Americký komiksový tvůrce Scott McCloud se už nesmazatelně zapsal do dějin tohoto média výkladem principů a předností komiksového způsobu vyprávění. Protože knihu Jak rozumět komiksu (1994, č. 2008) pojal jako komiks – a výsledkem bylo dílo nenuceně názorné, vtipné a originální, a přitom základy komiksové narace vysvětlilo natolik poctivě po odborné stránce, že publikace dodnes patří k základním titulům v bibliografiích dalších teoretických prací o médiu jako takovém. Na úspěch knihy navázal dalšími podobného druhu, nicméně nedávno se vrátil ke komiksové fikci – a v roce 2015 vyšel rozsáhlý komiksový román Sochař, který s minimálním zpožděním vydalo brněnské nakladatelství Jota: trochu překvapivě, protože jinak se komiksům příliš nevěnuje (vydalo několik sešitů přepisu animovaného seriálu Futurama a poněkud romantizující komiksovou biografii Che Guevary).

Čtenáře, který zná McCloudovo nejslavnější dílo, samozřejmě při čtení Sochaře brzy napadne, že autor občas demonstruje, jak dobře ovládá postupy a triky komiksového vyprávění, které předtím názorně vysvětloval. Takže zatímco většina příběhu je vyprávěna v tradiční šesti- až devítiokénkové mřížce s bublinami, jakmile se v příběhu vzedmou emoce či nastane nějaký dramatický zlom, rytmus se mění: okének ubývá, kresby se zvětšují, linky zesilují a text mizí, vše proto, aby McCloud dosáhl většího dramatického efektu. Místy to působí trochu akademicky, respektive jako práce čerstvého absolventa Vysoké školy komiksu, který předvádí, jak vše pochopil a umí to použít. Nepopsaná dvoustrana symbolizující „nic“ po smrti má ještě jistý moment překvapení, nicméně třeba závěrečná scéna pádu z výšky, rozkreslená na dvanácti stranách, už působí rozpačitě: snaha silně zapůsobit, zachytit jako jednotlivé fáze podstatné vteřiny života je až příliš nápadná. Absolvent pečlivě plní zadání, ale bez vlastní originality, bez výrazného nápadu. Jak rozumět komiksu přece jen vyšlo už před dvaadvaceti lety a mezitím autoři jako Chris Ware, Grant Morrison a plejáda evropských alternativních tvůrců komiksové vyprávění invenčně rozšířili a obohatili.

McCloudovi v tom příliš nepomáhá ani kresba: jednoduchá a jistá, ale zároveň celkem konvenční, obdobná těm, jaké užívá mnoho dalších autorů, kteří se více soustředí na epickou složku než na tu výtvarnou (Craig Thompson, Alison Bechdelová, Posy Simmondsová). Ostatně je docela dobře možné, že Pod dekou zmíněného Craiga Thompsona bylo pro McClouda (či jeho pro americké nakladatelství) dílem vzorovým – i proto, že pomohlo prosadit komiks u velkých a vážených nakladatelství a dostat jej ze specializovaných prodejen a stánků do kamenných knihkupectví, kde své čtenáře očekává i Sochař. Tak jako tak patří McCloudova kresba k těm, které si příliš nezapamatujeme. Vedle černobílé kresby využívá už jen odstíny modré, což posiluje posmutnělost příběhu, všudypřítomná modrá ale zároveň dominuje i ve scénách vzteku či mileneckého štěstí a celkové dojem zplošťuje. McCloud není žádným výtvarným géniem, spíše solidním řemeslníkem.

Více kupodivu obstál jako scenárista. Rozvíjí příběh mladého sochaře, který měl sice zprvu skvělé vyhlídky, po roztržce s vlivným galeristou, který jej zastupoval, však upadl do zapomnění a o jeho díla nestojí nikdo kromě kamaráda z dětství, který se také zabývá uměním – jako kurátor. David Smith (už to jméno je handicapem) tak urputně touží po uznání, po tom, aby prorazil jako umělec, že neváhá uzavřít faustovskou smlouvu s ďáblem (respektive mužem, do nějž se vtělila Smrt). Podstatou dohody je limit dvou set dnů – po tuto dobu získá nadpřirozenou schopnost rukama zformovat jakoukoliv pevnou hmotu do požadovaného tvaru, na jejím konci zemře. David tedy začne horečnatě tvořit, nicméně stále to jeho ambice neuspokojuje. První várku konvenčních soch (tj. vytvořených v ateliéru, jinak jsou bizarní ažaž) zkusí prezentovat kritikům a galeristům, ale neúspěšně, zájem začne vzrůstat až poté, co se vydá do ulic a svou nadpřirozenou silou začne do uměleckých děl formovat ulice, chodníky, budovy a další městské objekty. Ale ani zde není tak docela spokojen, protože tvoří anonymně a navíc z toho nemá žádoucí příjem. Štěstí nachází v náruči podobně neúspěšné herečky Meg, která má však výhodu půvabného vzhledu a ambice prosadit se u ní nejsou tak fatální. Ale vzájemné štěstí netrvá dlouho, analogie k prvnímu dílu Goethova Fausta zůstane v hrubých obrysech zachována.

Vedle této originálně a civilně pojaté analogie zaujme na Sochaři především charakteristika hlavního hrdiny, který může být modelovým příkladem pro podobné ambiciózní i romantické takyumělce nejen v New Yorku (kde jich bude jistě nejvíce a s nejbujnějšími sny), ale v celém západním světě. David je popudlivý až vzteklý, umanutě lpí na zásadách, které si sám uložil, horečnatě se snaží prokázat, že má talent, a když to stále nevychází, je čím dál hysteričtější. To se dá vzhledem k ubývajícím dnům života chápat, ale skoro se zdá, že by se tak hlavní hrdina choval, i kdyby v ohrožení nebyl. Jeho rozervanost je okouzlující i protivná, někdy se chová vzácně zásadově, jindy jako bezohledný spratek. McCloud mu kreslí místy docela zábavné metaforické sochy, ale uspět nechá až jeho superhrdinská pouliční díla, o která se ovšem lidé zajímají hlavně díky jejich neobvyklosti a pohádkovosti. V tu chvíli začínají být jeho sochy ceněny a prodávány za horentní sumy – ovšem přízeň kritiky si nezíská ani tak. McCloud tu ironizuje i stav současného výtvarného umění, v němž se málokdo vyzná a kde o úspěchu rozhoduje mnoho prvků, v nichž (stále subjektivněji vnímaná) kvalita je jen jedním.

Jímavě romantická linka McCloudova komiksu jistě osloví mnohé čtenářky, obecně Sochař vzbuzuje úctu nad rozsahem a řemeslnou poctivostí. Možná mohl autor ubrat na osudovosti a přidat humor, možná mohl více experimentovat, uměleckému prostředí, v němž se děj odehrává, by to jistě slušelo. Takto jeho dílo přece jen působí poněkud staromódně.