Ishiguro roboty využívá k tomu, aby nastavil zrcadlo lidské osamělosti a špatným vlastnostem, a zamýšlí se nad tím, jak by spolu s lidmi mohli harmonicky žít.

Ze všech autorových titulů vzbudila tato více než šestisetstránková kniha svého času zdaleka nejrozporuplnější reakce a je dobře, že se k nám dostává až poté, co jsme měli možnost seznámit se s Ishigurovými slavnějšími a o poznání přístupnějšími díly. Četba této knihy je totiž často velice vyčerpávající, ba frustrující.

Malíř Ono se krátce po druhé světové válce v typicky pomalém ishigurovském tempu vrací ke klíčovým událostem svého života i dějin své země. Je nucen uznat, že v hlavě nemá zcela přesný portrét sebe sama a svého jednání během válečných let, ale úplně sebeklam odhodit nedokáže. Román nobelisty Ishigura vyšel před nedávnem v aktualizované reedici.

Známý román Kazua Ishigura Soumrak dne patří mezi nejlepší díla zachycující životní osudy v britské klasické literatuře opomíjené – životy služebnictva. Především je to však román o střetu starého a nového, tradičních hodnot a moderních tendencí, a také o vlivu „velkých“ dějin na „malé“ lidské životy.

Už ve své nejvyzdvihovanější knize Soumrak dne se Išiguro profiloval jako mistr výstavby velkých dramat na pozadí všednodenních banalit. Je možné, že ve svém následujícím románu The Unconsoled (Neutěšení) tuto metodu dovedl k dokonalosti a zároveň do limitního bodu, kdy krásná literatura téměř přestává plnit svou primární funkci – vyprávění příběhů – a stává se něčím neprostupným, složitě zakódovaným, neuchopitelným a záhadným.

Hrdinka Ishigurova nového románu Neopouštěj mě Kathy H. je klon, umělá bytost, která byla vytvořena k jednomu jedinému účelu, aby jednou její orgány posloužily stárnoucím a nemocným lidem. Žít celý život s vědomím, že jsem jen takovou chodicí dílnou na náhradní díly, to se zdá být až nelidsky kruté. Jak je však u Kazua Ishigura zvykem, postavy celou pravdu nevědí, neznají všechny zrůdné okolnosti, které doprovázejí jejich existenci.

Pátý román britského spisovatele japonského původu Kazua Ishigura vychází ve zdařilém českém překladu a ve vkusné, jednoduché vnější grafické úpravě. Vypovídá především o osamělosti lidí, o tom, že všichni jsme vlastně sirotky a jak s námi zacházejí „velké“ dějiny.