Těžko odhadnout, která z emocí převážila u Judith Schalanské, autorky úspěšného románu Žirafí krk, když poprvé držela v ruce české vydání své knihy – radost z přeloženého titulu, nebo zklamání z jeho grafické úpravy? Der Hals der Giraffe, jak zní titul v německém originále, byl již druhou beletristickou knihou, kterou kunsthistorička ze severoněmeckého Greifswaldu doprovodila vlastními ilustracemi a pro niž inspirována slavným německým typografem Janem Tschicholdem sama navrhla také obálku a vybrala písmo. Původní německé vydání nemá přebal, kniha je vázaná v hrubém šedém plátně a na obálce zachycuje kostru bezhlavé žirafy – svou strohostí připomíná staré učebnice a skvěle koresponduje s obsahem románu. Zato její česká sestřička, to je paperback s motivem typické kresby žirafí srsti, který se střídá s bílými pruhy, a připomíná tak spíše „zebru“ coby dopravní značení přechodu pro chodce. Žánrové označení „bildungsroman“ redukuje české znění na „román“ a dílo zkázy je završeno na zadní straně obálky – jméno hlavní protagonistky románu je chybně (Lohmarcková, v textu však jen Lohmarková bez c), název prvního románu Schalanské, který rovněž vyšel česky (Atlas odlehlých ostrovů, nakl. 65. pole, 2011, překlad Martina Loskotová), je chybně („Atlas vzdálených ostrovů“!), a ovšem – nechybí marketingové upozornění, že v ruce třímáme „nejkrásnější německou knihu roku 2011“. Nic netušící, krutě oklamaný český čtenář se nutně musí ptát, jak asi taková krásná kniha vypadá… (Jeden německý kritik dokonce označil knihy Judith Schalanské za „haptická umělecká díla“. Ale aby bylo spravedlnosti učiněno zadost: ano, pro čtenářský úspěch existuje i německé vydání v podobě paperbacku, e-knihy a audioknihy, kde se pochopitelně zážitek z vizuálního provedení nekoná.)

Od prvních stránek jsme konfrontováni s kategorickými názory zaryté darwinistky Inge Lohmarkové. Zkušená padesátnice učí celý život biologii a tělocvik na gymnáziu Charlese Darwina kdesi na maloměstě v Pomořansku. Spolková země Meklenbursko – Přední Pomořansko (odkud pochází i autorka) leží na severovýchodě Německa, na území bývalé NDR, a v rámci německého státu dnes patří k oblastem s nejnižším počtem obyvatel. Tuto skutečnost zachycuje i román: školu do čtyř let zavřou, protože nejsou děti, už nyní studují na gymnáziu i ti, kteří by před lety neměli šanci, nedělá si žádné iluze učitelka Lohmarková. Má před sebou poslední třídu, kterou potáhne k maturitě. Studentům vyká, nade vše ctí frontální výuku, neúprosně vyžaduje kázeň a hluboké znalosti. Opovrhuje kolegyní, která je vlídná, komunikativní a mezi žáky oblíbená. Od českých studentů by si Inge Lohmarková vysloužila nejednu přezdívku, hodilo by se na ni třeba „kosa“, „sucharka“ anebo „stará struktura“.

Vnitřní monolog či v popisných pasážích alespoň perspektiva této hlavní protagonistky nás provede celým dějem knihy. Stárnoucí, zahořklá žena je ve svých odsudcích zlá a krutá, na žácích vnímá především jejich slabiny, promptně si je zaškatulkuje, aby se po zbytek roku jen utvrzovala ve svém názoru. Člověk je pro ni živočišný druh, je jen „pomíjivou příhodou na bázi proteinů“ (s. 69). Čtenáři hledajícímu postavu, s níž by se mohl vnitřně ztotožnit, může být především zpočátku svou nedostupností a odtažitostí nesympatická, avšak postupně zaujme chladnou, věcnou argumentací či znaleckým pozorováním přírody. Navíc překvapí svou houževnatou snahou udržet život v zajetých kolejích, jen aby se nerozpadl. I ona totiž začíná pociťovat nutnost změny, ale zarytě se jí brání. V tomto ohledu je užití žánrového označení „bildungsroman“ ironické. Očekávali bychom román o výchově, svého druhu vývojový román, avšak Inge Lohmarková jakýkoli vývoj odmítá, vysmívá se moderním pedagogickým metodám, nechce se přizpůsobit životu ve sjednoceném Německu a nepřipouští – ani sama sobě – city, něhu, lidskou blízkost.

Spíše než vývoj popisuje tento román stav – životní krizi Inge Lohmarkové, která se prolíná s krizí doby. Lohmarková si nechce přiznat, že její osobní život je zpackaný, vše si umí logicky zdůvodnit. S jedinou dcerou prakticky neudržuje kontakt, ta se před dvanácti lety odstěhovala do Ameriky a vrátit se nehodlá, o založení rodiny, aby podle přírodních zákonů opodstatnila svou existenci, alespoň před matkou nemluví. Inge Lohmarková je podruhé vdaná, s mužem, který dříve pracoval jako inseminátor a nyní se zcela věnuje chovu pštrosů, žije ze zvyku, nekomunikují spolu. Jedinou (zamlčenou) nevěru ve svém životě ukončila potratem. Její život, to je chladný kalkul, tato žena zvláštní monstrum, člověk stroj, zdálo by se. A přece se tu mihne alespoň náznak změny: Inge děsí stárnutí, čím dál víc musí myslet na dceru Claudii, i v souvislosti se šikanou ve třídě, kterou přehlíží stejně, jako ji před lety ignorovala u dcery. Škoda, že se jako čtenáři přece jen nedočkáme nějakého zvratu či alespoň dějového posunu. Tento román je pečlivý psychogram, unikátní pohled na svět, který si každý člověk „vyměřuje“ jinak. Svým suchým humorem a příslovečně německou důsledností trochu připomíná bestseller Daniela Kehlmanna Vyměřování světa. Prospěla by mu však i jeho dynamičnost, větší spád. Ale i navzdory těmto a počátečním výtkám tato kniha rozhodně stojí za pozornost.

Ukázka z románu, čte Judith Schalansky
Oceněné německé vydání včetně náhledu