Je Bernièresova novinka příliš tradiční? Chybí v ní jeho oblíbené postmoderní hrátky, exotické lokace i typický humor. Rodinná sága zachycující přerod anglické společnosti od zlaté viktoriánské éry po první desetiletí 20. století je však strhující. Mnohost rozličných hlasů, deníkových záznamů či dopisů jí dodává nebývalou energii a autentičnost.

Magický realismus opustil Louis de Bernières už před nějakou dobou. Zdůvodnil to tím, že takové psaní je příliš snadné, že se v knize může stát v podstatě cokoli, aniž by to stálo autora nějakou námahu. Přesto se i v Generálově šťastné smrti opět setkáváme se spisovatelem pohlížejícím na svět očima básníka. S obdivuhodnou představivostí, ale i uměním vypíchnout čarovné okolnosti.

Pro rodilého Angličana netypické příjmení jako by v případě Louise de Bernièrese (1954) předznamenávalo i exotické teritoriální zasazení příběhů jeho próz. Dějištěm románů tzv. „jihoamerické“ trilogie je fiktivní země nápadně připomínající Kolumbii.

Lidé, co tu zůstali, se často v duchu vraceli k tomu, proč İbrahim přišel o rozum. Vím to jen já, ale zavázal jsem se o tom navždy pomlčet. Úpěnlivě mne tenkrát prosil, abych ctil jeho smutek, anebo se ustrnul nad jeho vinou, jak tomu také říkal...

Louis de Bernières dnes bezpochyby patří k nejvýznačnějším anglickým prozaikům. Světovou proslulost si získal zejména Mandolínou kapitána Corelliho, romancí situovanou na řecký ostrov Kefalonia v době druhé světové války. U nás román v překladu Viktora Janiše vydalo nakladatelství BB Art, kde nedávno vyšel i Bernieresův románový debut Válka o zadnici dona Emmanuela...