13. července 2014, dva měsíce po svých osmdesátých narozeninách, zemřel František Fröhlich, překladatel z angličtiny a ze severských jazyků. Člověk marně hledá nepříliš patetické přídavné jméno vyjadřující respekt a obdiv, jejž ti, kteří Františka Fröhlicha znali osobně, při vyslovení jeho jména cítí: talentovaný, suverénní, přesný, důsledný, vytrvalý, erudovaný…

V osobě Františka Fröhlicha jednoduše odešla velká postava českého překladu.

Životní dráha tohoto překladatele, ale také zaměstnance Československého rozhlasu, lektora dramaturgie a pedagoga kopírovala zákruty českých dějin 20. století, ať už šlo o traumatizující válečnou zkušenost, jakou představoval pobyt v Terezíně a likvidace velké části rodiny včetně otce v koncentračních táborech, studium v 50. letech na „vyčištěné“ Filozofické fakultě UK, relativně svobodná práce v rozhlasu a následný vyhazov v roce 1968, který se o pár let později zopakoval, když Františka Fröhlicha na Univerzitě 17. listopadu dostihly kádrové posudky. Plodným bylo bezpochyby Fröhlichovo následné působení v Činoherním klubu. Od roku 1972 pracoval František Fröhlich jako překladatel na volné noze a tuto činnost doplnil po revoluci pětiletým působením na Filozofické fakultě UK, kde přednášel mladým anglistům a skandinavistům. Mezi jeho překlady nalezneme jména mnoha klasiků (H. Ch. Andersen, Henrik Ibsen, August Strindberg či Graham Greene), František Fröhlich ale také přeložil například několik švédských detektivek známé dvojice Sjöwallová – Wahlöö či humoristickou sérii Simona Bretta Prevítem snadno a rychle, určenou vyčerpaným rodičům.

V únoru letošního roku se začal rodit sborník gratulací k překladatelovým osmdesátým narozeninám, do nějž kromě několika neodbytných severských autorů přispělo dvacet devět Františkových přátel a kolegů, dva velvyslanci, dánská dramatička a norská ibsenoložka. Cílem pamětního tisku, který vyšel v „odvážném“ nákladu šesti exemplářů, bylo především potěšit jeho adresáta. Když se ovšem příspěvky sešly, uvědomila jsem si, že tento vzkaz není zdaleka jen vyjádřením úcty člověku, jenž právě dosahuje kulatého životního jubilea, nýbrž že zároveň představuje něco mnohem víc. Je to jakýsi negativ života intelektuála, který lidi kolem sebe inspiroval svým osudem a přístupem k životu, který skrze své překladové dílo těšil a těší mnoho čtenářů a který prostřednictvím své pedagogické činnosti zásobil užitečnými zkušenostmi praktika alespoň dvě generace filologů, přičemž zároveň nastavil laťku, již se každý z jeho následovníků snaží přeskočit (nebo ji alespoň nepodlézt či neshodit). Mezi gratulanty bylo i několik divadelníků, jejichž příspěvky odhalily, že za příznivé konstelace je spolupráce překladatele dramatických textů a dramaturgicko-režijního týmu přínosná a potěšující pro obě strany a v prodloužení čerpá z takového porozumění i divák. Zaslané gratulace také připomněly jednu nenápadnou stránku Fröhlichovy osobnosti – jeho suchý, ironický a intelektuální humor. V jednom z posledních e-mailů, které jsme si spolu vyměnili, František Fröhlich s odkazem na neuskutečněnou oslavu svých narozenin a v ironické narážce na hochštaplera Ekdala z Ibsenovy Divoké kachny napsal: „Trachtace nebo tah by bývaly rovněž byly milé, ale takhle mám aspoň co ukazovat (jako Hjalmar).“

Milostná báseň Strach Emila Aarestrupa, kterou František Fröhlich ve svém prozaickém překladu odcitoval Bronislavu Pražanovi, jenž s ním v roce 2005 pořídil rozhovor pro Týdeník Rozhlas, zní: „Drž mě pevně, dokud máš vřelou náruč, dokud ti srdcem proudí vřelá krev, protože za chvíli splaskneme jako bobule na keři, za chvíli zmizíme jako bubliny v potoce.“ Letošní 18. červenec byl horký, smuteční hosté z venkovní výhně rádi unikli do chladu obřadní síně. Navzdory dovoleným se se svým blízkým, kolegou či učitelem přišlo rozloučit jistě nejméně sto lidí. Střízlivý obřad ukončila společná modlitba. Hrál Mahler a jedno dítě do toho broukalo. Smrt se nás dotkla a my jdeme dál s vědomím, že práce našeho kolegy bude stále živá – v jeho převodech i v práci dalších překladatelů, kteří ponesou jeho odkaz.